Oceanem svetelnych roku Vladimir Babula Signály z Vesmíru Přepracované vydání trilogie, jejíž děj se odehrává v nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy cesty do vesmíru jsou už sice každodenní záležitostí, ale přece jen je ještě dost planet člověkem dosud neprobádaných, takže cesta na ně skýtá mnoho nečekaných překvapení a možností pro uplatnění zvídavosti a statečnosti lidského ducha… Leif Severson, hlavní hrdina prvního dílu, je účastník Amundsenovy výpravy, který roku 1928 zmrzl při dobývání severního pólu. Je znovu přiveden k životu sovětskými vědci na sklonku 20. století. Když se Severson seznámí se zázraky komunistické Evropy, přijme účast v první mezihvězdné výpravě k Proximě Centauri, odkud byly zachyceny signály rozumných bytostí. Na závěr prvního dílu výprava dorazí k hledané planetě X, avšak ta se krátce předtím zničí atomovou válkou. V druhém dílu pozemšťané zkoumají planetu Kvarta u sousední hvězdy. Uprostřed džungle naleznou primitivní civilizaci, ale také stopy po jiných, vysoce vyspělých bytostech. McHardy, účastník expedice a člen tajné zpátečnické organizace, se spolu s dvěma společníky pokusí zmocnit planety. Plán se mu však nevydaří a je zanechán na Kvartě. Ve třetím dílu na Zemi přilétnou mimozemské bytosti ze souhvězdí Hadonoše, jejichž stopy byly na Kvartě nalezeny. Přivezou napraveného McHardyho a seznámí lidstvo se způsobem, jak se rychle dorozumívat s jinými planetami. V závěru se k nim připojuje Severson na jejich další cestě k hvězdě Sírius. Trilogie je psána svižným jazykem, avšak celek je značně naivní, budovatelsky optimistický a poplatný sovětskému pojetí SF. Nicméně to byl první český SF román po čtyřletém prázdnu od roku 1950, po nejdelší odmlce české SF od počátku století. Vladimír Babula Oceánem světelných roků Fantastická trilogie Signály z Vesmíru Planeta tří sluncí a Přátelé z Hadonoše Mladá fronta Praha 1963 ©Vladimír Babula, 1963 Illustrations © Kamil Lhoták, 1963 KNIHA PRVNÍ SIGNÁLY Z VESMÍRU PROLOG Bezpočet sluncí září do věčné noci nekonečna; jen jedno z nich nám dalo život. Bezpočet planet — neprobádaných, záhadných — bloudí vesmírem; jen jedna je naší rodnou Zemí. Sta korábů putuje oceánem naší sluneční soustavy; jen jediný z nich hostí hrdiny našeho příběhu. Kabina tone v šerosvitu. Po stropě se plazí elipsa namodralého měsíčního světla, vržená kulatým oknem. Chladné světlo s citlivostí velikého mistra kreslí stříbrnou linii kolem siluety muže a ženy; sedí ve sklápěcích křeslech proti sobě. Zdá se, že oba spí. Ale mozek muže pracuje horečnatě. Obličej se pomalounku otáčí za obrovskou koulí, plující pod hladinou meziplanetárního korábu. Do tří čtvrtin je velký glóbus ozářen Sluncem. Modravý opar na okraji kotouče zakončuje duhový oblouk; přechází přes modrozelenou do indigově temné oblohy. Uprostřed kotouče se opar mění v kudrnatá pásma mračen, místy průhledná, šedomodrý oceán pod mračným závojem v jednom místě oslnivě září. Ani neosvětlená část není docela černá. Z popelavé šedi blikají světélka velikých měst. Tak tohle tedy je Země! Tento veliký glóbus je oním nesmírným divadlem lidského snažení a utrpení, lásky a nenávisti, vítězství a porážek. A koule klidně pluje nad hvězdným kobercem. Muž vzpomíná. Kdysi byl pilotem a směle se dovedl podívat do tváře Země z oblačných výšek. A tady najednou dostává závrať. Nezměrnou odzbrojující závrať člověka, který necítí pod sebou pevnou půdu. „Spíte, Seversone?“ zašeptala dívka: „Není vám zima?“ „Nespím a zima mi také není. Nezlobte se, Alenko, ale nechápu, proč se mnou zacházíte jak s malým děckem. Na každém kroku slyším: líbí se vám to, není vám to nepříjemné, máte tu pohodlí, nerozčiluje vás to…? Ano, rozčiluje, právě tohle mě rozčiluje, ty vaše věčné ohledy. Jsem přece chlap a něco snesu. Proč mě pořád musí někdo litovat? Vím, že jsem vám velmi zavázán — ale konečně to pochopte. Cítil jsem, že jste spánek jenom předstírala, že mne po očku pozorujete. A vím také proč. Ale mýlíte se. Let snáším dobře, ba výborně. Právě teď vám mohu klidně vylíčit nejtěžší chvíle svého života. Naopak se mi zdá, že se v raketě cítím tak výborně jako nikdy v životě. Teď — zrovna teď bych vám chtěl vypovědět všechno, čemu jste se až dodnes tak úzkostlivě vyhýbali. Chcete slyšet historii mého posledního letu? Možná, že vás bude zajímat.“ Dívka je zmatena a špatně to skrývá. Myšlenky vybuchují jak jiskry v kondenzátoru. Nervová krize se přece jen dostavila. Pokrovskij neměl pravdu, když tvrdil, že let do vesmíru vyléčí Seversona nadobro. Zbavte pacienta na čas balvanu tíže a zbavíte ho také všech důsledků dlouhého spánku, říkal profesor. A ona mu uvěřila. Ona zatáhla Seversona do toho velkolepého projektu, teď zodpovídá za jeho zdraví. „Ano, přiznávám, spánek jsem jenom předstírala; máte pravdu. Ale nebylo to ze strachu o vás; jste trošku domýšlivý. Vůbec si mnohé špatně vysvětlujete, říkám vám to docela otevřeně. Důvody, proč jsem vás sledovala, jsou docela prosté. Zajímalo mne, jak na vás zapůsobí první pohled na Zemi z takové dálky. Já aspoň na tento dojem nikdy nezapomenu. Uvědomila jsem si tehdy, jak všechno na světě je ve skutečnosti malicherné; člověk je jako mraveneček proti nekonečnému vesmíru, jak ubohoučké starosti mu kazí spánek.“ „Měl jsem skoro stejný pocit.“ „A vidíte — oba jsme uvažovali špatně. Copak mravenec někdy překoná zemskou tíži? Ani za bilion let vývoje. A kdybychom ho sem i vynesli, na Zemi by odtud nedohlédl; má příliš slabá očička. Mohl by se uběhat a postavit milióny velkých mravenišť, rodnou planetu by nezměnil natolik, aby se to poznalo z vesmírného prostoru. Jen se dobře podívejte na ten glóbus. Ještě donedávna nosila Země bílý klobouček — vzor Arktida. Dnes se jí v těch místech krásně vlní moře a nad ním svítí zlatá čelenka — umělé slunce vytvořené člověkem. A zeleň plantáží a hájů na Sahaře proniká až sem. Je člověk skutečně tak nepatrným obyvatelem kosmu?“ „A není člověk příliš pyšný na své dílo?“ řekl suše Severson. „Jak divně uvažujete,“ divila se Alena. „Jste opravdu nenapravitelný pesimista nebo mne chcete jenom pozlobit? Chcete se snad koukat na svět z mravenčí perspektivy? Víte co, zanechme toho a raději mi něco vypravujte, jak jste to před chviličkou slíbil.“ „Začínáte se mi líbit, Alenko. Už jsem si myslel, že se nezbavíte té nevděčné role milosrdné sestry a úzkostlivého pedagoga. Mě byste stejně nepředělala; jsem už na to moc starý. Odpusťte tedy nevítanému hostu z minulosti, že vás občas urazil. Možná, že to byl projev největší důvěry, jaké jsem schopen. Odnesla jste to prostě za všechny, za vás všechny. Nesnáším soucit a přílišným projevům sympatie nevěřím. Za ránu mohu dát ránu, ale jak se ubránit člověku, který ti chce pomoci, který předstírá, že tvoje blaho je mu nade všechno? Takovýmto lidem se moudrý člověk raději vyhne.“ „Kdybych vás neznala tak dobře, urazila bych se,“ rozzlobila se Alena tentokrát vážně. „Víra v člověka, nového člověka zbaveného přežitků minulosti, to je to poslední, čemu vás naučím. Chápu vás — a přece nechápu.“ „Jednou vám všechno vysvětlím, Alenko. Doufám, že se nebudete zlobit pro moji upřímnost. Máte ještě náladu poslouchat hloupé historky?“ „Trochu vám pomohu,“ řekla Alena, jako by vůbec nepozorovala jeho úsměv — směsici ironie a nejistoty. „,Severson se narodil roku 1897 v Norsku. Je to krásná země. Závojem mlh tam prostupují vrcholky Hagenfieldu, na kterém podle pověstí starých Vikingů sídlili bohové větrů a bouří. Ledovcům severního Norska se tenkrát říkalo „věčné“. Když Severson vyrostl v jinocha, poslali ho rodiče na studia do Anglie. V tu dobu rostla sláva Roalda Engelberta Amundsena, velikého dobyvatele obou zemských pólů. Mladý Leif — tak se totiž Severson jmenoval křestním jménem — s napětím sledoval Amundsenovy výpravy. Ve velkém dobyvateli viděl svůj vzor a hlavně splnění dětských snů. Byl to přece muž nesmírné odvahy a mladý Severson pečlivě vystřihoval všechny zprávy o velikém dobyvateli severu a ukládal do desek. Když se Severson vracel ze studií, měl to štěstí, že v Oslo poprvé spatřil samotného Amundsena, který právě přijel do své vlasti jako nesmrtelný vítěz nad jižním pólem. Brzy potom se seznámil s Amundsenem osobně.“ „Víte toho o mně možná víc, než já sám; vždyť jsem musel vlastní minulost studovat v universitní knihovně. Ale já bych chtěl teď hovořit o tom, co jsem v knihovně nenašel. Ani to tam nemůže být, jsem přece posledním svědkem těch událostí. Nebojte se, nervový šok nedostanu, dávno mi už nic nechybí. Podívejte se, Země se nám ztratila z dohledu a Měsíc se ještě nedostal do zorného pole. Alespoň nám lépe uběhne čas a na chvíli zapomeneme, že se vznášíme ve vzduchoprázdnem prostoru mezi hvězdami.“ Alena mlčela. Severson se otočil k oknu a zahleděl se do hvězdné oblohy, jako by tam hledal nit vyprávění. „Přece jen musím začít tím, co už asi znáte, aby celá ta historie měla hlavu a patu,“ řekl jakoby na omluvu. „Nerad vzpomínám a stejně nerad vyprávím — Jak to všechno začalo? Po prvé světové válce — vy si už ani nedovedete představit, jak hrozná to byla válka, i když právě tenkrát se rozvinulo letectví — tedy po této válce přišel mezi nás Ellsworth. Byl to milionářský synek z Ameriky a do Amundsenovy skupiny ho přivedla touha po dobrodružství. Totéž si možná myslíte také o mně, ale na tom teď nezáleží. Potřebovali jsme jeho peníze; stát nám toho tenkrát mnoho nedával, a tak jsme ho přijali mezi sebe. Ellsworth navrhl Amundsenovi výpravu vzducholodí k severnímu pólu. Příliš se mi to nezamlouvalo. Řekl jsem Amundsenovi už tenkrát, že mám vážné pochybnosti o předpokládaných výhodách a možnostech takového pytle, naplněného vodíkem, a že se mi nelíbí přítomnost žhoucích motorů hned vedle zásob pohonných látek… Namítal jsem, že na ledových pláních severu nejsou pohodlná letiště. Ve sněhové bouři a prudké vichřici bude vodíkový balón jako mýdlová bublina. Připomínal jsem případ nešťastného polárního badatele Andrea, který roku 1897 beze stopy zmizel i se svým balónem. Říkali mi, že taková vzducholoď s motory je docela něco jiného, že si může namířit, kam je jí libo. Náš balón měl mít stokrát větší obsah, než měl balón Andréův. Ellsworth zadal jeho stavbu Itálii. Tak jsme se vlastně dostali do styku s Nobilem, konstruktérem vzducholodi. Na mou námitku, že motory nebudou nic platné, až se všechno lanoví, kabiny i balón obalí ledovou námrazou, mávl jen rukou. Nakonec — přes všechna moje upozornění — byla loď od italské vlády zakoupena a vystrojena na cestu. Po dlouhém jednání s Nobilem dostala jméno Norge, které prosadil Amundsen. To byl začátek napjatého poměru mezi oběma muži. V roce 1926 vzducholoď odstartovala a jedenáctého května jsme s ní dosáhli pólu. Zakroužili jsme nad ním ve dvou velkých obloucích a posádka shodila na pól vlajky tří národů: norskou, italskou a americkou. Po návratu se rozpory mezi Amundsenem a Nobilem ještě prohloubily. Nobile pomlouval Amundsena, kde mohl. Všechny zásluhy si připisoval sám a snažil se celkový vědeckobadatelský význam proměnit v oslavu vlastní osoby.“ „Nekřivdíte Nobilemu?“ „Možná. Já to viděl tak, jak vám to vyprávím. Nemám v úmyslu dnes — po tolika letech — někomu křivdit. Nobile se později rozhodl, že podnikne na severní pól novou výpravu, tentokrát bez Amundsena. Postavil vzducholoď Italia a 23. května 1928 s ní vyplul z Kingsbay k severní točně. Potom následovaly události, které tenkrát vzrušily celý svět. Italia skutečně dosáhla severního pólu, ale na zpáteční cestě se splnila — na neštěstí — moje předpověď: vzducholoď byla nezvěstná. Sta rozhlasových stanic a desetitisíce radioamatérů se snažily zachytit rádiové signály z pohřešované vzducholodi. Marně. Konečně přišla naděje ze Sovětského svazu. Mladičký ruský radioamatér Šmidt v jednom z nejzapadlejších koutů Sovětského severu uslyšel cizojazyčné signály. Slova, která zachytil z éteru, pamatuji si dodnes: „Itali Nobile Franz Josef SOS SOS SOS terra tengo Eh H.“ Ačkoliv amatér o katastrofě zhola nic nevěděl, odeslal Nobilovo volání do Moskvy. Sovětská vláda pak ihned informovala italskou vládu a sama zahájila přípravy na záchrannou výpravu. Zpráva o trosečnících vzrušila i Amundsena. Nemyslil na osobní spory ani urážky a rozhodl se, že půjde Nobilemu na pomoc. Na poradě ministerstva války v Oslo, na kterou byl Amundsen pozván, se rozhodlo, že ministerstvo ihned prozkoumá všechny možnosti pátrání po trosečnících a uspořádá záchrannou výpravu letadly. Amundsen se telegraficky obrátil na Ellswortha s žádostí o pomoc, ale americký milionář tentokrát neprojevil ochotu otevřít měšec, jak to učinil při výpravě s Nobilem. Přihlásila se však francouzská vláda, která Amundsenovi nabídla letadlo Latham. Amundsen nabídku přijal a dal se znovu informovat o stavu pátrání; když zjistil, že Nobileho výprava dosud nebyla nalezena, nařídil urychlené přípravy k odletu. Odejel jsem do Tromső. Počasí nám tenkrát nepřálo. Dvakrát jsme museli odložit start pro déšť. Když jsme si však uvědomili, že tamtěm na severu je ještě hůř a že již určitě nemají víc zásob než na třicet dnů, rozhodli jsme se riskovat. Ostatně, Guilbaud byl výborný pilot a dovedl přesně plnit Amundsenovy rozkazy. Sám jsem dostal funkci pozorovatele. Odstartovali jsme osmnáctého června 1928 z Tromső. Byl to nevlídný, studený den bez slunce. Nebylo naděje na zlepšení, ale my jsme z vlastní zkušenosti dobře znali, jak se žije bez pomoci mezi ledovci. Amundsen předpokládal, že Nobileho najdeme za severními břehy Špicberků. Nesmírně jsem Amundsena obdivoval pro jeho velkorysost a lidskost. Dával v sázku život, jen aby zachránil trosečníky, jejichž vůdcem byl jeho nepřítel. Pobřeží Norska se nám brzy ztratilo z dohledu. Latham bylo silné letadlo, a tak cesta rychle ubíhala. Amundsen seděl blízko mne. Mlčky prohlížel mapu a na základě mých hlášení prstem sledoval dráhu našeho letu. Letěli jsme stále k severu. Brzy jsme se dostali do neprůhledné tmy. Amundsen měl obavy, jak vypadá stav ledu kolem Medvědího ostrova. Dotaz jsem poslal telegrafistovi Valettovi, aby jej odeslal. Valette chvíli manipuloval s aparátem, až nakonec nervózně zatřásl hlavou. Přístroj nebyl v pořádku. „Tedy podle kompasu stále k severu,“ ozval se hlas Amundsenův. Tromső leží na maličkém ostrůvku nejsevernějšího pobřeží Norska, téměř na sedmdesáté rovnoběžce. Medvědí ostrov jsme proto museli minout přibližně v půli cesty ke Špicberkům, ve směru přesně na západ. Do letadla se opřel boční nárazový vítr, ale Guilbaud ihned stroj vyrovnal. Zanedlouho jsme se již vznášeli nad válejícími se oblaky mlhy. Nevysoko nad obzorem se na nás usmívalo sluníčko, které omalovávalo okraje chuchvalců mlhy duhovými barvami. Všichni jsme si ulehčené oddechli. „Už se na Nobileho nezlobíte?“ oslovil jsem Amundsena trochu nečekaně. Tázavě se na mne podíval. „Copak jsem se na něho kdy zlobil?“ řekl. „Má své chyby jako každý z nás. I když jsou to chyby sebenepříjemnější, pokud nezabíjejí člověka, můžeme je odpustit. Je to tak, Valette?“ Valette se vzpřímil a odpověděl mrzutě: „Plním své povinnosti jako voják. Je mi ctí zúčastnit se záchranné výpravy s vámi, monsieur. Ale co se týče mne, myslím, že jste k Nobilemu příliš velkorysý.“ Amundsen mu položil ruku na rameno. „Nejde přece jen o Nobileho,“ řekl důrazně. „A vůbec ne o Nobileho. Jde o člověka, o životy lidí.“ Valette se neudržel. „O naše také!' Nevím, jak by se zachoval Nobile, kdybychom si teď vyměnili úlohy.“ O této námitce jsem také přemýšlel. Vzpomínal jsem na první výpravu s Nobilem a na jeho svévolné kousky, z nichž jeden jsme málem zaplatili životem. Přesto, že velitelem výpravy byl zkušený Amundsen, Nobile zasahoval do jeho pravomoci, bral do ruky výškové kormidlo a dvakrát by nás byl málem vysypal na led. I po skončení výpravy se choval podivně. Za Amundsenovými zády přemlouval jeho starého spolupracovníka Riiser-Larsena, aby velitele opustil a spojil se s Nobilem. A pak ještě v tisku rozšiřoval štvavou kampaň proti Amundsenovi! Tenkrát mě vytrhlo ze vzpomínek Valettovo hlášení; konečně navázal spojení a oznamoval, že ledové poměry u Medvědího ostrova nejsou zrovna uspokojivé. Místy se objevilo moře s roztroušenými ledovci. Amundsen si přitáhl vatovanou koženou kuklu a nemotornou rukavicí sáhl opět po mapě. Starostlivě pozoroval kompas. „Domnívám se, že nás vítr sráží příliš k východu,“ obrátil se ke mně. Beze slova jsem vzal sextant a pokoušel se zaměřit výšku slunce. Porovnával jsem naměřený úhel s tabulkami a kontroloval jsem čas na svých přesných hodinkách, které jsem si nařídil ještě v Tromső. Takové měření bylo dost nejisté, zvláště v kymácejícím se letadle, a navíc v polárních krajinách s různou lámavostí vrstev. Přesto jsem však zjistil, že míříme poněkud na východ od Medvědího ostrova. Amundsen nad mým sdělením jen mávl rukou. „Nevadí,“ řekl po chvíli přemýšlení. „Italia ztroskotala pravděpodobně na severovýchod od Špicberků. Zachovejte dosavadní směr.“ Po čase žádal spojení s Kingsbay na Špicberkách, kde kotvila italská záchranná loď Citta di Milano. Obrátil jsem se s rozkazem na Valetta, ale ten pokrčil rameny. Vysílač mu opět selhával. „To máme z toho spěchu,“ rozčiloval se. „Odstartovali jsme s Lathamem tak narychlo, že jsem neměl možnost přístroj dokonale prohlédnout. Ještě štěstí, že můžeme přijímat, jinak bychom byli úplně odříznuti od světa.“ Amundsen se zasmušil. Myslel asi právě na totéž, nač jsem myslel já: co si počneme, jestliže někde uvízneme na ledových krách? Nesměle jsem navrhl, abychom se vrátili. Mohli jsme tím ztratit nanejvýš den. A v Tromső bychom mohli dát vysílač opravit nebo namontovat nový. Amundsen se rozmýšlel. Guilbaud také mlčel. Ale Valette rezolutně prohlásil, že nesouhlasí. Dodnes si dávám vinu, že jsem tenkrát nedokázal Amundsena a ostatní přemluvit. Nu, ať tomu bylo jakkoliv, my jsme letěli dál. Ačkoliv Valette stále ještě neodhalil chybu na vysílači, zdálo se, že nám štěstí přeje. Když jsme přiletěli nad dlouhou řadu ostrůvků před Špicberky, mlhy se roztrhaly, takže jsme měli zcela dobrou viditelnost. Amundsen, který měl přesnou mapu Špicberků, nařídil Guilbaudovi, aby se s letadlem snesl o něco níže, abychom se mohli podle ostrůvků orientovat přesněji. Po moři pluly četné kry a na obzoru bylo již vidět krabaté a trhlinami rozryté souvislé ledové pláně. Na slídě okna se objevily paprskovité čáry dešťových kapek. Spustil se déšť, který se za chvíli proměnil v sněhovou plískanici. Amundsen zaklepal Guilbaudovi na rameno a rukou mu naznačil, že by radil stoupat. Guilbaud kývl hlavou, že rozumí, a zatáhl za páku výškového kormidla. Povolovala těžce. Ke všemu nás znovu obklopila téměř neprůhledná mlha. Vítr se střídavě opíral do letadla z obou stran a pilot měl co dělat, aby tyto nárazy vyrovnával. Otočil se k Amundsenovi a zvolal: „Dělá se nám námraza, je to zlé. Balanční křidélka už sotva utáhnu!“ Nabídl jsem se, že vylezu ke křídlům a oklepu námrazu alespoň z tažných lanek. Amundsen o tom zprvu nechtěl ani slyšet. Když však pilot křičel, že pomalu ztrácí vládu nad letadlem, přes Amundsenův zákaz jsem vylezl z letadla k levému křídlu. Letadlo se mírně naklonilo na levou stranu a počalo kroužit. Práce v ledovém vichru šla těžce. Rukavice přimrzaly k příčkám a ruka, kterou jsem držel dřevěnou hůlku, byla v rukavici neohrabaná. A přitom bylo třeba jednat co nejrychleji. Stáhl jsem tedy rukavici a vzal hůlku do holé ruky. Několika údery jsem srazil námrazu s lanek a prolezl letadlem k pravému křídlu. Pravou ruku jsem už necítil. Přesunul jsem si proto hůlku do levé a pravou jsem se křečovitě držel příčky. Guilbaud mi naznačil, abych se dobře držel, že chce balanční křidélka vyzkoušet. Letadlo se zakolébalo — a to bylo dobré znamení, vše je tedy v pořádku. Opatrně jsem lezl do letadla. Vtom udělalo náhlý obrat a já ztratil rovnováhu. Pravá ruka, kterou jsem se držel příčky, selhala. Zachytil jsem se lana a sjel po křídle dolů. Několik okamžiků jsem tak visel ve vzduchu. Ovšem ve zmrzlé ruce jsem rychle ztrácel cit. Najednou se mi letadlo ztratilo z očí. Padal jsem. Po několika okamžicích jsem vletěl do něčeho měkkého — jako do peřin. Sotva jsem se poněkud vzpamatoval, uvědomil jsem si, že jsem zabořen hluboko do sněhu. Nejprve jsem se přesvědčil, zda mám ruce i nohy zdravé — a hned poté jsem se dal do kutání. Šlo to pomalu. Nakonec jsem se však přece jen dostal nahoru. Všechno kolem mne bylo v mléčné mlze, kterou nepronikl zrak dál než deset metrů. Naslouchal jsem, zda neuslyším zvuk Lathamu. Kterým směrem se dát, co si teď počít? Letadlo se jistě vrátí, ale stejně mě neuvidí a v té mlze nemůže přece ani přistát. Nezbývalo, než se dát na zoufalý pochod ledovou plání. Sednout si znamenalo zmrznout. Pojednou jsem v dálce zaslechl letadlo. Zvuk motoru chvílemi sílil — a hned se zase ztrácel. Latham asi krouží řekl jsem si a dal jsem se znovu na pochod. Klopýtal jsem, ale vůle k životu mne hnala dál. Obcházel jsem obrovské ledovce a skákal přes trhliny v ledu, až jsem se dostal k nejhorší překážce — pruhu volné hladiny moře. Nezbylo mi nic jiného, než skočit do vody a plavat. Brzy se přede mnou vynořila z mlhy kupa ledové tříště. Zaradoval jsem se. Dostal jsem se zřejmě na nějaký ostrůvek — budu mít pod nohama pevnou zem. S námahou jsem se vyškrábal z vody. Mokré šaty se na mně ihned proměnily v ledový krunýř. Zvuk letadla zatím úplně ztichl. Na to, abych se mohl vyšplhat nahoru na ostrůvek, už mi nezbývalo sil. Odpočinout si, trošinku si odpočinout. Kousek nad hladinou vytvořily ledovce malou jeskyňku. Snad se tam schovám před vichrem a trochu se ohřeju, myslel jsem si. Sedl jsem si. Bylo mi dobře. Někde v dáli zaštěkali tuleni. Skučení větrů se pomalu měnilo v hudbu, která se stále více podobala bzukotu motorů. Zdálo se mi, že sedím opět vedle Amundsena. Jen jsem se divil, proč tak jasně slyším zvonek kostelíčku v Jarlsbergu. Na chvilku si zdřímnout! Ne, nesmím usnout — uvědomil jsem si. Abych se udržel při vědomí, počítal jsem nahlas. Vzpomínám si, že jsem dopočítal téměř do tisíce. Pak mne začala přemáhat únava. Zvuk Lathamu mi zněl stále v uších — a já spokojeně usínal. A spal jsem opravdu klidně.“ Severson zmlkl. Vesmírné ticho v kabině až bolelo. Alena visela očima na tváři vypravěče, jako by ani nezpozorovala, že skončil. V tomto drsném obličeji se přece dá vyčíst všechno, let do polární bouře i ty ledové pláně. Jen stáří ne. Hádal bys mu nanejvýš pětatřicet — a on už zatím dávno překročil stovku. Je to neuvěřitelné, ale tento mladý muž má už přes sto let! Rozsvítilo se červené světlo. Z televizní obrazovky nahlédla do kabiny dívka: „Oblecte si, prosím, skafandry a připravte se. Zanedlouho přistaneme na Měsíci.“ O ŽIVOT PRAČLOVĚKA Cestou za hrdiny našeho příběhu se musíme vrátit zpět z měsíčních výšin na Zemi a kousek proti času. Sedíme v zasedací síni Světové akademie věd, v centru, které co do velikosti i významu dávno už převýšilo Organizaci spojených národů. Když jeden z hlavních tajemníků zahajoval výroční zasedání, celé lidstvo očekávalo vzrušující zprávy. Vždyť tady byly oznámeny projekty i dokončení tak velikých staveb, jakou byla na příklad atomová magistrála Londýn — Moskva — Vladivostok — Montreal — New York — Mexiko — Brazílie — Ohňová Země, nebo gigantický plán zavodnění Sahary. Nikdo však nečekal tak dramatický spád hned v první části zasedání. Světlo, které vycházelo z neviditelných zdrojů a rovnoměrně zaplavovalo obrovský sál, pohaslo. Šum utichl. „,Ano, byl jsem pozván, abych vám podal zprávu o postupu prací v Arktidě,“ promluvil řečník a ukázal na promítací plochu, kde vyvstala plastická mapa. „Takový byl stav věčného ledu v době, kdy Světová akademie zahájila práce na velkém plánu oteplení této oblasti. Jak víte, měli jsme tenkrát k dispozici mnoho cenného vědeckého materiálu, který nám nasbírali krasinci a papaninci, posádky výzkumných stanic na severním pólu a mnoho dalších statečných dobyvatelů Severu. Útok byl zahájen v Beringově úžině stavbou přehrady, která nám, vážení přátelé, spojila oba světadíly. Současně byl připraven nástup mezi Grónskem a Norskem. Klín tohoto druhého útoku směřoval přes Špicberky k severnímu pólu. Za pochodu na vrcholek naší planety jsme táhli za sebou Golfský proud, aby nám roztříštěný a rozpuštěný led nezamrzal hned za patami.“ Mapa Arktidy se měnila podle slov řečníka. Barevné klíny obou útoků se rozšiřovaly, bílá plocha věčného ledu pomalu ustupovala hluboko za polární kruh, až za osmdesátou rovnoběžku. Atom, zbavený nebezpečného záření, dělal tu v rukou člověka pravé divy. Nad ledovci se rozsvěcovala nová a nová umělá slunce, vytvořená vysokofrekvenčními proudy. „Ano, přátelé, není daleko doba, kdy přímo nad pólem zapálíme umělé termonukleární slunce. Pokusy se nám až nečekaně daří. Bude to věčný maják našeho vítězství nad Arktidou. Změny počasí k lepšímu se nesporně projevily už dnes. Ne, neměli pravdu ti, kteří očekávali zvrat v neprospěch lidstva; nepřišel jsem však mezi vás, abych oživoval staré spory. O těchto problémech bude ostatně hovořit jiný odborník, povolanější. Mým úkolem je nyní seznámit vás s výsledky činnosti průzkumných oddílů. Na první místo je třeba postavit objevy, jež obohacují naši biologii. Průzkumné čety našly v ledovcích i pod nimi řadu živých, pouze klinicky mrtvých organismů, z nichž některé jsou tu konzervovány mnoho tisíc let. Akademiku Tarabkinovi se dokonce podařilo některé oživit, jako například slůně mamuta. Rád bych vás teď pomocí přímého přenosu zavedl do ledových plání za Bergerovou četou, která mi včera oznámila zajímavý objev.“ Řečník si sedl k pultu s několika obrazovkami a vyžádal spojení. Panoramatická promítací plocha přenesla účastníky zasedání do modravé krajiny Arktidy. Obraz byl tak věrohodný, že se někteří nevědomky zachvěli chladem. Vítr zpívá falsetem, vlny bijí do jiskřivého břehu. Na ledovém zrcadle stojí vrtulník a u něho skupina lidí. Hovoří jeden přes druhého; nepochytíš ani slovo. „Prosím soudruha Bergera,“ požádal řečník. Skupina zmlkla. Jeden z mužů vstoupil do letadla. Obraz se změnil; sál se rázem zmenšil v kabinu, z které se na vědce dívala větrem ošlehaná tvář. Z kukly padal do čela chomáč plavých vlasů, jak to vídáme u venkovských kluků s naraženou beranicí. „Zde průzkumný oddíl oblasti Špicberky — Nansenova země. Pracujeme nyní na Ledovém ostrově. Jsem připraven, Michaile Vladimíroviči.“ „Jak se vám daří příteli?“ zeptal se řečník. „A co je u vás nového?“ „Všechno v pořádku. Okamžik — přepnu na přístroje, abyste mohl nahlédnout do nitra Země. Jak jsem vám již oznámil, Ledový ostrov má uprostřed devět metrů tlustou vrstvu ledu, přikrytou silným nánosem morény. Prohlédněte si zbytky neznámé kultury, ukryté pod ledovým pláštěm.“ Promítací plochu rozrušily nějaké čmouhy, které pomalu dostávaly přesnější tvar. „Pronikáme do hloubky šesti metrů. Zde začíná ona vrstva ledu překrytého horninami,“ vysvětloval Berger. „Vedu vrtulník ke středu ostrova. Pozorně sledujte kamennou drť pod ledovcem.“ Panoramatický obraz zvolna plul a měnil se, až oči přístrojů objevily několik kamenů složených do kruhu. Rozházené kosti, velká medvědí hlava a kůže natažená na několika zkřížených holích. A zase se obraz rozběhl rychleji. „Chvilka strpení, jen co zaměřím místo, kde jsou uchovány dosud neznámé nástroje pračlověka,“ omlouval se Berger. „Stůj, stůj, Bergere, zastav,“ vykřikl někdo v sále. „Vrať se s kamerou o kousek zpět,“ volal už v běhu k promítacímu plátnu. Nasadil si brýle a povytáhl hlavu k obrazu. „Určitě se nemýlím! Zahlédl jsem člověka! V těch barevných skvrnách jsem zahlédl siluetu člověka!“ „Zastav! Zkrať kmitočet a lépe zaostři!“ Z nejasných skvrn skutečně vystoupila silueta člověka, která se hned roztáhla do prostorového obrazu. Spáč ležel na boku, hlavu si podpíral pravou paží a nohy měl skrčené, jako by si lehl před okamžikem. „Vypněte přístroje!“ Mladý ženský hlas se ozval znovu. „Bergere, označte přesně místo a nepokračujte v průzkumu, aby se organismus nepoškodil.“ Bylo už dávno po půlnoci, když do opuštěných tichých laboratoří vstoupil muž v bílém plášti. Nerozsvítil: stačila mu světla z ulice, nahlížející do velkých oken. Labyrintem přístrojů procházel nevšímavě. Jen tu a tam postál u průhledné nádrže, letmo pohlédl na některou z obrazovek — a zamyšleně kráčel dál. Zastavil se až v nevelké místnosti, která byla jeho pracovnou, místem odpočinku i archívem bohaté vědecké činnosti. Z regálu vytáhl silné, stářím poznamenané desky, posadil se k oknu a pomalu listoval. Čísla, čísla, značky, nesrozumitelné poznámky — a zase čísla. Pro laika by to byla věru nezáživná četba: Pokus číslo AZO — 1312 — biologická smrt Pokus číslo AZO — 1463 — biologická smrt U čísla AZO 2163 se vědec zastavuje. „Hm, hm — Ledňáček…“ a vzpomíná na chundelatého tatranského čuvače, kterého kdysi nechal třikrát zmrznout v sedmdesátistupňovém mrazu a třikrát mu zase vrátil život. Klinická smrt byla překonána. Stránky se zase otáčejí; kdo by dnes uvěřil, kolik práce, trpělivosti a nervového vypětí je zapsáno na každé z nich. Konečně se tu objevuje jméno člověka: Leon Alexandrovič Murašov, traktorista ze Sverdlovska. Do nemocnice ho přivezli zmrzlého. Lékaři konstatovali klinickou smrt. U vědecké zprávy o postupu léčení je přiložena zažloutlá pohlednice. „Drahý Alexandře Ivanoviči, dovolte mi, abych vám mohl v tomto velikém okamžiku ještě jednou poděkovat za záchranu našeho otce. Žije stále na Sverdlovsku a dodnes pracuje jako dispečer v kolchoze Čtvrtý říjen 1957. Za necelou hodinu odlétám do vesmíru. Váš A. L. Murašov — astronaut.“ Sotva zavřel knihu, někdo zaklepal na dveře. Do pracovny vstoupil vysoký mladý muž. „Jonesi! Proč nejste tam — u něho? co se stalo? Proč jste mi nezavolal?“ Příchozí stál jako sloup — o dvě hlavy vyšší než učenec — a hledal slova. „Promiňte, Alexandře Ivanoviči, že jsem k vám tak neurvale vpadl, ale celou noc na vás čekám. Musím s vámi mluvit, ještě teď, je to nutné. Tušil jsem, že vás tu najdu, před velkými případy přicházíte vždycky brzy. Nemějte strach, vím, o co nám dnes jde. U neandertálce mě zastupuje Nataša. Požádal jsem ji o to. Všechno je v pořádku, můžete být klidný.“ „Nemohu pochopit, že právě vy, můj první asistent —“ „To je právě to, co mne pálí už mnoho dní. Nechci držet stráž, chtěl bych tuto bitvu řídit, Alexandře Ivanoviči. čekal jsem, že mi tento případ svěříte. Až do dnešní noci jsem tomu věřil. Když jsem s úspěchem oživil mamutí mládě, slíbil jste mi to. Říkal jste: Jonesi, mohu vám gratulovat, jste chlapík, jsem na vás pyšný, žák brzy přeroste svého učitele. Vám patří v budoucnu nejtvrdší oříšky. Tak nějak jste to řekl, a já doufal a čekal. A teď ten nejtvrdší oříšek chcete rozlousknout sám.“ „Sám?“ divil se učenec. „Vždyť vám říkám, že jste moje pravá ruka. Copak jsem někdy něco řešil sám? Kdo řídil všechny přípravné práce? Vy! Sám víte, jak na těchto pracích záleží. Uklidněte se, Jonesi, jste příliš rozrušen, ztratil jste kontrolu nad sebou. A za pár hodin nás čeká to nejtěžší.“ „Nemusím se uklidňovat, vím, co říkám. Kdo jiný by přece mohl oživit neandertálce než akademik Tarabkin! Je prostě slavný. Kam na něho, mládenče? Že bys chtěl růst a také vyniknout? Nemůžeš, protože na tvém místě sedí zkušenější velikán. Vytvořili jsme sice nový život na Zemi, ale sami sebe jsme nepředělali. Mládí se probíjí vpřed stejně těžce jako dřív — a národnostních předsudků jsme se také ještě nezbavili. Jsem prostě Američan a vy Rus.“ „A teď už dost!“ vykřikl akademik Tarabkin. „Zacházíte příliš daleko, Jonesi. Mluvíte, jako byste mne viděl poprvé. Říkáte nesmysly. Nepochopil jste, že jsem vám tento případ už na polovinu svěřil? Je tady příliš mnoho v sázce. Copak nechápete, vy — tak talentovaný vědec — že tu naprosto nejde o osobní slávu, ani o generační nebo dokonce národnostní problém? Jak jinak byste mohl vedle mne tak vyrůst? Jak jinak bychom mohli my, Rusové, už po mnoho desetiletí spolupracovat s vědci celého světa, a to i za dob starého světového pořádku? či snad v našem kolektivu nepracují vědci různých národností i ras? To nic — to nic, to všechno je ta nervozita před hlavní operací. Trošku vám ujely nervy. Vezměte si nějaký uklidňující prostředek a běžte si odpočinout. Po operaci mi snad řeknete, co vás ve skutečnosti trápí a co vás tak rozrušilo. A na tento rozhovor zapomeňme.“ Vyjevený pohled a strnulý postoj prozrazovaly, že mladý muž se probouzí z jakéhosi transu. Postava akademika Tarabkina vystupovala mu před očima jako z mlh. Mohutná kulatá ramena a válcovitý hrudník, trochu vypouklá záda, ale pevné paže i nohy, které lze tušit i pod bílým pláštěm. Věneček šedin kolem kulaté hlavy a sestřižený plnovous. Jak se mohl tento gordický uzel svalů a energie vejít do tak malého člověka? Přísné rysy kolem úst změkly: „Jen si mě prohlédněte. Jsem sice obyčejný člověk, žádný mladík ani krasavec, ale zdaleka ještě ne tak starý, jak si myslíte. Abyste věděl, vyzývám vás na souboj — ve výstupu na některý kavkazský vrcholek.“ „Přijímám. Vím, že jste dosud dobrým horolezcem,“ řekl Jones a bez pozdravu odešel. Tarabkin si sedl k pracovnímu stolu s ornamentem obrazovek a položil prst najedno z tlačítek, ale rozmyslel si to; nestiskl. Sundal si brýle a položil je před sebe. Dlouho si pak protíral oči a hladil spánky. Nemá Jones přece jen trochu pravdy? Nejsem příliš tvrdým kapitánem této lodi? Ale kam by doplula loď bez 26 pevného kapitána? Nesmysl! Jones je trochu rozmazlený. Táta slavný chirurg a syn jde od úspěchu k úspěchu. A nejrychleji postupuje právě tady, v Moskvě. Ale schopnosti má, to je pravda. Jak jen se tolik nadaný člověk může chovat tak klukovsky? Nebo jsem mu přece jen někdy ublížil? Člověk nikdy neví. To je tak, když lékař lépe vidí do svého pacienta než do svého kolegy a nakonec i do sebe. Oslovila ho dívka z televizní centrály: „Volají vás, soudruhu Tarabkine.“ „Přípravy už skončily? Tak brzy? A je tam Jones?“ „Nevím, prosím. Volá vás Arktida. Mohu přepnout?“ „Jistě, jistě, děkuji, Marusjo,“ „Říkají mi Sášo,“ zasmála se dívka a zmizela z obrazovky. Na její místo nastoupil Berger: „To jsem rád, že jsem vás zastihl, Alexandře Ivanoviči. Jak se daří našemu pračlověku, srdce už pracuje?“ „Zatím jenom umělé. Ale ještě dnes se rozbuší i jeho vlastní. Aspoň v to doufám. Trošičku jsme mu to stařičké srdce vyspravili a všechno je připraveno. Celý organismus už žije, i v místech, kde jsme museli napravit určité škody, vzniklé za ta tisíciletí. Ani u šedé mozkové kůry se už neobjevily nejmenší příznaky kyslíkového hladovění. Za půl hodiny se pravděpodobně všechno rozhodne. Dextran vyměníme za krev přizpůsobenou organismu pračlověka.“ „To rád slyším, je to úžasné! A gratuluju vám z celého srdce a držím palce. Mám pro vás totiž novou úžasnou zprávu. Našli jsme dalšího člověka na neznámém ostrůvku asi tři sta kilometrů od Špicberků. Podle oděvu soudíme, že to byl letec, který tu zmrzl někdy v dvacátých letech minulého století. Žádné poškození jsme zatím neobjevili. Je konzervován v ledovci jako ve vodním skle. Máme ho připravit pro transport?“ Tarabkin zamával pravicí před obrazovkou: „Ne-ne! Ještě ho tam nechte spát. A pochopitelně zastavte všechny práce na tomto úseku. Ať jen ještě dospává svůj dlouhý sen. Může se stát — člověk nikdy neví — že se nám dnešní operace nepodaří. Něco nám třeba selže; nemáme ještě dostatek zkušeností. Lépe počkat, než něco pokazit. Zatím se vašemu letci nedaří špatně.“ Do pracovny vešla dívka v bílém plášti: „Všechno je připraveno,“ řekla prostě. „Tak tedy — ty palce,“ rozloučil se akademik s Bergerem, nasadil si brýle a rázně vykročil. Už je to zase ten starý sveřepý kapitán. V modře osvětleném sále rychle přehlédl skupinu lidí v bílém. Ano, Jones je tu, to je dobře. Zatracený kluk, ční nad ostatní jak rozhledna. Akademik zamířil ke skleněnému hranolu uprostřed sálu. Skupina lékařů se rozestoupila, aby mu uvolnila cestu. „Spí jako Šípková Růženka,“ usmál se, když si pozorně prohlédl pravěkého člověka ležícího v hranolu i obrazovky přístrojů. „Jonesi, začněte.“ Američan zaváhal, ale jenom na okamžik. Kromě Tarabkina to nikdo nezpozoroval. „Tedy — ještě jednou: počáteční tlak v nádrži třicet milimetrů, rychlost transfúze patnáct v minutě, postupně zrychlovat. Tlak maximálně dvě stě dvacet, v přívodu do mozku pouze sto osmdesát, Natašo, nezapomínat. Umělé srdce… vypnout!“ Operace začala. Všichni pracovali mlčky; každý znal dokonale svůj úkol. Akademik se chvíli upřeně díval na hrudník pračlověka a činnosti lékařů si zdánlivě nevšímal. Teď se hrudník pohnul. A zas. Srdce začíná pracovat. „Umělé dýchání,“ zašeptal Jones. „Adrenalin.“ Tarabkin sevřel rty a sedl si ke kontrolnímu pultu vedle Nataši Orlovové. Co to? Všechny ukazatele jsou v pořádku, a tlukot srdce se přitom nebezpečně zrychluje. Jones je rovněž zneklidněn. Bušení srdce — fibrilace — věstí jeho úplné zastavení a konec, naprostý konec. Ani výboj elektrického defibrilátoru nepomáhá. Srdce se sevřelo v pěst jako ruka a pomalu uvolnilo. Pak ještě několikrát sebou cuklo, zachvělo se — a konec, biologický konec. „Operaci jste přece měl řídit vy a ne já. Proč jste mě do toho strčil — až teď?“ Jones se chytl za hlavu a utekl ze sálu. „Oživte srdce novým šokem,“ řekl Tarabkin chladně. „Zapněte umělé srdce.“ „Všecko je marné, mozek je zalit krví,“ odpověděla Nataša a ukázala na obrazovku kontrolního přístroje. „Jak je to možné? Tlak v přívodu do mozku?“ „V pořádku. Sto osmdesát. Také všechno ostatní bylo v pořádku.“ „Tedy konec,“ řekl akademik zdrceně. Nad neúspěšnou operací visel otazník, který ještě podtrhlo zmizení Jonese. Od útěku z operačního sálu byl nezvěstný. Znovu a znovu studovali přesné záznamy přístrojů o průběhu celého oživovacího procesu i prohlíželi mikrofilm, který je při každé významné operaci natáčen automaticky. Opravdu všechno bez závad, to říkají i odborníci, kteří se na pozvání Tarabkina sjeli do Moskvy a živě se teď baví v zasedacím sále biologického ústavu. Vyslovují nejrůznější domněnky: Tlak sto osmdesát milimetrů do mozku byl v tomto případě příliš vysoký a způsobil výron. Mozek byl poškozen již v ledovém stavu a náprava byla nedostatečná. Složení krve nebylo vhodné pro organismus pračlověka. Poruchu mozku způsobila příliš vysoká dávka adrenalinu a novokainu. Mozek byl narušen zářením průzkumných přístrojů Bergerovy čety. Oživit neandertálce, který sedmdesát tisíc let ležel v ledu, to je prostě utopie. Nataša trpělivě vyvracela všechny domněnky a důkladná pitva jí dala za pravdu. Mozek byl až do rozhodující operace v pořádku. Také složení krve a to ostatní. Porucha mozkové kůry byla způsobena vysokým tlakem krve přiváděné do mozku. Ale jak je to možné? Kontrolní záznamy tomu odporují. Tarabkin mlčel. Neustále mu zněl v uších Jonesův výkřik: Operaci jste přece měl řídit vy! Že by on? Není možná! Ale pro jistotu: „Natašo, překontrolujte ještě jednou, zda tlakoměr u přívodu do mozku je v pořádku,“ řekl mladé lékařce. Orlovová se zarazila. „Proč? Sama jsem ho přece kontrolovala těsně před operací.“ „Dobrá, dobrá, ale pro jistotu se přece jen na ten aparát podívejte znova. Jestliže je manometr opravdu v pořádku, musíme se k domněnkám našich kolegů připojit i my.“ Nataša odešla a hovor uvázl na mrtvém bodě. Za necelou hodinu se vrátila. „Měl jste pravdu, Alexandře Ivanoviči! Všechno bylo v pořádku, celý náš postup. Pravá příčina nezdaru je opravdu zde, v manometru,“ a zvedla obě ruce, svírající několik součástek. „Jen se podívejte: manometr fungoval bezvadně, ale měřil zkresleně. Do vakua vnikla bublina vzduchu. Ta zabila našeho pračlověka. Skutečný tlak do mozku byl značně vyšší, než hlásil přístroj. Jak jen se tam ta bublina dostala?“ „Nevím,“ řekl akademik a bez vysvětlení odešel ze sálu. Tedy přece. Jones se do poslední chvíle domníval, že operaci budu řídit já a bublinou vzduchu mi chtěl dokázat, že už na tak zodpovědnou práci nestačím. Ale to není možné, až tak daleko nemohl zajít, tak talentovaný vědec — Tarabkin ani nevěděl, jak se dostal domů. Noc měl těžkou. Slovo za slovem opakoval si celý výstup s Jonesem, znovu prožíval dramatickou operaci. Ne, Jones bublinu do vakua nevpustil. Proč by to dělal? Celý proces oživování byl přece domyšlen a projednán kolektivem, a to hned v počátcích. Bylo to doslova kolektivní dílo a operace by probíhala pravděpodobně stejně, i kdyby ji řídil kdokoliv jiný. Brzy ráno volala Nataša. „Nerada vás ruším, Alexandře Ivanoviči. Věřte, měla jsem sto chutí zavolat vás už v noci. Tolik jsem se bála, že smrt neandertálce přičítáte na vrub mně; vždyť já měla od začátku na starosti přívod do mozku i všechny přístroje kolem toho. Manometr jsem hned po schůzi zanesla do výzkumného ústavu a tam zjistili zcela bezpečně: vzduch vnikl do vakua až v průběhu operace. Skrytý kaz v materiálu, který se prý musel jednou projevit při pravidelném zatížení. Do operace musel manometr fungovat bezvadně; vždyť tentýž přístroj měřil a určoval tlak roztoku přiváděného do mozku. Kdyby porucha vznikla před operací, došlo by k smrtelnému výronu o něco dřív.“ „Jsem to ale blázen,“ povzdychl si akademik, ale když zpozoroval údiv mladé lékařky, hned dodal: „To nic, Nataško, to nervy. Moc jste mě potěšila. Zavolejte hned Bergera a oznamte mu, že si zítra přijedeme pro toho nešťastného letce. A ještě něco: všechny přístroje pro jistotu dejte překontrolovat ve výzkumném ústavu.“ HLAS GRAVITACE Akademik Čan-su pracuje na Měsíci již několik let. Z pověření Světové akademie věd řídí velkou observatoř na severním pólu našeho souputníka. S kolektivem vědců zkoumá severní oblohu, zatím co akademik Cahén v observatoři na jižním pólu pozoruje druhou polovinu hvězdné říše. Jejich přístroje neustále zaznamenávají sebemenší záchvěv v celém dosažitelném vesmíru. Jsou to vlastně dvě hlavní hvězdárny spojeného lidstva, dva hlavní strážci na hranicích nekonečného prostoru. Na sedmém světadíle pracuje více observatoří, ale ty jsou pověřovány speciálními, dílčími úkoly. Čan-su je mlčelivý a přitom skromný pracovník, ale jednu chybu má přece: neumí odpočívat. Kolikrát už mu museli jeho kolegové připomenout, že je třeba pracovat i odpočívat podle dnů na Zemi a nikoli podle kalendáře na Měsíci, kde den trvá čtrnáct dní a stejně tak dlouho noc. Dnes na příklad má Čan-su podle pozemského kalendáře volný den. Pochopitelně na to zapomněl a už od pěti hodin ráno bloudil po observatoři a slídil, co je ve vesmíru nového. „Nebojte se, otče, nic vám neuteče. Kdyby náhodou v době, kdy na neštěstí budete mít volno, vybuchlo Slunce, tak vám to včas oznámím,“ zlobil ho český kolega, všeobecně zvaný Pepík. „Kdybyste se raději podíval do zahrádky, jak vám rostou okurky. Děláte, jako by se vesmír bez vás zastavil.“ Čan-su se bránil svým typickým úsměvem: „Copak pracuji? Přišel jsem se jenom podívat, jak se vám daří. A na ty okurky vás zvu, mladíku.“ „Člověk se o toho našeho tátu musí starat jak o dítě,“ řekl Pepík, když akademik odešel. „To je zajímavé, jaký máte na něj vliv,“ smál se anglický kolega. „Já bych ho odtud nedostal.“ Přízvisko táta nebo otec Čan-suovi nesedí. Je to jaksi součást humoru, kterým český vědec zpestřuje život v měsíčních pustinách. Akademikovi dnes tak říkají všichni a on zase na oplátku říká i starším spolupracovníkům chlapče, synku, holčičko. Nic mu nevadí, že pro neustálý nával práce ani neměl čas se oženit. Když nepochodil v observatoři, šel — jak bylo přikázáno — do zahrádky. Překrásné lunárium s vegetací, jakou může vytvořit jedině měsíční prostředí, to je jeho druhá veliká láska. I tady je totiž zapotřebí hodně práce a přemýšlení. Jak jinak by se tu mohly drobné květinky proměnit v keře, jahody v jablka — do takové velikosti tu dorůstají — a okurky v melouny, které můžeš sklízet každý druhý týden? A co je tu nejdůležitější, velikost neubírá plodům na chuti. Čan-su je opravdu kouzelným zahradníkem. Astry, slunečnice a chrysantémy pěstuje se stejnou láskou jako na observatoři mlhoviny, dvojhvězdy a novy. Severní observatoř žije a pracuje podle pekingského času, snad na počest svého velitele. Akademik byl v lunáriu celé dopoledne. Občas pohlédl na nejspolehlivější hodiny ve vesmíru,na Zemi, visící mezi dvěma krátery na obzoru. Zatím co pracoval, rodná planeta se otáčela přesně a nepozorovaně jako ručičky atomových hodin. V Pekingu máme poledne, jde se. Ještě pár kousků zeleniny a ovoce — kdo by i ve volném čase chodil do závodní kuchyně. Ve tři vysílá Peking hlavní zprávy; nejvyšší čas pustit se do vaření. Na promítacím plátně se už rozvíjela první reportáž a místnost pořád ještě dýchala dráždivými vůněmi Čan-suových specialit. „Vůně vašich jídel je tak sytá, že už nám ani nemusíte dávat večeři, táto,“ říkali mu astronauti, když je občas pozval na „malé pohoštění.“ Zpravodajství zahájil přímý přenos z Arktidy. První pokus o zavěšení umělého slunce nad pól dostupuje vrcholu. A teď nejnovější reportáž z Afriky; zavodnění Sahary pokračuje úspěšně. Náhle je vysílání přerušeno. „Pozor, pozor, zvláštní zpráva TASSu: akademik Tarabkin oznamuje, že jeho kolektivu na moskevském biologickém ústavu se podařilo oživit neznámého letce, který někdy počátkem dvacátého století zmrzl v polárních končinách. Severson, jak byl prozatím pojmenován neznámý dobyvatel Arktidy, žije! Byla zavedena spánková therapie. Ihned, jakmile to akademik Tarabkin dovolí, přineseme přímou reportáž.“ Oblohou se mihla dvě červená světla. Kdopak je přišel navštívit? L 16! To je přece luník z jižní observatoře! Talířovité letadlo vklouzlo do veliké haly a vrata se za ním rychle zavřela. Za deset minut vstoupil do Čan-suova pokojíku štíhlý chlapík s orlím nosem, trčícím pod kudrnatou kšticí. Čan-su se hned do něho pustil: „Kam tak pospícháš? Ani se předem neohlásíš! Monsieur Cahén nemůže zavolat.“ A Čan-su se uklonil přehnaně zdvořile, jak to kdysi dělávali jeho předkové. Cahén se rozchechtal, uchopil přítele za ramena a násilím ho vtlačil do křesla. „Nikam nechoď a seď, budeš to potřebovat. Prohlížel sis v posledních deseti dnech záznamy toho astrogravimetru, co nám sem poslal slovenský vědec Zajac?“ „Ne, proč? Je to přece pořád totéž, nekonečný a pořád stejný ornament.“ „Tak vidíš, tohle jsem si myslel také. Ani já nevěřil v Zajacovu fantastickou hypotézu, že gravitační pole bude lepším prostředkem pro sdělovací techniku než elektromagnetické pole.“ „A teď už tomu věříš?“ zeptal se Čan-su nechápavě. Cahén vytáhl z kapsy kotouč a několik metrů pásky rozvinul po koberci. „Co tomu říkáš?“ Čan-su vstal a očima běžel po pásce. Tu se zarazil. „Zvláštní — tohle že zaznamenal váš astrogravimetr? A není to žert? Okamžik — podívám se do observatoře, možná, že jsme zachytili podobné výkyvy.“ „Počkej, to má čas. Nejprve se musíme spolu poradit nad tímhle záznamem. Myslím si totiž, že tyhle nezvyklé křivky nejsou výkyvy gravitace v některém souhvězdí, ale signály, signály myslících tvorů.“ Z Čan-suova obličeje hleděl na přítele němý údiv. „To jako myslíš vážně?“ řekl po chvíli. „Připadám ti snad jako šašek Ludvíka Čtrnáctého? Jak jinak si chceš tyto výkyvy vysvětlit? Či raději přijmeš méně fantastickou domněnku, že Proxima Centauri se rychle nadýmá a splaskává a přitom ztrácí a hned získává hmotu?“ „Ty tvé signály pocházejí z Centaura?“ „Bezpečně; dal jsem si s tím práci a přesně proměřil, do kterých míst byl cirkulující astrogravimetr zaměřen, když zaznamenával tyto signály. Pochopitelně jsem cirkulaci zarazil a čiperný zajac mi teď trvale kouká na Proximu. A ejhle: hvězdička hovoří naplno a téměř bez přestávky. Podívej se,“ a Cahén rozmotal další metry pásky. „Sám vidíš, že to není věčně stejný ornament. Ale pozor, křivky mají určitý systém. Z těchhle klikyháků jsem vydestiloval cosi jako abecedu. Vidíš: jednotlivá písmena jsem zatím označil čísly, to víš, na dešifrování můj ubohý mozek ještě nestačí.“ Čan-su vzal od Cahéna počmáraný blok a dlouze jej prohlížel. Pak jednotlivá „písmena“ srovnával s páskou. „Tady — vidíš tu mezeru?“ rozohňoval se Cahén. „Vysílání bylo na nějaký čas přerušeno. Co tomu říkáš?“ „Co tomu říká Akademie?“ „Nejprve jsem se chtěl s tebou poradit, zprávu jsem ještě nepodal. Moc jsem těm Zajacovým teoriím nevěřil, to chápeš. Nebyl jsem si jist, a snad je také všechno omyl. A potom — tak trochu se mi líbila role detektiva. Jak jinak chceš dnes prožít nějaké dobrodružství? Život je tak fádní.“ „Nežertuj, je to vážná věc. Okamžitě to musíme oznámit Chotěnkovi.“ „Počkej s tím. Nic nemůžeme zmeškat. Přístroj přece poctivě zapisuje každý záchvěv, místo i čas. Nejprve bychom měli také prohlédnout vaše záznamy v zajacovi a eventuálně si aparáty na čas vyměnit. Náš zajac má možná poruchu a všechny tajemné signály jdou k čertu.“ Při podrobném srovnávání záznamů astrogravimetru obou observatoří astronomové s úžasem zjistili, že přístroj ze severní hvězdárny zaznamenal tytéž podivné výkyvy gravitace, ovšem v tak nepatrném měřítku, že se daly rozeznat od běžných křivek jen po důkladném zkoumání. Nebylo už třeba výměny gravimetrů ani dalších pokusů. Světová akademie vyhlásila všeobecný poplach. Téměř všechny dosud vyrobené Zajacovy astrogravimetry se zahleděly na drobounkou hvězdičku jižní oblohy, Proximu Centauri. ZMRTVÝCHVSTÁNÍ Nataša Orlovová sedí za pultem v pozorovatelně zvlášť těžkých případů. Po trpkých zkušenostech z předcházející operace si hlídá neznámého letce jako matka novorozeně. Sleduje jeho tvář, naslouchá rytmu srdce, kontroluje činnost mozku, teplotu, tlak. Chod všech orgánů se zrcadlí na obrazovkách s maximální přesností. Severson, voják z povolání, je zvyklý ráno skočit z postele rovnýma nohama. A dnes to nějak nejde. Zatraceně — proč to nejde? Vědomí se střídá s podvědomím, otupělý mozek není schopen sestavit souvislou myšlenku. Život uniká mezi prsty a opět se vrací do žil a po celém těle rozlévá příjemné teplo. Někdo v dálce mluví. Severson se pokouší otevřít slepené oči, ale marně. Co jsou to za hlasy? Snaží se pochopit smysl slov, ale postel ho neposlušně rozhoupává do otupělého spánku. Konečně se probírá. Víčka jsou olověná, ale sluch nespí. Nedaleko odtud někdo mluví, o tom se nedá pochybovat. Severson vkládá všechnu energii do úsilí, aby porozuměl. Nejde to; zřejmě to není žádná z řečí, kterou zná. Objevuje se první reflex. Byl jsem nalezen, zachráněn! Kdo mě nalezl? Amundsen? Nová záchranná výprava? Kde to jsem? Myšlenky jdou těžkopádně, ale jdou. O slovo se hlásí čich. Podává zprávu o příjemné vůni. A opět spánek. Teď se už rychle střídá s bděním. Čas letí a spánek se stává jakýmsi horečnatým polospánkem. Myšlenky zvolna dostávají přesnější tvary. A co nohy, nezmrzly? Hlavně, že je ještě mám, a že je tu příjemně teplo. Teď zahýbal palcem u nohy. Sláva, nohy úplně nezmrzly! To je štěstí, to je veliké štěstí. Ruka ještě neposlouchá. Ale je to dobré. V konečcích prstů cítím jemnou látku. Zatím to stačí. Člověče, přece bys nechtěl všechno najednou. Jen kdybych věděl, kde to jsem. Nebo se mi to všechno jen zdá a dosud civím v ledové jeskyni a pomalu mrznu? Mrznoucí prý mívají růžové sny. Eh což, je třeba spát… Severson se opět probudil. Jak to se mnou vlastně vypadá? Sláva, skrčil jsem nohy a dokonce jsem si nahmatal kotník. To je věc, já už hýbám nohama i rukama! Jen ty oči ještě neposlouchají, víčka jsou slepena klihem. Povolila teprve po čtvrtém nebo pátém procitnutí. Z temného šera vystoupilo několik předmětů, hlavně čelo postele. A kde je okno? Je noc nebo jsou zataženy rolety? Noc přece nemůže být, to bych tu ležel hodně dlouho. Usínal jsem přece za dne a za polárním kruhem je den pořádně dlouhý. Asi ležím na lodi, která mě zachránila. Určitě mě našel Krasin, který také vyplul zachránit Nobileho. Ne, nejsem na lodi. Loď by se trochu houpala i v přístavu, a moje postel sedí pevně jako na skále. Neboje to eskymácký příbytek? či nemocnice? A která? V Kingsbay by bylo rozhodně chladněji, i kdyby pořádně topili. Snad ležím v Tromső nebo v Oslo. Mozek se už příliš napracoval, přepíná na spánek. A probuzení přináší novou svěžest. Severson rozeznává skoro všechny předměty v pokoji. Pokoj je přepychově zařízen, nemůže to být nemocnice. A postel má takovou divnou ohrádku, jako bych byl dítě. A další objev; jak to, že jsem si toho dříve nevšiml? Na dosah ruky je noční stolek a na něm jakýsi pultík, či co. Podivná věc, nač mi to sem dali? Ohmatává skříňku a lehce přejíždí prsty po tlačítkách a otočných knoflících. Vypadá to jako miniaturní palubní deska letadla. Je to snad rádio? Znovu zkoumá záhadný předmět a váhá. Mám vůbec právo sahat tu na něco? Možná, že to sem ani nepatří. A kdo vůbec je mým hostitelem? Jak to, že jsem ještě nikoho nespatřil? Pokušení vítězí. Stiskne tlačítko, které poněkud vyčnívá nad ostatní. Postel se tichounce vznáší ke stropu. A je to docela příjemné. Ne, postel nelétá; jenom záhlaví lůžka se pomalu zvedlo. Severson teď vlastně leží vsedě. Z nové perspektivy je pokoj ještě půvabnější. Jen kdybych věděl, nač tu jsou ty ostatní knoflíky a tlačítka. Vyzkoušet nebo ne? čas běží a pokušení roste. Ten největší knoflík láká nejvíc. Tichounké cvak — jako v budíku — a na protější stěnu vyvstává světelný obraz. Výborně, mám tu i kino! Obraz je barevný a tak plastický, že se vlastně díváš oknem do podivné krajiny. Nad temnou zelení lesů se tyčí egyptská sfinga a za ní skupina pyramid. V popředí rozvlněné obilí a o kus dál ve stínu keřů sedí osmahlí lidé. Na dalším záběru je několik dívek. Procházejí jakousi plantáží a sbírají oranžové plody. Tohle že má být Egypt? Nu což, všechno jedno, takový domácí biograf je vlastně dobrá věc. A jak ten film mistrně vykolorovali! Obraz mizí. Seversona přemáhá opět spánek. Zdá se mu, že sotva usnul, nějací lidé vstoupili do pokoje a tiše hovoří. Skutečně, někdo je v místnosti, nebyl to sen. Pacient předstírá, že ještě spí, a napjatě naslouchá. Marně — nerozumí ani slova. Jen podle hlasů rozeznává, že ho přišlo navštívit několik mužů a žen. Teď zachytil slovo, které se častěji opakuje: Severson. Někdo mu klade ruku na čelo. Je to hebká ruka, to není muž. „Seversone, spíte?“ ptá se ho dívčí hlas anglicky. Tedy ten Severson, to má být on? A jak poznali, že bdí, vždyť ani brvou nehnul. Váhavě otvírá oči. V pokoji se trošku rozednilo, obraz se zaostřuje. Jaká to zvláštní společnost; obličeje jako barvy na paletě. Na Seversona se usmívá několik bělochů, černoch i šikmooký Asiat. Vybíral je snad někdo k vůli pestrosti, aby se na žádnou rasu nezapomnělo? Ten šedovousý stařík, to je určitě Rus. Nedostal jsem se na palubu Nautila a není tenhle vousáč kapitán Nemo? Zařízení pokojíku by tomu nasvědčovalo, i ten biograf a různobarevná společnost. Na takové nápady mohl přijít jedině Vernův hrdina. Vsadil bych se, že ten vysoký chlapík, ostříhaný na ježka, je Američan. A rusovlasá lékařka s nosíkem malinko postříkaným pihami, to je vyloženě slovanský typ. Kratičké seznámení beze slov končilo, je třeba jednat, už proto, že ve společnosti je dáma. Chce pozdravit, ale jazyk neposlouchá. „Nenamáhejte se, Seversone, všechno půjde. Trošku trpělivosti a budete zdravý jako rybička,“ řekla mladá lékařka. „Jak se vám daří, bolí vás něco?“ zeptal se vysoký Američan. Náladu mám pořád růžovou, tak růžovou, až se mi zdá, že ve spánku chodím tajně do baru na whisky, myslel si Severson, ale vědom si své bezmocnosti, vypravil ze sebe jenom: „Ne — nic — nebolí.“ Jazyk přece jen poslechl, je to skvělé. Trochu silné vůle a nakonec se s těmi lidmi možná domluvím. „Kd-kde jsem?“ vykoktal s vypětím všech sil. „V rukou dobrých lidí, nedělejte si žádné starosti. Trochu vás pocuchal Sever, a tak vás tu dáváme do pořádku. Ale už je to s vámi dobré. I ta řeč půjde, jen co se trochu pocvičíte. Provádějte zatím lehký tělocvik a ohýbejte jazyk,“ radil kapitán Nemo. „Amundsen — kde je?“ „Všechno je v pořádku. I k vám domů jsme již poslali zprávu.“ „Nemáte snad hlad nebo žízeň,“ zeptala se rychle lékařka, aby předešla dalším otázkám pacienta. Hlad, žízeň? To se divím, na tuhle maličkost jsem docela zapomněl. Zavrtěl hlavou. „Už je na čase, abyste opustil kojenecká léta a pomalu se začal krmit sám,“ řekla lékařka vesele. „Necháme vás teď trošku vyhladovět a zkusíte to, viďte?“ „Ano,“ vypravil ze sebe Severson a stydlivě se usmál. Marně vzpomínal, že by ho někdo krmil. „A s tímto aparátem se zachází takhle,“ sklonila se k pultíku a dvakrát otočila velkým knoflíkem doprava. Na protější stěně se znovu objevil barevný obraz. Tentokrát to byl záběr z nějaké opery a zpěváky bylo skutečně slyšet. Zpívali norsky. „To vysílají na vaši počest,“ řekl Američan. Severson se zaposlouchal do opery a ani si nevšiml, že skupina lékařů už odešla. Vysílají — blesklo mu náhle hlavou. Američan řekl, že vysílají na jeho počest. Jak to? Copak automatická promítačka filmů vysílá? A jde vůbec film vysílat? Ten Nemo je opravdu kouzelník. Pravděpodobně se mu podařilo dokončit největší vynález doby, televizi — a dokonce barevnou! Pacient se rychle uzdravoval. Cvičil tělo i jazyk, pokoušel se mluvit ve své mateřštině i anglicky. Zvláště angličtina mu působila velkou radost. Už se obával, že za nemoci ztratil paměť. Bez angličtiny by si sotva porozuměl s kapitánem Nemo a jeho personálem. Jednoho dne přitáhla Nataša do pokoje podivné křeslo na kolečkách. Pacient ji už dobře znal; navštěvovala ho nejčastěji. „Přináším vám dobrou zprávu, Seversone. Jste částečně omilostněn z tohoto vězení,“ ukázala na postel. „Nejraději byste nám utekl domů, viďte? Ale jak víte sám, ještě to nejde, nohy poslechnou až nakonec. Nedá se nic dělat, po tak těžké nemoci se znovu musíte učit chodit jako dítě. Na tomhle dopravním prostředku se můžete pohybovat alespoň po místnosti.“ Nataša pomohla pacientovi do křesla a vysvětlila mu, jak se zachází s řídicí páčkou. Postavila se na stupátko za jeho zády a kouzelné křeslo se dalo do pohybu. „Nejezdí to sice rychle, ale zato bezpečně,“ vysvětlovala. „Kdybyste za jízdy náhodou usnul, nic se nemůže stát. Křeslo se před každou překážkou automaticky zastaví. Podívejte se,“ a zamířila přímo ke zdi. Křeslo se skutečně zastavilo kousek od stěny. Severson zajásal. Jako člověk s technickým vzděláním rychle pochopil řízení a hned je také důkladně vyzkoušel. Kroužil po místnosti jako krasobruslařka, vytáčel osmičky, opisoval kruhy, jezdil ode zdi ke zdi a točil se kolem osy. Chechtal se jako nezvedený kluk a Nataša s ním. „Je noc nebo den?“ zeptal se, když byl nasycen hrou. „Je večer. Můžete se o tom sám přesvědčit.“ Nataša přistoupila k oknu a stiskla nějaký knoflík. Okenní roleta zvolna vyjížděla vzhůru. Severson se rozjel k oknu a údivem pustil řízení. Naštěstí se křeslo zastavilo samo. Hluboko pod ním zářilo nádherné město, rozkládající se do nekonečna. Překrásné budovy a paláce, parky a široké ulice. Po obloze poletovala různobarevná světla, nesená letadly nevídaných tvarů. Severson se dívá, dívá a mlčí. Okouzlen pohádkovým výhledem zapomíná i přemýšlet. Je to sen nebo skutečnost? Konečně mu napadá první otázka: Kde vlastně jsem? V Americe? Ale tam jsou mrakodrapy strohé jak krabice od bot, vůbec se nepodobají těmto palácům, a nalepeny jsou tak těsně k sobě, že mezi nimi sotva projdeš. Ani styl města není americký, ba ani vyloženě evropský. Viděl jsem už tolik měst na světě, ale žádné se nepodobalo tomuto. Kapitán Nemo mě asi zavezl na nějaký fantastický ostrov podobný Atlantidě a postavil tu město, o kterém svět neví. „Jak se vám líbí vyhlídka na město?“ zeptala se Nataša. „Prostě — pohádka, paní doktorko.“ „Na paní doktorku nejsem zvyklá, říkejte mi Natašo, všichni mi tak říkají.“ „Co je to za město? Můžete mi konečně prozradit, kde vlastně jsem?“ Nataša místo odpovědi vytáhla další roletu a pozvala pacienta k vedlejšímu oknu. „Uhodnete to sám, jen se pozorně podívejte.“ „Ten hrad dole mi připomíná moskevský Kreml, jak jej znám z fotografií,“ řekl Severson po dlouhém rozvažování a ukázal do dálky. „Máte pravdu, je to Kreml.“ Severson se rychle otočil a nedůvěřivě se zahleděl do obličeje lékařky. „Tohle přece není Moskva! Moskvu dobře znám, i když jen z obrázků. Moskva, to je něco mezi vesnicí a městem; u nás se jí přece říká „velká dědina“. Ta stavba dole se možná Kremlu podobá, ale Moskva? To přece nemyslíte vážně.“ „Je to opravdu Moskva, můžete mi věřit. Vždyť jsem se tu narodila.“ Severson přitiskl rozpálené čelo na sklo a dlouze se díval dolů. „Kde se tu vzaly ty moderní paláce?“ „Pochopitelně tu byly postaveny,“ smála se dívka. „Zajímavé, a naše noviny pořád píší o Moskvě jako o zaostalém městě, kde mužici chodí v laptích a hřebíky zatloukají nosem. Ne, nevěřím vám, tohle město není Moskva,“ opakoval tvrdošíjně. „Až budete moci chodit, přesvědčíte se.“ „Dejme tomu, že je to opravdu Moskva. Jak mi potom vysvětlíte, že nikdo na světě nemá ani tušení o její pohádkové výstavbě, že se Rusům podařilo udržet v tajnosti tak báječný vynález, jako je barevná televize, že bolševici mají letadla, o kterých civilizovaný svět nemá ani tušení.“ Najednou se zarazil. „Jestliže tohle je Moskva, pak tedy jsem se octl v komunistickém Rusku,“ dodal nejistě. „Ano, to máte pravdu, opravdu teď žijete v komunistickém Rusku, v komunistickém v pravém slova smyslu,“ zdůraznila. „Moskva je právě proto tak krásná, že je komunistická.“ „Nechápu, nic nechápu. Kdybyste věděla, jak naše noviny píší o bolševicích a o komunismu! A zatím tohle! Buď naše noviny vědomě lžou anebo udržujete všechno v takové tajnosti, že přes hranice neproklouzne ani myš.“ „Ta vaše první domněnka je pravdě blíž,“ řekla dívka. „O Sovětském svazu bylo skutečně napsáno mnoho lží. Ale s tím si teď hlavu nelámejte. Bolševiků se nemusíte bát. Jsem také bolševická, a vidíte, starám se o vás jako o vlastního syna. Či snad se mnou nejste spokojen?“ „Všechno je tak podivné. Jestliže je tohle opravdu Moskva — a já vám už začínám věřit, že je — pak jsou naši novináři podvodníci. To mne rozčiluje. Znám se s šéfredaktorem Norges Folku a ještě dnes mu napíšu. Moc se radovat nebude. Nebojte se, než dopis odešlu, dám vám ho přečíst, abych snad nevyzradil nějaké vaše státní nebo výrobní tajemství.“ „Máte naprostou svobodu, nikdo vás nebude omezovat. Jen volně pište, komukoliv a o čemkoliv. Hned vám přinesu psací potřeby.“ DOPISY DO MINULOSTI Psaní dopisů zaplnilo Seversonovi celé dny. Ani barevná televize ho už tolik nelákala. Psal nejen šéfredaktorovi norského časopisu, ale všem svým známým. Domů psát nemohl, otce neměl už dávno a maminka mu zemřela dva roky před osudným odletem na Sever. S ostatními příbuznými se nikdy příliš nepřátelil. Dopisy známým, to byl jakýsi jeho deník, do kterého ukládal své dojmy a poznatky. Čas letěl a dopisů neustále přibývalo. Dovolme si malou nediskrétnost a nahlédněme do některého z nich. „Mám se čím dál tím lépe, drahý Alberte. Nataša je skvělé děvče, chová se ke mně tak mile a přátelsky. Oba se teď učíme, ona mě rusky, a já ji norsky, a jde nám to dobře. Jak jsem se už zmínil v posledním dopise, dovolili mi chodit po vlastních nohou, dovedeš si to představit? Tak nějak tu prožívám nové dětství, víš, takové zvláštní, divné, cítím se v roli dítěte, které se teprve učí chodit, ale přitom si pamatuje celé mládí svého otce nebo dědy. Zdejší děti se vlastně ničemu nediví, všechno se jim zdá samozřejmé, i ty největší zázraky techniky. Ale já mohu srovnávat s tím, co znám z domova a ze světa, který jsem prošel. Všechno je tu pro mne nové, nezvyklé a někdy mám dojem, že jsem zaspal století — a najednou si zase připadám hrozně starý, přežilý. Což se toto podivuhodné město mohlo zrodit přes noc? Je to věru všechno podivné. Chvílemi se chovám jako primitivní divoch, kterého vytrhli z pralesa a rovnou posadili do takového New Yorku. Tento pocit nepřehluší ani vědomí, že u nás doma patřím mezi lidi s vyšším vzděláním, a že jsem navíc zkušeným letcem. Kdybys viděl, jak nebetyčný je rozdíl mezi naším vychloubaným Lathamem a běžnými ruskými letadly! Helikoptéra, která je pro nás stále ještě klukovským snem, je tady běžnějším dopravním prostředkem než v Anglii automobil. Automobily v našem slova smyslu tu v Moskvě vůbec neuvidíš. Právě jsem se vrátil z lékařské prohlídky. Všechno je prý v pořádku a co hlavního, akademik Tarabkin mi povolil vycházku do města! Dovedeš si to představit, první vycházku do města, na které jsem se zatím jenom zvědavě díval z oken nemocnice! Hned po návratu Ti napíši. Proč neodpovídáš, pořád netrpělivě čekám na Tvůj dopis. Zatím bud zdráv.“ Severson sotva dospal rána. Když Nataša pro něj přišla do pokoje, byl již dokonale připraven na cestu. Nezvyklý oblek, který včera dostal, důkladně si vyzkoušel a prozkoumal ještě před spaním. Prošli chodbami, které znal z toulek po ústavu. Věděl už také, že přepážky i dveře výtahu se otvírají samočinně, jakmile k nim přistoupíš a výtah je v poschodí. Udivilo ho pouze, že kabina je vynáší vzhůru — místo do přízemí. Rozhodl se však, že se cestou na nic nebude ptát. Mlčení je v tomto případě moudřejší než naivně hloupé otázky. Alespoň se nezesměšní. Z výtahu vystoupili na rovnou střechu budovy. Seversonovi při pohledu na několik odpočívajících vrtulníků zamrazilo po celém těle. „Snad nechcete letět tímhle?“ „Samozřejmě, znáte snad pohodlnější a rychlejší prostředek, který vás dopraví, kam je vám libo?“ „To neznám,“ řekl rozpačitě. „Možná, že si to budete vysvětlovat jako zbabělost, ale já takovýmto vynálezům moc nevěřím. Pochopte to; jsem letec a zvykl jsem si za ta léta na křídla. Máš-li křídla, nějak se dolů dostaneš i bez motoru a vrtulí, ale tady?“ Nataša se ochotně vrátila do kabiny výtahu a tentokrát sjeli opravdu dolů, až pod povrch země na stanici metra. Severson mlčel a jenom se díval. Všiml si, že vozy podzemní dráhy nemají kola, že jaksi kloužou ve vzduchu metr nad zemí a jezdí neslyšitelně tiše. Neušlo mu také, že Nataša nekupovala jízdenky ani před vstupem do metra, ani za jízdy, ani při výstupu. „Jeli jsme jako černoši,“ poznamenal ironicky, když vyjížděli z podzemí na pohyblivém schodišti. „Jak to myslíte?“ „Nu, jen tak, jeli jsme prostě na černo, ošidili jsme dráhu.“ „Ach tak,“ rozesmála se Nataša, „promiňte, já zapomněla…“ „Snad se nic nestalo,“ utěšoval ji Severson; teď ho mrzelo, že se dopustil takové netaktnosti. „Až pojedeme zpátky, koupíte lístky dvojmo. Svůj dluh vám ovšem mohu splatit, až se vrátím domů do Norska.“ „To ne, Seversone, není třeba. Já vám totiž zapomněla vysvětlit, že doprava, jako mnoho dalších věcí, se v Moskvě neplatí. Peníze prostě nebudeme dnes potřebovat. Říkám vám to předem, abyste se popřípadě někde nedivil. Kam byste se chtěl teď podívat? Co vás z Moskvy zajímá nejvíce?“ Nataša očekávala rozpaky, ale on odpověděl okamžitě a bez rozmýšlení: „Nejprve bych se chtěl trochu porozhlédnout po městě a pak se podívat, jak tu lidé žijí, víte, myslím doma.“ Z první prohlídky města se vrátil nadšen i zmaten. Sedl si k oknu a vytáhl roletu. Nad městem visel měsíc v úplňku. Usmíval se na Seversona a posměšně se ptal: Tak co, co tomu říkáš? Už věříš, že tohle pod námi je Moskva? Severson vzal pero a psal. Ani nerozsvítil, stačilo mu světlo pronikající z ulice. „Až si přečteš tyto řádky, drahý Alberte, určitě si pomyslíš, ten starý blázen má vidiny. Já sám mám občas takový pocit, ačkoliv všechno kolem se mi zdá tak přirozené. Prostě jsem si už zvykl na pohádkový přepych, kterým Moskva žije. Znáš to, na dobré si zvykáme daleko rychleji než na zlé. Dojmy z dnešní prohlídky města Ti sotva vylíčím, prostě to nedovedu. Představ si, že Tě najednou někdo zanese na kouzelném koberci do říše hojnosti a štěstí, kde má každý všecko, po čem touží a co potřebuje, a v práci vidí spíš zábavu a zálibu než nutnost obživy. Lidé tam žijí bez starosti o zítřek, všichni mají vysoké vzdělání a skoro každý je vedle svého povolání také umělcem — malířem, sochařem, básníkem, školeným hudebníkem, zpěvákem nebo hercem. Vidíš — a u mne to není pohádka. Do takové říše, do takového ráje na zemi jsem se prostě dostal. Přísahám, že je to tak. O dnešním dnu bych mohl napsat celou knihu. Abys mi aspoň trošinku uvěřil, vylíčím Ti své nejsilnější zážitky. Město popisovat nebudu, přikládám Ti několik fotografií, to je přesvědčivější. Podívali jsme se s Natašou také do soukromého bytu. Obytné domy tu mají zajímavou architekturu. S našimi činžáky se to nedá vůbec srovnat. Každý dům je vlastně takovým samostatným malým celkem, kde obyvatelé mají své kino, společenské místnosti, obchody, dětské jesle a podobně. Byty jsou zařízeny nejen s velkým estetickým cítěním, ale i velmi účelně. Natašini známí nás pozvali na oběd. „Vždyť jste, Natašo, říkala, že v těchto bytech nejsou kuchyně,“ šeptal jsem jí překvapeně. Hostitelka zaslechla moji poznámku. „V každém bytě máme takový maličký kuchyňský kout, ale jinak máme kuchyň společnou, kdo by se doma lopotil s vařením,“ řekla paní domu a hned se nás zeptala, na co máme chuť. Shodli jsme se na tom, že volbu ponecháme hostitelce. Paní vytočila nějaké číslo na videofonu (to je telefon, ve kterém se hovořící vzájemně vidí) a řekla: „Oljuško, tu moji specialitu, víš, třikrát, mám hosty, ale ať je to tip top, jsou to opravdu vzácní hosté.“ Netrvalo dlouho a na zdi zablikalo světýlko. Paní přistavila ke stěně pod světýlko pojízdný stolek a stiskla nějaký knoflík. Stěna se otevřela jako trouba na pečení a na stolek se vysunul tác plně naložený jídlem a přikrytý nějakým průhledným poklopem. Když ho nadzvedla, zavonělo to jak v lahůdkářství. Netušil jsem, že Rusové jsou tak výborní kuchaři. Když jsem se báječně najedl, dostal jsem zlomyslný nápad; podívám se, jak pracují moji hostitelé a co vlastně dělají. Daleko široko jsem totiž nespatřil žádné továrny a vůbec nic podobného. „Všichni Moskvané pracují v kancelářích?“ zeptal jsem se. Nataša se smála, že co si o nich myslím, že Moskva není město byrokratů, a že mě o tom hned přesvědčí. Podzemní drahou jsme zajeli na okraj města, ale vypadalo to tam stejně jako v centru. Maně jsem si vzpomněl na hroznou periférii Londýna, kde lidé živoří v brlozích. Brzo jsem zjistil, že továrny se zvenčí nijak neliší od obytných domů. Kdybys viděl jejich zařízení uvnitř, ani by ses nedivil. Lidé pracují doslova v rukavičkách a zboží za ně vyrábějí nádherné automaty. Pracují tichounce, že je sotva slyšíš, a přitom neuvěřitelně rychle. Celou nekonečnou halu obsluhují pouze dva lidé v bílých pláštích, jakýsi dělník — inženýr a údržbář — mechanik. Dovedeš si představit, jak to na mě působilo; znáš přece naše továrničky, ubohé hrcálky, kde skoro všecko se musí odřít rukama a materiál i výrobky přenášíš na vlastních bedrech. Stejně přepychově jsou tu vybaveny i chemické továrny. Jednu jsme navštívili; z uhlí tam vyráběli neuvěřitelně krásné předměty a dokonce i průhledné poklopy, z nichž jeden jsem viděl na podnose při obědě. Nakonec jsme se podívali na důl. Na okraji Moskvy se doluje nějaká hornina, ale havíře tam neuvidíš. Pod zem občas sfárá jenom údržbář automatických strojů, které kutají dole docela samostatně. Lidé nahoře je pouze kontrolují pomocí televize — dálkového přenosu obrazů. Cestou zpátky jsme se zastavili na staveništi: jeřáby, transportéry a všelijaké stroje skládaly domy po celých bytech jako dětskou stavebnici. Domy tu rostou opravdu rychleji než houby po dešti. Nedivím se, že mi nevěříš, ani já jsem moc nespoléhal na oči a všechno jsem pořádně ohmatal vlastníma rukama. Napadlo by Ti někdy, že takové zázraky objevíš v komunistickém Rusku?“ Severson píše, až ho ruka bolí; všechno musí pečlivě vykreslit, než mu svěží dojmy vyblednou. Měsíc, dobrý kamarád z cest po ledových pouštích, nahlíží mu zvědavě do papíru. — Kdybys tušil, přítelíčku, jak tu mám zrovna rušno, jaký blázinec se mi usadil mezi krátery, usmívá se. V Cahénově observatoři na jižním pólu Měsíce se neustále střídají hosté ze Země. Astronomové, astrobiologové i jazykovědci. Zajacovy gravimetry trpělivě zaznamenávají podivné kmitání gravitačního pole. Vysílají lidé z Proximy také pomocí elektromagnetického pole? To je hlavní otázka, na kterou je teď třeba dát odpověď. Nedaleko observatoře, na veliké skále připomínající stůl s ubrusem, montují lidé nové obrovské radioteleskopy. Cahén často odbíhá od hostů k oknu a pozoruje rychlou a promyšleně mechanizovanou práci montérů. Za pilkou ostrých skalisek přibližují se k sobě dvě koule, oslnivě zlatá a temná, jen srpkovitě osvětlená. Slunce se již dotýká tenounkého srpku Země. Nelze se neubránit dojmu, že dojde ke srážce nebeských těles. Menší koule se teď schovává za kolos. Její oslepující svit zvolna pohasíná. Srpek Země se mění v rozžhavený, rubínově rudý prsten, atmosféra září jako svatozář. Celý obraz korunují stříbřitě zelené jazyky, které temnou siluetu planety vykrajují z hvězdné oblohy. Ve fantastické záři se kostrbatá měsíční krajina i s lidmi mění v roztavenou měď. Na pracoviště se zahleděly světlomety; montéři nesmějí ztratit ani minutu. A lidé na Zemi, bůhví už po kolikáté, se zatajeným dechem sledují na svých televizorech netušené krásný pohled z Měsíce na zatmění Slunce. Teleskopy vyrostly přímo před očima. Vědci se hned pustili do práce. „Širokopásmový pořád mlčí,“ rozčiluje se Alena Svozilová. Je kandidátkou astrobiologie a nadšenou zastánkyní teorie, že na planetách kolem Proximy Centauri žijí tvorové, podobní obyvatelům Země. „Zato mně přeje štěstí, pojďte se podívat,“ řekl Cahén vzrušeně. Na jedné z obrazovek půlkruhového pultu se pravidelné šmouhy rozkmitaly. Chvění pohaslo a hned ožila další obrazovka. A další. Signál poskakoval z obrazovky na obrazovku jako světelná reklama. „Sto šedesát centimetrů, sto sedmdesát osm — sto devadesát šest centimetrů! Proxima vysílá a hned na několika kmitočtech současně. Pojďte se honem podívat, Proxima mluví,“ volala Alena do služebního telefonu. Přesné měření po mohutném zesílení ukázalo, že z nejbližší hvězdy přicházejí kratičké signály o mnoha různých kmitočtech mezi sto dvaceti a dvě stě dvaceti centimetry vlnové délky. Na Čan-suův návrh byly signály, zachycené na magnetofonový pásek, vyslány zpět jako odpověď či jako znamení, že vysílám bylo přijato. Za několik dnů hlasatel televizního studia na Měsíci oznamoval lidstvu: „Zdá se, že Proxima opravdu mluví. Po určitých úpravách reflektorů a přijímačů zachycuje zdejší observatoř docela jasné signály, které mají určitý systém. Signály jsou každý den, přesně ve dvanáct hodin astronomického času, vysílány zpět, abychom tak dali sousedům v kosmu najevo, že je slyšíme. Žel, obyvatelé Proximy—správněji planety u Proximy Centauri — dostanou odpověď na své volání prakticky za osm let od okamžiku, kdy své zprávy sami vyslali. Rádiové vlny se šíří prostorem stejně rychle jako světlo — a světlo z Proximy k nám doletí za čtyři roky, tři měsíce, dvacet jeden den a sedm hodin. Přepočítáno na kilometry, je to vzdálenost asi 40 000 miliard kilometrů. Abychom si mohli udělat přibližnou představu o této vzdálenosti, zmenšeme si naše Slunce na velikost míčku o průměru osmi centimetrů a stejně zmenšeme i Proximu Centauri, která je o něco menší než Slunce. Když míček — Slunce — posadíme třeba do Prahy, pak v tomto měřítku musíme Proximu Centauri položit až někam na pobřeží severní Afriky. Akademik Cahén vyslovil zajímavou domněnku. Jestliže jsou signály dílem myslících tvorů a ne přírodním úkazem, což je také možné, pak tyto signály jsou určeny nám; obyvatelé Proximy chtějí s námi navázat spojení, možná nám chtějí něco důležitého sdělit. Vysílání je zřejmě směrováno do naší sluneční soustavy. Kdyby bylo určeno pouze pro domácí potřebu planety, nazveme ji třeba X, sotva bychom je zachytili.“ „Vidíte, to jsou ti reportéři, Alenko,“ řekl Cahén a vypnul televizor. „Vaši hypotézu přišili na krk mně. Ale nic si z toho nedělejte, autorství vám nikdo nesmí vzít, o to se postarám. Přiznávám, vaše teorie není tak docela špatná. Co myslíte, podaří se nám někdy signály dešifrovat?“ „Vůbec o tom nepochybuju, jednou k tomu dojde.“ „Uvažte ale, že o neznámých obyvatelích Proximy vůbec nic nevíme. Pravděpodobně budou docela jiní než my a také myslet budou úplně jinak.“ „Když to nepůjde jinak, prostě se na ně půjdeme podívat a seznámíme se s nimi osobně.“ Cahén se srdečně rozesmál. „Prostě — prostě! Ono se to krásně řekne, podíváme se, ale jak? Na takový výlet si ještě počkáme. Dovedete si představit čtyři světelné roky násobené hlemýždí rychlostí našich meziplanetárních korábů?“ „Dovedu, ve škole jsem se učila obstojně. A vůbec, tady už nemám co pohledávat, čeká mě dole spousta práce. Na shledanou na planetě X, vy — vy — nevěřící Tomáši.“ A odešla. Cahén jen mávl rukou a celý svůj nervový systém znovu přepojil na vysoké napětí radioteleskopů. DRUHÉ PROBUZENÍ Na další vycházku se Severson připravoval jako spiklenec. Uteče, nenechá se pořád vodit za ručičku. Všechno si prohlédne sám, bez průvodce. Snad se mu podaří nahlédnout do zákulisí tohoto pozemského ráje. Není přece možné, aby všecko tu bylo tak dokonalé, aby tu chyběly stíny; lidé přece nejsou andělé. Odjakživa byli bohatí a chudí, šťastní a zoufalí; ani záhadní bolševici tento přírodní zákon nezmění. Ráj možná končí na hranicích města. Celou šestinu světa přece nemohli předělat, aniž kdo o tom věděl. Zázraky se nedějí. Není tomu tak dávno, co Nansen organizoval pomoc hladovějícímu Rusku a lidé tu umírali vysílením… Jednoho dne se Severson nechal zavést na okraj Moskvy: „Žiju u vás jako v pohádce,“ řekl Nataše. „Jako ve snách. Prostě — zaživa v nebi, jinak se to nedá říct. Ale jedna věc mi tu chybí, jen obyčejná smrdutá cigareta z laciného tabáku. Až se mi o ní zdává.“ „Vidíte, to mě nenapadlo, měla jsem vás za nekuřáka, promiňte. Tady kouří málokdo. Ale všechno se dá napravit. Posaďte se tu na lavičku a chviličku počkejte. To víte, pořádek musí být; jste pořád ještě pacient a o takovýchhle věcech rozhoduje Tarabkin. Když kouření povolí, cigarety už nějak seženeme.“ Sotva Nataša zmizela v nejbližší budově, Severson se zvedl, pátravě se rozhlédl — a dal se do běhu. Kvetoucí alejí utíkal ven z města. Seběhl z cesty na posečenou louku, ale hned se vrátil. V zákoutí březového háje bzučely červeně natřené nezvyklé stroje a požíraly seno. Pracovaly bez lidí, asi je někdo řídil na dálku rádiem. Pustil se na opačnou stranu, do řídkého křoví. Čerstvé seno zavonělo až sem a příjemně kořenilo dech lučních květin. Hebký trávník dobromyslně nabízel: Jen se tu pohodlně natáhni a nadýchej se přírody, tady tě už nikdo nenajde. Jak je to dlouho, cos naposledy takhle ležel naznak a v plynoucích mracích jsi hledal podoby lidí? Odkudsi přiletěla babočka a důvěřivě si sedla na jeho koleno. Za chvíli se osmělil i cvrček a zmáčkl housličky. Nataša, pohádkové město — zmizely. Možná, že to všechno byl jenom sen… Vzduchem zasvištěla křídla rorejse. Něco se zabořilo do trávy. Severson se zvedl a překvapeně se díval na podivné letadélko s deltovitými křídly. Z trubiček pod trupem se ještě kouřilo. Moskva mu posílá pozdrav! Opatrně zvedl důmyslnou hračku a dlouze ji studoval. Vtipné, opravdu vtipné. Létá to a vrtule to nemá. Trubičky jsou ještě horké, asi je to postaveno na principu rakety. „Sláva, je tady,“ ozval se znenadání dětský hlas rovnou za jeho zády. „Kluku zatracená, nejprve mě ostřeluješ raketami a teď mi tu křičíš rovnou do ucha,“ řekl svou tvrdou skandinávskou ruštinou. Chlapec s pionýrským šátkem kolem krku se zarazil. Trnkové oči zapíchl do tváře muže a chvíli váhal. „Vy jste — Severson — Leif Severson, polární letec!“ vyhrkl ze sebe. „Odkud mě znáš? Nepamatuji se, že bychom se někde viděli.“ „Jsem Dimitrij Petrovič Vinogradov a jinak mi říkají Míťa,“ představil se chlapec tak trochu po vojensku. „Vím, že mne neznáte; jak byste mohl znát obyčejného pionýra. Ale vás zná každý — na celém světě!“ „Nepřeháněj, mořský vlku, nemám to rád,“ smál se Severson pobaveně. „Jak víte, že jsem členem vodního oddílu,“ divil se tentokrát chlapec. „To já jen tak — uhodl jsem to. A odkud mne znáš ty?“ „Jéjej, to je přece náramně jednoduché. Z televize. Neušla mi ani jediná reportáž o vás. To byla událost — pro celý oddíl, ba pro celou školu. Jak vás našli zamrzlého v ledovci na Ledovém ostrově, jak vás přivezli s ledovcem do Moskvy a jak vás potom Tarabkinovci oživovali. To bylo prima, když jste poprvé vydechl, nebo když jste po strašně dlouhém spánku otevřel oči. Měl byste vidět, jak vám všichni kluci záviděli. Člověk se musí pořád jenom učit a učit. Co bych za to dal, kdyby mě někdo zmrazil a zase oživil až po osmdesáti letech, jako vás.“ „Co to pleteš, Míťo, ty ses zbláznil,“ vydechl Severson. Hlava se mu roztáčela do piruety. „Říkáš — oživili — po osmdesáti letech. Zatracený kluk, ještě si vymýšlí,“ snažil se získat opět rovnováhu. „Nic si nevymýšlím, copak vám to ještě neřekli?“ ohrazoval se pionýr. „Chceš mi snad namluvit, že se nepíše rok 1928?“ „To byste musel ještě hodně přidat. Žijeme v jedenadvacátém století, jak říká náš soudruh učitel.“ „Počkej, hochu, chvíli mlč, promluvme si v klidu jako muž s mužem.“ Míťa vytušil, že něco popletl, ale klukovská tvrdohlavost nedovolovala zbaběle ustoupit. Vzdorovitě řekl: „Tak vy nevěříte, že zmrzlý člověk se dá oživit? Jak vidím, pořád si myslíte, že žijete v roce 1928. Ani se vám nedivím, také bych žil raději v minulém století. Život byl tenkrát tak dobrodružný! Jednou se stejně všecko dozvíte, tak co,“ utěšoval se, když zpozoroval bledou Seversonovu tvář. „Není vám špatně, soudruhu? Skočím pro naši doktorku, bydlí nedaleko.“ „Počkej,“ chytil chlapce za rukáv a přitáhl ho k sobě. „Posaď se pěkně vedle mne a vyprávěj; rád poslouchám pohádky.“ „Jak myslíte. Náhodou jsem odborník na oživování, snadno vás vyvedu z omylu. Víte o tom, že když voda v rybníce zamrzne až na dno, zmrznou v ní i ryby a žáby? Tak vidíte. A na jaře, až ledy roztají, zvířátka zase ožijí a frrr — už jsou čilá. V odborných knihách tomu říkají anabiosa.“ „Tak ty si myslíš, mořský vlku, že jsem ryba a mám studenou krev. Klidně si zmrznu a na jaře zase roztaju,“ žertoval Severson, aby překonal skličující pocit, který mu svíral hrudník. „To ne, to vám neříkám,“ odpověděl Míťa. „U vás to nebylo tak jednoduché. Jestliže jste neviděl reportáž o svém probuzení, nedovedete si ani představit, co to dalo Tarabkinovcům práce, než vás po tolika letech přivedli k životu.“ „Klidně bys mohl psát verneovky, fantazii máš bujnou dost. Jen na jednu maličkost zapomínáš. Jak jednou člověk umře, už ho nevzbudíš.“ „Ze zdvořilosti bych vám vlastně měl přisvědčit, ale v zájmu vědecké pravdy nemohu.“ Severson se zasmál: „Sakra, ty jsi učený. Kam na ty moudrosti chodíš?“ „Až budu velký, dám se k Tarabkinovcům. A tak se tajně učím. Vím toho už dost; proto vám mohu klidně dokázat, že s tím umřením se mýlíte. Vědci neznají jenom jednu smrt, ale dvě. Jedné smrti říkají klinická a druhé biologická. Když člověk umře klinickou smrtí, to ještě nic není, toho můžete zase oživit. Oživit klinicky mrtvého člověka se podařilo už v roce 1944, za Velké vlastenecké války. Tenkrát profesor Něgovskij také u nás v Moskvě oživil mrtvého vojáka Čerepanova, který vykrvácel při operaci. Nebylo to lehké, Čerepanov byl ještě dlouho nemocný, ale nakonec se přece uzdravil. V universitní knihovně si můžete přečíst Pravdu z 11. září 1944, náhodou si to datum pamatuju dobře. V roce 1960 byl oživen první zmrzlý člověk, nějaký traktorista. Oživil ho akademik Tarabkin, a tím se prý proslavil.“ „Počkej, Míťo, jak dlouho po smrti oživili toho vojáka?“ „Asi za pět minut. A traktoristu za dvě hodiny. Vím, kam míříte. Všecko závisí na mozku klinicky mrtvého. Jestliže pořádně zmrzne, nepoškodí se ani za pět set let. U lidí, kteří nezmrznou, se mozek asi po deseti minutách začne rozkládat a přijde ta druhá smrt, kterou jsem vám ještě nevysvětlil, biologická. — S tou se už nedá nic dělat, to je konec.“ „Mám lepší vysvětlení než ty,“ řekl Severson zamyšleně. „Našli mě na severu polozmrzlého, probrali mě k životu, ale já na mnoho let ztratil paměť.“ „To nesedí, soudruhu, to byste dnes byl úplným stařečkem. Viděl jste se už v zrcadle?“ „Jestli se z toho snu probudím a budu zmrzlý — Poslouchej, mořský vlku, dej mi facku, pořádnou facku. Co se divíš? To bude nejlepší důkaz, že tohle všechno není jenom sen.“ „Zásadně se neperu. Já pro vás vymyslel lepší důkaz, soudruhu Seversone. Zavedu vás do universitní knihovny. Metrem tam budeme za chvilenku.“ „Buďte zdráv, Vasile Vladimiroviči,“ volal Míťa už u vchodu do čítárny. „Podívejte, jakého vám vedu vzácného hosta!“ Starší holohlavý muž nadzvedl brejličky a překvapením až zamrkal: „Vítám vás u nás, soudruhu Seversone,“ zakoktal a chlapci přísně zahrozil. „A ty bys zasloužil pár za uši, nezbedo! Biologický ústav už dvě hodiny lomí rukama, kam se poděl slavný pacient, a Nataša Orlovová si zoufalstvím rve vlasy. Copak jsi neslyšel hlášení? Vysílaly ho všechny moskevské stanice.“ „Na Zlatých lukách to nebylo slyšet,“ řekl Míťa uličnicky. „My se zatím dobře bavili, vysvětloval jsem soudruhu Seversonovi, jak se z Arktidy dostal k nám.“ Stařík zmateně zamával rukama. „Tys tedy už všecko vybrebtal? Víš ty vůbec, co jsi provedl?“ „Nebojte se, pane,“ zastal se chlapce Severson. „Vím už všechno, nebo skoro všechno. Už jsem se s tím tak trochu vyrovnal. Máte tu náhodou norské noviny z července 1928?“ Stařík si rozpačitě třel bradu. „Momentíček, prosím, podívám se. Je to hezká řádka let. Posaďte se zatím u nás.“ Z vedlejší místnosti zavolal hned Nataše. „Severson je u mne, v čítárně universitní knihovny. Chce norské noviny z dvacátých let minulého století. Co mám dělat?“ „Tak on už všechno ví. Toho jsem se bála nejvíce. Jak se chová, je klidný? Ostatně, hned k vám přijedu.“ „Okamžik, neutíkejte mi ještě, jak to mám udělat s těmi novinami?“ Nataša zaváhala. „To je zoufalé — Tarabkin zrovna odcestoval. Nu, už nic nezachráníme, půjčte mu je.“ Když Nataša vběhla do čítárny, Severson byl tak zabrán do novin, že ji ani nezpozoroval. Chvějící rukou listoval ve svázaných ročnících a z očí mu hleděla úzkost. Teď našel velký titulek hned pod záhlavím časopisu: Amundsen odletěl na pomoc Nobilemu. Noviny z dalšího dne o Amundsenovi mlčely. Třetího dne přinesly jen krátkou zprávu, že Latham se čtyřiadvacet hodin nehlásí. Ledoborec Krasin hledá Nobilovu výpravu. O několik dní později se noviny hemžily zprávami o záchranných výpravách na pomoc Lathamu. Amundsen je stále nezvěstný. Severson obrátil několik zažloutlých stránek a křečovitě sevřel svazek novin oběma rukama. „Norsko ztratilo svého velkého génia,“ oznamoval tragicky titulek z 1. září 1928. „Včera, půldruhého měsíce po odletu Amundsena, nalezla rybářská loď Brod poblíž Funglő plovák letadla, který nepochybně patří Lathamu. Dnes už bohužel nemůžeme pochybovat o tom, že náš velký a nesmrtelný Amundsen zahynul i se svými věrnými druhy někde v chladných vlnách Severního ledového oceánu. Šlechetní hrdinové obětovali své životy, aby zachránili životy jiných. Na všech veřejných budovách byly vyvěšeny smuteční prapory…“ „Amundsen tedy zahynul,“ chytil se Severson za hlavu. „Jen já byl zachráněn. Ostatní jste nenašli?“ Obrátil se k Nataše, která mu vsunula ruku pod paždí. „Dosud ne, ale určitě je najdeme. Možná, že se s Amudsenem ještě setkáte,“ utěšovala Seversona, ačkoliv sama svým slovům nevěřila. „Chtěl bych domů, Natašo, domů, do Norska,“ řekl změněným hlasem. „Ještě trošičku strpení, Leife, léčba už za několik dnů skončí a pak vás domů doprovodím — vezmete-li mne ovšem s sebou.“ ŽENA Z MĚSÍCE Severson chodil teď do universitní knihovny skoro denně. Míťa tam s ním trávil všechen svůj volný čas. Zasvěcoval svého staršího kamaráda do tajů moderního mozku lidstva, který si na všechno pamatuje a všechno zná. Vědomosti nemá uloženy pouze v knihách a časopisech, ale také na bezpočtu kilometrů mikrofilmu a magnetofonového pásku. Míťa vybíral pro Seversona „mluvící knihy“ a postupně ho tak seznamoval se všemi historickými událostmi, které polární letec zaspal. „Vidím, že vás to unavuje, soudruhu Seversone,“ řekl chlapec jednoho dne. „Knihovna nám neuteče. Pojďme se podívat za tatínkem. Pracuje v heliostroji.“ Severson to rád uvítal, ani se nezeptal, co to vlastně ten heliostroj je. Však uvidíme. Nijak ho nepřekvapilo, když ho Míťa zavedl do elegantně řešené moderní budovy. Chlapcův tatínek, inženýr Vinogradov, uvítal ho jako starého známého. „Míťa doma nevypráví o ničem jiném než o vás.“ Pak hostu z minulého století obšírně vysvětloval, že pracuje v elektrárně, ve které se uvolňuje energie atomů. „Nejprve jsme tu vyráběli elektřinu nemožně složitým způsobem. V atomovém kotli jsme při uvolňování atomové energie vytvářeli teplo, které nám měnilo vodu v páru, a tu teprve jsme odváděli do turbogenerátorů. Dnes už nám tento způsob připomíná první automobil, který byl vytvořen z obyčejného kočáru. Takový typ atomové elektrárny najdete už jenom v muzeu. Dnes vyrábíme elektřinu z atomů na docela jiném principu. V této elektřině jaksi napodobujeme slunce. Atomy vodíku za nesmírně vysoké teploty skládáme v nový prvek — helium, a tak vlastně vyrábíme energii z vody. Energie máme nadbytek, vody je přece na světě dost,“ dodal spokojeně a trochu pyšně. „Mohu se podívat, jak taková zázračná elektrárna vypadá a jak vlastně pracuje?“ zeptal se Severson nesměle. „Milerád vám všechno ukážu, ale moc toho neuvidíte. Pouze několik dispečerských pultů s kontrolními obrazovkami. Naše sluníčko pracuje za devaterými plášti. Ale přijďte nás dnes večer navštívit domů. Seznámím vás se zajímavým děvčetem a navíc vám doma mohu ukázat své veledílo. Rád se se svými výplody chlubím, to má náš kluk po mně.“ Míťá zářil nadšením. „Také já vám ukážu své výrobky. Pamatujete se na to letadélko, co nás kdysi seznámilo? To jsem si vyrobil sám. A doma mám ještě lepší věci, uvidíte. Nic se nebojte, s akademikem Tarabkinem to zařídím sám, určitě vás večer pustí. A přijdu vám naproti, v kolik hodin vás mám dole čekat? Bydlíme až za Moskvou, sám byste to nenašel. Tedy ujednáno!“ „Ano, ujednáno, mořský vlku,“ rozesmál se Severson a s ním i Vinogradov. „Dokonalý diplomat, zbytečně tu pusinku neživíš.“ K biologickému ústavu dorazil Míťa o půl hodiny dřív, než bylo ujednáno. „Konečně, už jsem myslel, že jste zapomněl na svůj slib,“ oddychl si, když spatřil Seversona. „Proč konečně, vždyť jdu přesně na minutu, jsem přece voják. A slib plním, pamatuj si to,“ skoro se urazil Severson. Vůbec v poslední dny pociťoval, že je trošku nedůtklivý, a že daleko citlivěji než dřív reaguje na každé slovo. Věčně růžovou náladu zanechal v nemocničním lůžku, svoboda pohybu přinesla s sebou vzrůstající nervozitu. Tarabkinovci zatím nic nepozorovali, pacient se dovedl dobře ovládat. „Nezlobte se, nemyslel jsem to tak zle,“ omlouval se chlapec. Hlavně, že jsme se setkali. Kdybyste věděl, jak se těším na dnešní večer. Maminka mi dokonce prodloužila večerku až do desíti.“ Vytáhl z kapsy kapesník a zamával na vrtulník, který zrovna prolétával kolem. „Poletíme taxíkem, budeme tam dřív,“ vysvětloval chlapec. Severson měl již na jazyku námitku, ale spolkl ji. Nemůže přece před Míťou prozradit, že se toho trochu bojí. Když v tom mohou létat takoví chlapci, proč by to nemohl zkusit on. Vždyť je přece letec. Asi to nebude tak riskantní, jak se zdá. Nastoupili, Míťa řekl pilotovi adresu a vrtulník je vynesl vysoko nad město. Slunce stálo ještě nad obzorem. Kvetoucí město parků pozlacovalo večerním svitem. Severson si maně vzpomněl na svůj poslední let s Amudsenem. V Lathamu byl takový hluk, že se posádka sotva domluvila — a v této kabině je naprosté ticho, motory není ani slyšet. Na okraji města vrtulník ostře zahnul doprava. Severson jako zkušený letec si toho pochopitelně všiml. „Proč neletíme přímo? Chceš mi snad ukázat celou Moskvu?“ „Ne, na to není dnes čas. Vyhlídkový let si zorganizujeme někdy jindy, letíme teď přímo domů. Oblétávám. pouze kosmodrom, nad letištěm je pro vrtulníky zakázané pásmo, mohly by se srazit s raketoplánem, a to by špatně dopadlo. Některé vrtulníky sice na kosmodrom létají, ale jenom po přesně vymezené dráze; vozí tam cestující.“ Severson pozoroval obzor a netrpělivě čekal, až se objeví plocha letiště. „Hledáte kosmodrom? Tamhle je,“ ukázal Míťa na vysoké konstrukce a lesknoucí se kovové kolosy, připomínající okřídlený doutník. „Jak se může taková obluda odlepit od země? Kolik se do takového letadla vejde lidí, a kam vlastně létají? A proč sedí stroje na zemi s nosem nahoru?“ „Mají raketové motory a startují kolmo,“ začal Míťa poslední otázkou. „Sedadla jsou na kloubech, takže cestující sedí hlavou vzhůru, i když raketoplán letí potom vodorovně. V každém letadle je asi tak tři sta sedadel. Od země se raketoplány odlepují náramně lehce; pohonné raketové agregáty mají velikou tažnou sílu. V každém letounu je jich asi devět, a ty dají dohromady takových dvacet miliónů koní. A kam létají? Různě. V New Yorku jsou odtud za půl hodiny, v Pekingu asi za čtyřicet minut. Letový řád neznám zpaměti, ale zítra vám ho přinesu. U té nejvyšší věže, až tamhle vzadu, startuji luníky. Tak říkáme letadlům, která létají na Měsíc. Normálně startují dvakrát za týden, ale teď jich létá víc. To od té doby, co tam hvězdáři zachytili tajemné signály z vesmíru.“ Seversona chlapcovo zasvěcené vyprávění ohromilo, že nebyl schopen slova. Zvykl si už i neuvěřitelná fakta přijímat bez údivu, vždyť žije v třetím tisíciletí, ale tohleto přece jen nemohl dobře pochopit. Dvacet miliónů koní, za půl hodiny z Moskvy do New Yorku — a dvakrát týdně na Měsíc! Není to přece jen rozbujelá klukovská fantazie? Ale obrovitá letadla mu tu stála před očima, Míťa tedy nelhal. „Copak na Měsíci žijí lidé?“ řekl nejistě. „A kolik! Měsíci přece říkáme sedmý světadíl.“ „Znáš někoho, kdo tam byl a stál na Měsíci vlastníma nohama?“ „Znám a dobře. Tatínek říkal, že večer k nám také přijde soudružka Svozilová. Ta tam létá často. Byla také přitom, když na Měsíci lovili signály z vesmíru. Nedávno se vrátila na Zemi. Můžete sejí zeptat.“ Také u Vinogradových si zabral Seversona Míťa pro sebe. Přes protesty rodičů zatáhl ho nejprve do své „pracovny“, kde vyráběl modely nejrůznějších typů letadel a lodí. Pochlubil se také několika luníky, které sice až na Měsíc nedolétnou, ale dosahují prý slušné výšky. Vyhrál už několik modelářských soutěží. Teprve příchod Aleny Svozilové vysvobodil Seversona ze zajetí. Žena z Měsíce! Teď stojí před ním a tiskne mu ruku. Byl trochu zklamán. Představoval si ji — ani sám nevěděl proč — bledou a vážnou, uhrančivého pohledu a subtilní postavy. A zatím se tu na něj usmívá prostá dívka s nezvyklou kombinací barev. Plavé vlasy a téměř černé oči zářící ze snědého obličeje. Hostitelka pozvala společnost na verandu, kde bylo připraveno občerstvení. Severson byl nesvůj. V přítomnosti ženy z Měsíce si najednou připadal ještě ubožejší. Lidé už zkrotili přírodu a vstoupili do vesmíru, a on všechno zaspal! O čem může obyčejný pilot směšného letadla hovořit s lidmi, kteří mají tak mohutná křídla? Srdečný rozhovor Aleny s Vinogradovem jen prohluboval jeho pocit méněcennosti. Ani si neuvědomil, že proti všem pravidlům společenského chování očima neustále visel na Aleně. „Myslím, že spor o signály z vesmíru brzo skončí,“ pokračovala Alena v rozhovoru a zdálo se, že upřený pohled Seversonův nepozoruje. „Vyhraje to Navrátil, už je to jisté.“ „Neříkej,“ řekl Vinogradov a ruka s vidličkou mu zůstala v půli cesty k ústům. „Podařilo se už značky rozluštit?“ „To ne, nejsou to totiž žádné značky, ale souvislé vysílání. Oznámil mi to dnes Čan-su, proto jsem vlastně přišla za tebou. Dlouho si lámal hlavu, proč Proxima vysílá na tolika vlnách najednou a přitom přestávky ve vysílání se u všech kmitočtů shodují. Přijímače pro amplitudovou modulaci nám nejsou na nic, řekl si. Na Proximě používají asi systému podobného Murgašovu „tónsystému“ s kmitočtovým klíčováním a extrémně velkým zdvihem. Nakonec přišel na to, že různé signály na několika vlnách jsou vlastně jen výsledkem příjmu na poměrně úzkém kmitočtovém pásmu. Prostě a jednoduše: obyvatelé vesmíru nevysílají pro nás více programů najednou, jak jsme se zpočátku domnívali, ale jen jeden, z kterého chytáme pouze úryvky. Pravděpodobně mají na Proximě pro každé písmeno jinou skupinu změn vlnové délky.“ „Dohady, pouhé dohady,“ odporoval Vinogradov. „Co vlastně zjistil Čan-su konkrétního?“ „Nebuď netrpělivý a nepředbíhej, Péťo. Na všechno dojde, Čan-su si dal vyrobit speciální širokopásmový předzesilovač a znovu lovil, až se jeho domněnka konečně potvrdila. Bylo to včera. Bezpečně zjistil, že impulsy na sebe určitým způsobem navazují. Až rozluští klíčování — při jeho pověstné trpělivosti o tom nepochybuji — poslechneme si věrně zaznamenaný kompletní program lidiček na Proximě. Kdopak ještě bude pochybovat o tom, že tam na některé planetě opravdu existují a že jsou na vysokém stupni vývoje, možná na vyšším než my.“ „Jak vidím, radoval jsem se předčasně,“ řekl ironicky Vinogradov, „čekal jsem, že mi prozradíš, jak se po proximsku řekne heliostroj a oni si tam nahoře teprve lámou hlavu s klíčem k tajemství. Pořád ještě může mít pravdu Watson, a ne Navrátil. Proč by vodíkové výboje nějaké žhavé mlhoviny nedaleko Proximy nemohly vysílat tónsystémem?“ „Stejně tak dobře by potom krokodýl mohl hovořit španělsky,“ zlobila se Alena. „Navrátil mě za tebou posílá, abych tě požádala o spolupráci — a ty se zatím spojuješ s Watsonem proti nám!“ „Nezlob se, Alenko, ale nevím, čím vám mohu pomoci, na konstrukci hvězdoletu jsem ještě nepracoval a vlastně si ho neumím představit, ale tu je moje ruka — táhnu s vámi — proti Watsonovi,“ rozesmál se. Po celý rozhovor seděl Míťa po boku Seversonově a naslouchal se stejným zaujetím. Alenina slova chápal možná lépe než host z minulosti. Míťa je přece zkušený znalec sdělovací techniky; nedá se nic dělat, děti dnes přerůstají své rodiče. Po obvyklém dohadování dostali Míťu o půl jedenácté do postele. Zábava vázla. „Co byste řekli malému výletu do lunaparku?“ zachraňovala situaci Alena. Kolotoč s létajícími raketami, velký model hvězdoplánu, ve kterém je pro návštěvníky vytvořena dokonalá iluze letu napříč vesmírem, projížďka umělou měsíční krajinou v jakési průhledné kapce na pásech, to všechno jenom zesilovalo Seversonovo ohromení. Prochází rejem veselících se lidí, lidí z třetího tisíciletí, a do jeho pravice je zavěšena žena z Měsíce. Mluví o všeličem, ale Severson je duchem tam nahoře, na měsíčním srpku, který právě unikl roztrhaným mračnům. „Vinogradovi se nám ztratili, to už je tady nenajdeme,“ zjistila najednou Alena. „To nic, trošku se ještě projdeme, je tak nádherný večer, a pak vás doprovodím domů. Petrovi zavolám, aby o vás neměl strach. Nechcete se svézt,“ ukázala na raketový kolotoč. „Je raketové letiště daleko odtud?“ odpověděl otázkou. „Není, taxíkem jsme tam za chvilku, pojďme,“ pochopila Seversonovo přání. Sotva přistáli na střeše hlavní budovy kosmodromu, ozval se z dálky bzučivý hvizd. „Pozor, pozor! U věže číslo sedm startuje zvláštní letadlo L 432 na Měsíc.“ Růžice reflektorů ozářila na obzoru blyštivý kolos. Hvizd přešel do vyšší tóniny. Pod letadlem vyšlehly rudé jazyky. Raketu zavalil temný dým. Za okamžik se z mračna vynořila špice a postupně celé tělo okřídleného poutníka do vesmíru. Váhavý let se vůčihledně zrychloval, až se raketoplán proměnil v malý žhavý bod na obloze. Ohnivá čára za ním vybledla a kolos zmizel v temné noci. „Hned bych letěl s nimi,“ povzdychl si Severson mimoděk. „A ještě raději bych nasedl do letadla směr Norsko.“ „Obě přání jsou splnitelná. Nejprve Norsko a potom Měsíc, platí? Vezmu si vás pod patronát, souhlasíte?“ DOMŮ! Dopisy už Severson nepsal, nebylo komu. A tolik bylo třeba někomu se svěřit — alespoň papíru. Začal psát deník. „…Je mi těžko a trapně. Žiju tu jako trpaslík mezi obry. Obři jsou ke mně milí a ohleduplní, ale já se jich bojím. Mají tak strašnou sílu, že by mě mohli kdykoliv rozmáčknout mezi prsty. Není pro ně překážek, mohou všechno, umí všechno — a já… Kdysi jsem patřil mezi první, mezi průkopníky, a teď jsem poslední z posledních, ubožejší a hloupější než desetiletý chlapec. Nechci žít jako žebrák, z milosti! Vrátím se domů — a začnu znova! Buď dnešního člověka dohoním, nebo…“ Pod rukou ucítil najednou chladivý kus papíru. Dopis! Kdo mu píše? „Nezlobte se na mne, příteli, že jsem nepočkala, až se vrátíte od Vinogradovových. Slíbila jsem Vám to, ale před chvíli nám přivezli chlapce zabitého elektrickým proudem. Na shledanou zítra. Nataša.“ Severson se posadil na okraj postele a pomalu si v hlavě srovnával myšlenky. Nataša tedy ještě nespí. A Tarabkin asi také ne. Ne, nebude čekat až do rána, všechno jim řekne ještě dnes. Vyběhl na chodbu a nerozhodně se zastavil. Najde je? Operační sály jsou v každém poschodí. Seběhl po schodech o několik poschodí níže a rozhlédl se. Až skoro na konci dlouhé chodby svítilo nade dveřmi červené světlo. To znamená, že se tam operuje. Po špičkách se připlížil ke dveřím a lehce zaklepal. Když se nikdo neozýval, opatrně vzal za kliku. Dveře nebyly zamčeny. Ještě jedno zaklepání a vstoupil dovnitř. Sál byl ještě ozářen, ale operační stůl byl už prázdný. Snad budou ve vedlejším sále. Za dalšími dveřmi však nebyl sál, ale spletitá laboratoř s nádržemi, velkými mikroskopy a složitými přístroji. V další místnosti to vypadalo podobně. Na chvíli se zastavil u velkého skleněného hranolu a se zájmem si prohlížel jeho složité zařízení. Netušil, že právě v těchto místech mu po osmdesáti letech znovu začalo bít srdce. Že v tomtéž termostatu malá bublina vzduchu udusila sotva se probouzející život neandertálce. Samota mezi neznámými přístroji je mučivá. Stěny laboratoře svírají mozek a z hrudníku vyrážejí dech. Pryč, pryč odtud! Severson přiskočil k oknu, které vedlo na širokou terasu, uchopil těžký mikroskop a udeřil jím do skleněné tabule. Přístroj prudce odskočil od pružného skla a užaslému muži vypadl z rukou. „Chci mluvit s živým člověkem — chci domů,“ vykřikl. Vstoupil do prvních dveří, které objevil, proběhl místností a další. Pádil labyrintem ústavu jako štvaný. Konečně zaslechl lidské hlasy. Zastavil se a naslouchal, odkud přicházejí. Jedny z dveří byly pootevřeny. Trošku se uklidnil a tiše vstoupil dovnitř. Nad operačním stolem bylo skloněno několik lékařů. Pracovali mlčky; schoval se za skříň s nástroji a chvíli je pozoroval. Snažil se poznat aspoň některý z obličejů. Měl dojem, že mezi lékaři je také Tarabkin, ale nebyl si jist. Operace skončila. „Chlapče drahý, tys nám ale dal. Pustit se do takových pokusů,“ ozval se Tarabkinův hlas. „Srdce transfúzi sneslo, a to je to hlavní. S popáleninami si už poradíme. Děti, běžte klidně spát. U Serjoži zůstane se mnou jenom Nataša, ráno ve čtyři nás může vystřídat Jones s Andrzejem.“ „Zastoupím vás, soudruhu Tarabkine. Nespal jste už dvě noci,“ nabízel se Jones, ale akademik odmítavě potřásl hlavou. „Potřebuji méně spánku než vy mladí a mám v tom větší cvik. Jen si běžte klidně na pár hodin odpočinout, Jonesi, ráno mě budete stejně zastupovat.“ Lékaři odešli. „Jste dnes nějak zamlklá, Natašo. Severson vám dělá starosti?“ zeptal se Tarabkin, když osaměli. „Máte pravdu, trochu se bojím, že do nového života vstoupil příliš rychle. Příprava pomocí televize, myslím, mnoho nepomohla. Pozorovala jsem ho z okna, když před hodinou přicházel. Moc se mi nelíbil, mám takový divný pocit…“ „Je to voják a otužilý chlapík,“ utěšoval mladou lékařku Tarabkin. „Musíme udělat všechno, aby se mezi námi cítil šťastný. Doma už stejně nikoho nemá. Běžte se tedy podívat, zda spí klidně — když máte to tušení,“ usmál se. Severson počkal, až Nataša odejde, a pak hlučně zaklepal na dveře. „Vstupte,“ řekl Tarabkin nevrle. Byl překvapen, když spatřil Seversona. „Kde se tu berete? Právě jsme o vás mluvili. Trápí vás snad nespavost?“ Severson chvíli váhal, ale nakonec se rozhodl. „Promiňte, že přicházím v tak nevhodnou dobu. Před chvílí jste vrátili život dítěti, viděl jsem to. Velice si vás vážím, a za všechno vám budu nadosmrti vděčen. Asi vám nikdy nesplatím, čím jsem vám povinen. Nemějte to za nevděk, líbí se mi u vás, jste na mně velice, velice hodní, ale…“ „Ale doma je doma, čtu vám v obličeji, co mi chcete říci,“ nenechal ho Tarabkin domluvit. „Vlastně mi přicházíte jako na zavolanou. Ráno jsem vás chtěl navštívit a oznámit vám, že léčení skončilo dříve, než jsme očekávali. Největší podíl na tom máte vy sám, jste žulový chlap. Nu, neradi vás ztrácíme, už jsme si na vás zvykli, ale co se dá dělat. Doufám, že se občas přijdete na nás podívat a také já vás o dovolené navštívím v tom vašem rodném Ha-Ha…“ „Hallingdalu, soudruhu akademiku, moc vás zvu,“ ožil Severson. Rozhovor přerušila Nataša. Volala z jeho pokoje celá zoufalá, že Severson zmizel. „Uklidněte se, Nataško, je tady u mne. Čeká tu na vás; chce vás totiž požádat, abyste mu pomohla v přípravách na cestu. Zítra odjíždí domů.“ Na letiště se přišli se Seversonem rozloučit všichni jeho „staří“ známí. Dárků bylo tolik, že málem zaplnily celý prostor pro zavazadla. „Až vám bude smutno, přijeďte k nám do Prahy. Budu tam teď delší dobu pracovat,“ řekla mu Alena. Míťa by byl nejraději vlezl tajně do letadla a odletěl s ním. „Ztrácím v tobě svého syna, Leife,“ Tarabkin byl dojat. „Kdykoliv se můžeš k nám vrátit, jsi náš a bude ti mezi námi dobře. A tenhle dopis odevzdej u vás doma mému příteli. Studovali jsme spolu. Adresa je na obálce.“ Start se blížil. Ještě poslední pozdravy a Nataša zavedla Seversona do letadla. Sedla si do křesla vedle něho a mávali ještě dlouho potom, kdy už se letiště ztratilo z dohledu. Město se rychle zmenšovalo, až ho zastřela clona mraků. Letadlo se brzy dostalo do velké výše. Ačkoliv bylo poledne, obloha ztemněla do indigové modře. Zanedlouho se letadlo opět ponořilo do mraků a pod užaslým Seversonem se objevil Bergen. Poznal ho i z takové dálky. Znal tu každý záhyb fjordu, každý ostrůvek. Kolikrát už přelétl tento malebný kraj, kdysi, tenkrát… V Bergenu přestoupili do vrtulníku. „To mne chcete zavézt až do Hallingdalu?“ zeptal se Severson, když vrtule zakroužila nad Bergenem. „Jak jinak?“ divila se Nataša. „Rád bych přijel nepozorovaně. Mohl by nás pilot vysadit kousek pod vesnicí, u tamhletoho fjordu?“ ukázal dolů. „Zavazadla jsme zatím stejně nechali v Bergenu, já už je domů nějak dopravím.“ „O zavazadla nemějte strach. Dopraví vám je až do hotelu v Hallingdalu, všechno je zařízeno. Sedněte si k pilotovi a ukažte mu místo, kde chcete přistát.“ Severson se zvedl, ale u dveří do pilotovy kabiny zůstal stát. „V Hallingdalu přece není hotel?“ obrátil se k Nataše. „Ovšemže je a máte tam už připraveno ubytování.“ Vrtulník přistál na břehu pod žulovými skalami porostlými borovicemi. „Tak — a teď se s vámi rozloučím i já,“ selhal Nataše hlas. „Vracíte se domů, byla bych vám už jenom na obtíž. Vůni domova musíte vychutnat sám, znám to.“ Loučení bylo bolestnější než na moskevském letišti. S Natašou se Severson stýkal nejčastěji a nesmírně si jí vážil. Ale city byly něčím víc, než si sama dovedla přiznat… Vrtulník zmizel za skalnatými pahrbky a Severson osaměl. Sedl si na balvan porostlý mechem, díval se na zčeřenou hladinu fjordu a s pocitem úlevy vdechoval slanou vůni moře. Jak dávno tu nebyl, a přece to bylo včera. Vilky na protějším ostrůvku, ty přece musely vyrůst přes noc. Smetly asi z ostrova dřevěné chatrče rybářů. Není jich škoda, život v nich byl stejně nevešlý. Obrátil se k domovu. Jen co noha nohu mine, zvolna kráčel soutěskou mezi skalami. Je stejně krásná jako tenkrát, když tu s kamarády vedl klukovské války. Za prvním zákrutem se objeví Trpasličí skály. Ano, jsou na starém místě, nijak se nezměnily. Hodokvas pidimužíků dodnes ještě neskončil. Ten nejmenší trpaslík se pořád ještě mrzutě dívá k moři, kde mu prý staří Vikingové ukradli člun. Cesta, dnes vyspravená, vine se nahoru strmým údolím. Po obou stranách se kroutí jako had a poskakuje šumící potok. Bublá a víří, zuřivě bije do ohlazených balvanů a horempádem se řítí k moři. Ještě jeden zákrut a bude u prvního stavení Hallingdalu, u dřevěné chatrče „na kuří nožce“. Jak asi skončil nešťastný Abilgaard?! Dodnes ho vidí, jak pobíhá po okolí a šetrným horalům nabízí své obrazy. Nikdo nekupuje, ale sem tam někdo mu dá aspoň almužnu jako žebrákovi. Už si na to, chudák, zvykl. Děkuju, děkuju, volá radostně, teď mám konečně peníze na barvy. Všichni vědí, že už dávno nemaluje, že za těch pár grošů kupuje chléb, sůl a slaninu, jedinou svou stravu. V průhledu mezi staletými sosnami se neobjevila chatrč na kuří nožce; na jejím místě stojí moderní vila se zasklenou verandou. Z okna vyhlédl stařík s kozí bradkou. „Mohu vás pozvat na malé občerstvení? Do vsi je ještě daleko,“ volal na chodce. Nebyl to starý Abilgaard, ale někdo docela cizí. Nový obyvatel samoty v údolí. Severson zmateně sklopil zrak. „Děkuji, jste hodný, ale moc pospíchám,“ odmítl pozvání a přidal do kroku. Vracím se domů vlastně jako poražený, ještě dobře, že nepřicházím oficiálně. Údolí se rozevřelo jako opona. Na sluncem prozářené stráni jsou rozsety hnědé hříbky — bytelné srubové domky z mohutných klád. Vyřezávaná okna vyhlížejí na všechny strany, protože každým směrem je výhled stejně pěkný. Domky se táhnou až nahoru do vysokých kopců, k žulové hoře, které se říká Lesní roh. Na lukách namodralých rozkvetlými zvonky stojí osamělé smrčky. Na sametové trávě se popásají stáda hnědých krav. Věžovitý dřevěný kostelík se krčí mezi rozložitými duby. Hallingdal! Vůbec se nezměnil. Na těchhle sosnách vybírali jako kluci soví hnízda. Odbočil z hlavní cesty a dal se křovinatým úvozem k háječku mezi skalami. Zná tu každý kámen. Jeho rodný dům stojí na pokraji údolí mezi dvěma žulovými báněmi, z kterých jedlový les vytvořil dva velké ježky. Srubový dvorec postavený opravdu solidně, jak ani jinak staří obyvatelé Hallingdalu nedovedli, sedí na kamenné podezdívce s podloubími. Dokonalý ráj pro dětské hry! Dívá se na rodné stavení, a nechce se mu věřit, že tu byl naposledy před osmdesáti lety. Je přece navlas stejné jako tenkrát, když je opouštěl. Vrátka do zahrádky vrzají stejně jako tenkrát. I záhonky jsou pořád pečlivě učesány. Kdo tu teď bydlí? Teď teprve si všiml, že u vchodu je připevněna žulová deska. Zlatým písmem oznamuje, že v tomto domě se narodil a prožil své mládí věrný druh Amundsenův, statečný bojovník s ledovými pláněmi, který při záchraně druhých položil život vlastní. A čerstvě je připsáno: „…a který byl zázrakem moderní vědy opět vrácen životu a lidstvu.“ Znovu a znovu čte stručný nápis. Přece jen to nebyl všechno sen… Nesměle zaklepal na těžké dubové dveře. „Už jdu, už jdu,“ ozval se zevnitř stařecký hlas. Na prahu se objevila postava jako vystřižená ze Starého zákona. Dlouhý šedivý plnovous, dobrácká tvář s živýma očima, přihrblá záda, jednoduchá bílá košile a režné nohavice. „Hochu drahý,“ objímal stařec návštěvníka. „Konečně přicházíš! Pojď dál, pojď jen dál, Leife, čekám tě už dlouho.“ Vzal Seversona za ruku a zavedl ho dovnitř. „Vše zůstalo při starém, jen se podívej, tvůj pokojík.“ „Kdo vám oznámil, že přijedu?“ „I nikdo, nikdo. Kam jinam by vedla tvá první cesta než domů? Odpočiň si po cestě a já zatím skočím dolů do městečka pro něco k snědku. Na botách vidím, žes přišel pěšky.“ „Ale nikomu se o mém příchodu nezmiňujte,“ volal za starcem z okna. Rozhlédl se po místnosti. Všechno zůstalo na svém místě, i starý příborník. Jen tátovy a dědovy řezbářské práce jsou na něm seřazeny poněkud jinak. A fotografie rodičů a malého Leifa pořádně zežloutly. Stařec přijel z městečka v malém autu. Vyjelo k chalupě tak tichounce, že Severson je zpozoroval, až zastavilo pod okny. „Kde jste to tak najednou sebral, dědo?“ „To je můj koníček, můj vlastní,“ řekl stařec. „A neříkej mi dědo; copak mě nepoznáváš? Jsem přece Olaf, tvůj synovec. Vzpomínáš si, jak jsem tě tenkrát doprovázel na nádraží, když jsi odjížděl s Amudsenem, abyste zachránili Nobileho? Jak jsem mohl tenkrát tušit, že se osmdesát let neuvidíme. A vidíš, počkal jsem na tebe. Ale zanechme vzpomínání a pojď se najíst.“ PAPRSKY DO TEMNOT První den doma končí, slunce už padá k zeleně ozubeným kopcům. A Severson pořád ještě vypráví staříkovi o fantastickém výletu do pozemského ráje. „Hleďme, moje borovice pořád ještě odolává severákům; ta má ale život!“ Ukázal po krátké pomlce na pahrbek, nad nímž se kroutil pokřivený strom. „Tam jsem sedával nejraději, je odtud nejkrásnější výhled na Hallingdal, zvláště večer a s hezkým děvčetem po boku.“ „Odtud už bys Hallingdal ani nepoznal,“ řekl stařík. „Uvidíme,“ zvedl se Severson, vyšel z domu a rychle vystupoval po stráni. Olaf klusal za ním a stařecky se pochichtával: „Nejsem sice hezké děvče, ale sednout si snad vedle tebe mohu? Nerad bych si dal ujít, co tomu řekneš.“ Posadili se pod borovici a zády se opřeli o popraskaný kmen. „Tak co, strýčku,“ zeptal se děda. Za kopcem se rozkládalo pěkné moderní městečko. Několik výstavných budov, přizpůsobených horské architektuře, vytvářelo jakýsi střed. „To je také Hallingdal, nový.“ Koruna stromu tiše šuměla a někde nedaleko se škádlili vrabci. A Severson se pořád díval do údolí. „Pěkně jste zbohatli za ta léta. Našli jste snad někde v horách zlato, nebo se o vás postaral nějaký mecenáš?“ „Koukej, támhle na Lesním rohu stojí nádherná hvězdárna. A na Jotunském vrchu, vidíš, to je pionýrský dům, a jak je zařízen,“ zvyšoval stařík napětí. „Máme tu také pěkný sportovní stadión, koupaliště a jiné vymoženosti velkoměsta. Hallingdalští jsou teď opravdu bohatí. Naším mecenášem byla jen a jen společná práce. Spojili jsme se všichni a začali ve velkém vyrábět skvělý hallingdalský dobytek. Máme také továrnu na sýry a znovu jsme vzkřísili lidové umění, kterým se proslavili naši dědové. I já jsem teď bohatý, auto jsem si vysloužil na družstevní farmě. V poslední době se tu tak zlepšilo počasí, že můžeme pěstovat i obilí a dokonce i teplomilné ovoce.“ Ani Moskva nepůsobila na Seversona tak silně jako změny ve vlastním rodišti. Teprve tady začal chápat, že svět se tak nějak od základů změnil k lepšímu. „Ukaž mi, kde bydlí doktor Halstrőm,“ řekl nečekaně. „Odkud ho znáš?“ divil se Olaf. „Nebydlí tu dlouho.“ „Mám pro něj dopis od akademika Tarabkina, víš, od toho slavného učence, který mi vrátil život.“ „No, to musíme odevzdat hned, zavezu tě tam,“ rozhodl děda. Když dorazili k lékařově domu, v městečku se rozžínala první světla. Než stačil Severson zazvonit, otevřely se dveře a vstříc mu vyšel asi padesátiletý muž statné postavy. „Vítám vás u nás, Leife, už vás čekám. Pojďte dál,“ zavedl hosta do své pracovny, přeplněné knihami. „Co dělá starý Tarabkin, ještě šplhá po horách? Jak se vám líbila Moskva? A jak se cítíte doma?“ zaplavil ho otázkami. „Sedněte si přece,“ pobídl Seversona, který dosud nerozhodně stál u dveří. „Mám teď pečovat o vaše zdraví, v dopise je pravděpodobně lékařská zpráva, ukažte… Výborně, všechno v pořádku. Jste zdravý jako řípa, moc starostí s vámi mít nebudu. Co teď chcete dělat?“ „Sám nevím,“ pokrčil Severson rameny. „Sotva mě dnes někdo vezme do práce. Všechno se tolik změnilo a já nic neznám, nic neumím. Letadla, která bych ještě dovedl řídit, rezaví po muzeích a na ta nová se ani neumím podívat. Z atomové energie znám jenom název a jaké jsou další vědní obory, nemám ani tušení. A bez znalosti vědy a techniky člověk dnes nemůže být ani čističem bot.“ „Tak zlé to s vámi snad není. Studoval jste přece a dostal jste dobrý základ, na kterém stojí i dnešní technika. Vždyť děti, které se rodí do této doby, nevědí vůbec nic. A přece všechno doženou a nakonec nás i překonají. Zatím můžete pracovat jako mechanik nebo údržbář na farmě, v tom se vyznáte, a mezitím studovat. Pracovní doba je dnes krátká, času na studium budete mít dost. Naše lidová universita vás ráda přijme za svého žáka. A tuhle příruční knihovnu máte také k dispozici, nemusíte pro každý svazek chodit do kulturního domu. Nahoře jsem pro vás připravil pokoj, chcete-li, můžete u mne zůstat. Udělal byste mi tím velkou radost. V hotelu přece trvale bydlet nebudete.“ Od tohoto dne přestal být Severson pouhým pozorovatelem. Signály z vesmíru rozdělily astronomy i ostatní vědce do několika skupin. Jednu z nich představoval akademik Navrátil, známý konstruktér kosmických lodí. Zastával názor, že signály k nám vysílají myslící tvorové ze sluneční soustavy Proximy Centauri; je tedy nejvyšší čas postavit hvězdolet, který by byl schopen v relativně krátkém čase dorazit k nejbližší hvězdě a umožnit tak lidstvu přímé spojení s jeho sousedy. Druhá skupina hlásala domněnku akademika Watsona, který v signálech viděl přírodní úkaz a všemožně se to snažil prokázat. Třetí, nejpočetnější, opatrně vyčkávala, jak spor dopadne. Všechno jsou to domněnky, říkali neutrální vědci, nejprve důkazy a potom rozhodneme, zda dozrála doba vypravit se ke hvězdám. Tímto názorem ovšem nahrávali konzervativnímu Watsonovi. Navrátil nečekal, až se tajemství signálů rozluští; do projektu hvězdoletu se pustil se svým kolektivem hned. Tento projekt připravovali už mnoho let a mnohé měli již vyřešeno. Nejvášnivějším zastáncem Navrátilovy myšlenky byla jeho asistentka Alena Svozilová. Jednoho dne vstoupila do jeho pracovny celá udýchaná. „Péťa dodržel slovo, je to chlapík!“ „Jaký Péťa?“ nechápal akademik. „No přece Vinogradov. Určitě nám poslal projekt pohonného systému,“ podala Navrátilovi lepenkovou roli. Zatím co akademik si prohlížel projekt, Alena četla přiložený dopis. „Poslouchejte,“ vykřikla pojednou. „Přečtu vám závěr:… „A z toho tedy vyplývá, že váš návrh je uskutečnitelný. Projekt pohonu o několika systémech využití atomové energie jsem podložil mnoha zkouškami v našich laboratořích. Kombinace systémů usnadní složité manévrování hvězdoletu. V případě, že Akademie schválí váš návrh, rád se účastním stavby letadla i zatěžkávacích zkoušek. Počítejte se mnou také při realizaci vašeho skvělého návrhu. Váš Petr Ivanovic Vinogradov.“ “ „Je to opravdu dokonale promyšleno,“ řekl akademik. „Dokonce tu uplatnil několik naprosto nových myšlenek. Jen si představ, Alenko, počítá s průměrnou rychlostí 160 000 kilometrů za vteřinu. To znamená, že na Proximu dorazíme za osm pozemských let.“ Vinogradovův projekt studovali celou noc a na spánek si ani nevzpomněli. Slunce už dávno svítilo do oken pražského astronautického ústavu, když se konečně Navrátil narovnal. Protáhl se a dlouze si protíral unavené oči. „Kolikátého dnes máme?“ zeptal se. „Čtvrtého října, výroční den prvního sputnika.“ „Aby to parom spral, jak ten čas letí. Za tři dny je zasedání a před námi ještě spousta práce. Bez prášků proti spaní už asi ty dvě noci nevydržíme.“ Konferenční palác Světové akademie je zaplněn do posledního místa. A další milióny lidí sledují průběh výročního zasedání na svých televizorech. Právě mluví akademik Navrátil. „Pochybuji, že se spor o signály z vesmíru rozhodne na tomto zasedání. Máme před sebou jedinou možnost: Navštívit sluneční soustavu Proximy Centauri a zdroj signálů prozkoumat na místě. Ať už je vysílají myslící tvorové, nebo nějaké bouřící se mlhoviny, v každém případě přinese tato první cesta ke hvězdám nesmírný užitek naší vědě.“ Watson vyskočil ze svého křesla: „Nesmysl, směšná utopie, je zbytečné s takovým návrhem ztrácet čas. Nepopírám, že jednou se ke hvězdám dostaneme, ale zdaleka ještě nedozrál na to čas. Za takového letu by se na raketě vystřídalo několik generací. Jaký by to mělo význam pro vědu? Vědecká fakta z tohoto letu bychom dostali nejdříve za dvě stě let. A je tu ještě další řada problémů, které si zřejmě kolega Navrátil dosud nepromyslil“ „Chápu námitky soudruha Watsona a přiznám se, že jsem je čekal. Tlumočil je už v odborném tisku. Náš kolektiv proto s velkou péčí vypracoval celkem podrobný projekt hvězdoletu, který by byl schopen navštívit planetu X a vrátit se v poměrně krátkém čase. Tento projekt vám předkládáme k posouzení. Uvedu vám jen několik hlavních fakt. Hvězdolet pochopitelně hodláme vyrobit a postavit na Měsíci; nepatrná tíže nám umožní zkonstruovat šestkrát větší kolos, než by to bylo možné v oblasti Země. V mnohém směru jsme přišli na nová, u kosmických lodí neobvyklá řešení. A co hlavního, vyřešili jsme problém pohonu. Inženýr Vinogradov nám nabídl projekt atomových agregátů s antiprotonovými bateriemi a s osmdesátiprocentním využitím hmoty, kterou navíc můžeme doplňovat během cesty. Podle našich propočtů dosáhne náš hvězdolet nejméně poloviční rychlosti světla.“ „Utopie,“ vykřikl opět Watson. „A celkem zbytečná. Domnívám se, že tento let nepřinese vědě takový užitek, aby stálo za to riskovat mnoho lidských životů.“ Navrátil se nedal vyrušit, klidně pokračoval: „Při poloviční rychlosti náš hvězdolet dorazí na Proximu za osm pozemských let; posádka prožije v letadle relativně necelé čtyři roky — a stejně tolik na cestě zpět. Soudruh Watson má pravdu, riziko je tu veliké a nijak je nepodceňujeme. Vrháme se do málo probádaného prostoru; průzkumné rakety nemohly nám vykreslit úplný obraz mezihvězdného prostoru, i když jsme tak získali nedocenitelný vědecký materiál. Pro nesmírné vzdálenosti ještě k nám hlášení některých raket nedolétlo. Riziku se tedy nevyhneme, zvláště ne při tak odvážném kroku. Máme se snad proto zastavit na půl cesty? Nechceme zbytečně ztrácet lidské životy, a proto pravděpodobnost nezdaru zmenšujeme na minimum. Jaká jsme pro to udělali opatření v našem projektu? Zaprvé: obsluha hvězdoletu je tak automatizována, že postačí desetičlenná posádka. Za druhé: na trať Měsíc — Proxima vyšleme nejprve skupinu průzkumných raket. Až na hranice sluneční soustavy je budeme řídit bud z Měsíce nebo z Marsu; v mezihvězdném prostoru bude let raket korigován signály vysílanými z Proximy. Signály je neomylně povedou k cíli, stejně jako o něco později povedou náš hvězdolet, který vzlétne asi za půl roku po vypuštění raket, a poletí v jejich stopách. Hvězdolet bude za letu sbírat informace, které mu průzkumné rakety zanechají cestou, čekat osm plus čtyři roky na výsledek průzkumu by nemělo smysl. Jestliže průzkumné rakety vyhlásí poplach, hvězdoletu zbude dosti času, aby se mohl připravit na překážku, změnit kurs, nebo v krajním případě se vrátit. Prosím, aby byl promítnut náčrtek konstrukčního řešení hvězdoletu.“ Konferenční palác se otřásl potleskem. Výborně promyšleno, dokonalé, skvělé, ozývalo se sálem. Nejvíce tleskalo osazenstvo prvního balkónu, kde se Severson po delší době setkal se všemi svými známými. Až na Míťu, který marně přemlouval tatínka, aby ho vzal s sebou. „Až něco pořádného dokážeš, prosím, ale tohle není zasedání pro děti. Copak ti nestačí dokonalý televizní přenos?“ neústupně odbyl chlapce Vinogradov. Když se sál utišil, vystoupil opět Watson se svými námitkami: „Na Proximu se možná dostanete. Ale co když v oblasti Proximy z nějakého neznámého důvodu nebudete moci doplnit zásoby na zpáteční cestu, co potom?“ „Na tuto otázku mohu odpovědět já, žádám o slovo,“ ozval se akademik Čan-su který dosud mlčky sledoval průběh zasedání. Přišel k řečnickému pultu a předsedajícímu předal lesklou kulatou krabici. Mluvil pomalu, rozvážně kladl slovo za slovem. „Jsem nesmírně šťasten, že kolektiv akademika Navrátila připravil tak dokonalý projekt hvězdoletu. Naše výprava k Proximě se už nedá odkládat.“ Odmlčel se. Sál zašuměl vzrušením. „Považuji za prokázané, že na planetě X žijí tvorové podobní nám,“ Čan-su pokynul k předsednickému stolu. Ozvalo se skřehotavé praskání, kterým se prodíral dutý trhavý zvuk. Praskání chvílemi utichalo a sálem jasně zazněl podivně intonovaný hlas, který rychle přeskakuje z tóniny do tóniny. „Mluví k vám obyvatelé planety X. Až příjem zdokonalíme — má ještě mnoho mezer a nedostatků — můžeme záznam hlášení z Proximy předat kybernetickým mozkům k rozluštění. Nemůže však být pochyb o tom, že slyšíme hlas neznámého myslícího tvora, který k nám hovoří z vesmírných dálek.“ NOVÁ KŘÍDLA „Schváleno, podepsáno,“ oznamovala Alena Seversonovi, když nastoupili do vrtulníku. Severson neodpovídal; díval se na město mizející v modravém oparu podzimního rána. Nesdílel její radost; přijetí Navrátilova smělého návrhu vyvolalo v něm spíše pocit ohromení. Měl dojem, že stojí těsně u kolejí a čeká na rychlík, který ho má odvézt někam daleko. Ocelový obr projíždí šílenou rychlosti před obličejem, proudem vzduchu mu strhává šaty, ale nezastavuje, řítí se dál. Úzkost z této představy ustoupila jen na chvíli, kdy na historické sekci Akademie hovořil o Amundsenovi a o životě na Severu ve dvacátých letech minulého století. Proto vlastně byl pozván do akademického města; stal se tak spolupracovníkem Akademie, a to je velká čest. „Vy z toho nemáte radost?“ Alena si sedla do křesla proti němu. „Mám, Alenko, mám; přeju vám úspěch z celého srdce — a tak trošku vám závidím. Znám to příjemné vzrušení; prožil jsem je několikrát, a to před námi nebyl let ke hvězdám, jenom kousek ledových polí, která už ani neexistují.“ „Rozumím vám. Byl jste zvyklý vzlétat do neprobádaných končin světa a teď vaše křídla hnijí někde na dně oceánu. Nová doba vás přinutila vrátit se do školních lavic a sedět na hallingdalské farmě a opravovat stroje. Chápu, to není nic pro vás, ale vy sám jste si zvolil tento způsob života. Máte přece před sebou tisíce jiných, lepších možností. Zná vás celý svět, můžete se uplatnit, kdekoliv budete chtít.“ „Vím, ale nemohu přece využívat své pochybené slávy a dělat věci, na které nestačím. Učím se sice poctivě, ale zaspal jsem příliš mnoho. Rád bych létal, ale místo křídel mám na zádech jenom několik peříček nedoživeného písklete,“ zasmál se hořce. „Ani my ještě nemáme křídla, teprve si je postavíme,“ utěšovala ho Alena. „Víte co? Přestěhujte se k nám do Prahy. Bude vám tu veseleji, v učení můžete pokračovat a také nám trošku pomůžete připravit stavbu hvězdoletu; organizátor jste přece dobrý.“ Severson si rozpačitě třel zátylek. „Jste moc hodná, Aleno, vím, že mi chcete pomoci nebo mě aspoň potěšit, ale sám vím nejlépe, na co stačím a na co ne. Až prostuduji, co jsem si naplánoval, možná, snad.“ „Do té doby bude hvězdolet postaven,“ nechtěně uklouzla Aleně netaktnost. „Ověříte si v praxi své znalosti a půjde vám to pak líp. Vždyť my také ještě stále studujeme, učíme se. Žádný člověk na světě nemůže říci dost, už vím všecko; okamžitě by šel nazpátek místo vpřed.“ „Akademik Navrátil váš návrh nepřijme, o tom nepochybuju. Schopných lidí má kolem sebe víc, než potřebuje. A mě to ani nemrzí,“ pokoušel se o úsměv, „na svou práci tam jsem si za ten čas už zvykl. Teď už se nedivím, že pro sídlo Světové akademie věd bylo zvoleno Československo,“ otočil najednou řeč. „Je to překrásná země.“ „Letíme schválně obloukem, abyste si ji mohl lépe prohlédnout,“ přisvědčila Alena. „Až budete v Praze — nepochybuju o tom, že si to nakonec všecko rozmyslíte — ukážu vám svou vlast více zblízka. Podíváme se do Tater, na Beskydy, do jižních Čech a na Šumavu a Navrátil vás rozhodně zavede na své rodné Slovácko; je na ně také patřičně hrdý. V jeho kraji se přece narodil Jan Ámos Komenský, který jako první toužil po organizaci, podobné dnešní Světové akademii věd.“ Severson se naklonil k oknu a sledoval měnící se krajinu pod vrtulníkem. Alena se zatím v duchu přela s Navrátilem. Návrh byl přece jen neuvážený, uvědomovala si. O zapojení Seversona do přípravných prací nebude chtít Navrátil ani slyšet, o tom není sporu. S realizací projektu spěchá — v akademickém městě zůstal jen proto, aby zmobilizoval odborníky celého světa a přípravy urychlil — a ona teď najednou přijde se Seversonem. Severson se zdržel v Praze ještě dva dny. Alena ho vodila po městě i po okolí a dělala všecko možné, aby si Prahu ještě více zamiloval. Navrátil ještě jako potulný rytíř s projektem na žerdi putoval po světě, a tak času bylo zatím dost. Na hradním nádvoří vyprávěla Alena svému hostu o historii českého národa, při projížďce na motorovém člunu k orlické přehradě líčila mu zápas člověka o dobytí vesmíru, který začal čtvrtého října 1957 vypuštěním prvního sovětského sputnika, hovořila o prvních astronautech — Gagarinovi a Titovovi — a o sovětských lidech, kteří jako první stanuli na Měsíci. „Soudíc podle vašich dopisů, máte docela hezký sloh a umíte se vtipně a pohotově vyjadřovat; určitě byste mohl být dobrým reportérem. A to mě přivedlo na myšlenku, že byste mohl být naším zvláštním zpravodajem, který by informoval svět o přípravných pracích a průběhu stavby hvězdoletu,“ zoufale hledala možnost, jak ho dostat do Prahy. „Neříkejte, že byste na to nestačil, ráda vám zpočátku pomohu.“ Severson byl již na vahách, ale i pak, při loučení na letišti, opakoval již několikrát vyslovené: „Nechám si to projít hlavou — rozmyslím si to — brzy vám napíšu.“ Věděl už, že se s Prahou neloučí na dlouho. Přitahovala ho zpátky jako magnet. V kupě odborných časopisů, které se nahromadily na pracovním stole za několik dnů nepřítomnosti, objevila Alena článek známého fyziologa N. A. Pokrovského. Zaujal ji už titulek: „Kosmické lety jako léčebná metoda“. Obsah článku nebyl pro ni převratným objevem; znala sanatoria na Měsíci a věděla o blahodárném vlivu kosmických letů na lidské zdraví. Vždyť člověk teprve ve vesmíru našel zbraň proti zhoubné rakovině. Přesto ji práce Pokrovského nesmírně zaujala. Psal o vlivu kosmických letů na upevnění nervové soustavy a na celkové posilnění organismu rekonvalescentů. Že ji to nenapadlo dřív! Seversona dostane nejen do Prahy, ale i na Měsíc. Je přece rekonvalescentem po nejtěžší nemoci — klinické smrti. Okamžitě se rozjela za Pokrovským. Učenec s léčbou v kosmu souhlasil a sám ji navrhl Tarabkinovi. Jak správně Alena předpokládala, Navrátil nechtěl Seversona do pracovního kolektivu přijmout, i když rozvinula celé své strategické umění. „Severson není ani pacient, ani rekonvalescent. Musí se pouze přizpůsobit novému životu v novém prostředí, a na to potřebuje čas a hlavně klid. Domov je teď pro něj nejlepší prostředí; až přijde čas, ozve se sám. Nemám nejmenší chuti vtahovat ho do toho našeho bláznivého kolotoče. Teď nejde jenom o práci, ale také o nervy. Nezapomínej, že náš projekt má ještě ve vědeckém světě mnoho odpůrců, kteří čekají, až klopýtneme. Souhlasem Akademie jejich námitky nevymřely. Jen ho nech tam, kde je, ještě bys mu mohla ze samé lásky — k bližnímu — ublížit.“ Navrátilovy důvody pořádně otřásly Aleniným stanoviskem. Přemýšlela teď, co říci Seversonovi, jestliže se rozhodne pro odjezd do Prahy. Své obavy sdělila Navrátilovi. „Nic se nestane, studovat může i v Praze, i když tu nebude mít tolik klidu jako doma,“ utěšoval ji. „Však ty se o něj postaráš, chůvičko ztracených dětí.“ „Styk s námi mu jenom prospěje,“ řekla neuváženě. „Je to nakonec přece jen člověk minulosti se všemi důsledky. Z každého jeho slova je cítit, že dnešním lidem nedůvěřuje a určitě není mezi námi příliš šťasten.“ Alenin návrh vnesl do Seversonova života nový neklid; vždyť prožil už v Hallingdalu půl druhého roku, sžil se s jeho novými obyvateli. Hlodavý červ, který nedá pokoj ani v noci. Stokrát Aleninu myšlenku zavrhl a stokrát se mu znovu vloudila do mozku. Otvírala tak úchvatné perspektivy, dávala nový smysl jeho životu. Jen kdyby měl tolik síly, aby s ostatními udržel krok. Proklatý osud, proklatá Arktida, zamrzla tam síla i odvaha a on tu teď zimomřivě stojí a bezmocně kouká, jak dějiny jdou kolem něho a přes něho. Z takovéto nálady ho vyrušil doktor Halstrőm. „Další dopis z Prahy,“ hlásil vesele. „Mám dojem, že ta vaše Alena nedělá nic jiného, než píše dopisy.“ Dopis však nebyl od Aleny. Navrátil zval Seversona do Prahy. Bylo to pozvání, jaké se nedá odmítnout. „Potřebujeme Vaší pomoci a doufám, že nás nezklamete.“ Tak končil dopis. Alena o pozvání nevěděla. Nedoufala, že by se mohl Navrátil tak nečekaně rozhodnout. Hovorům o Seversonovi se již delší dobu vyhýbá. Tím víc byla překvapena, když jí jednoho dne řekl: „Pospěš si na letiště. Letadlo přiletí za třicet minut. Máš nejvyšší čas.“ „Jaké letadlo?“ divila se. „No přece z Oslo. Na nic se neptej a běž, ať nezmeškáš. — Pěkná chůva,“ dodal, když už vyběhla z místnosti. Za hodinu volala z letiště: „Vašíčku, líbám vás na čelo — za to všechno. Udělal jste mi takovou radost. Co vás to tak najednou napadlo? Nikdy bych nevěřila, že právě vy… Vašíčku. Zůstane u nás na trvalo?“ „To nevím, ale do kolektivu byl přijat, souhlasili všichni. Severson je letec a mechanik; doktor Halstrőm mi nedávno napsal, jak úžasné pokroky udělal ve studiu moderní techniky. Na farmě si ho prý nemohou vynachválit, jak mistrně ovládá automaty a jak je vzorně udržuje v pořádku. Je to nápaditý chlapík a do všeho se vrhá s nadšením. Takové lidi potřebujeme. Realizace projektu, to je přece mnoho drobných technických problémů, které se musí vtipně vyřešit, jinak bychom pořádný hvězdolet nepostavili. Tobě přece nemusím připomínat, že hvězdolet bude pro posádku jakýmsi malým světem, ve kterém prožije mnoho let.“ „Nic mi nemusíte připomínat, Vašíčku, jste prostě kouzelný. Ale pořád mám obavy, že mu ta náhlá změna ublíží. A co když se mu něco stane — třeba mu selžou nervy — co potom? Můžeme si to vzít na svědomí?“ „Jen buď klidná, za jeho zdraví teď zodpovídám já. To je hlavní důvod, proč mě voláš? Kde jsi ho nechala? Myslel jsem, že se mě zeptáš, kde má připravený byt. Zmizela jsi tak rychle, že jsem ti to nestačil říci.“ „Ano, na to jsem se vás také chtěla zeptat, ale postarala bych se o něho i sama. Čeká na mě v kavárně. Promiňte, Vašíčku, už musím běžet, aby si nemyslel, že jsem mu utekla,“ a přerušila rozhovor dřív, než Navrátil stačil říci adresu. Do vysoké budovy astronautického ústavu vstupoval Severson se smíšenými pocity. Přijali ho mezi sebe jenom z milosti, aby ho potěšili? Výtah ho vynášel kamsi do oblak. Copak by za normálních okolností snesli mezi sebou člověka jeho úrovně? Alena se pořád tak nějak divně usmívá; to asi ona přemluvila Navrátila, aby se nad ním slitoval. Bože, jak je to trapné; že raději nezůstal v Hallingdalu! Navrátil rychle potlačil pocity méněcennosti nového spolupracovníka. Dobrou náladu ztrácí jenom člověk nemoudrý — to bylo heslem mladého akademika; svůj optimismus dovedl naočkovat všem kolem sebe. Někdy mu byl pouze ulitou, do které zalézal se svými pochybnostmi a depresemi, a domníval se, že o tom nikdo nemá ani tušení. Promyšleně vyhledával pro Seversona takovou práci, na kterou mohl nováček stačit, a přitom ho snadno přesvědčil, že třeba takový obyčejný technický výkres detailu zařízení je pro stavbu hvězdoplánu nesmírně důležitý. Severson se do každého úkolu pouštěl se zápalem a strhával s sebou i ty, kteří po dlouhé namáhavé práci ochabovali. Teď začala žárlit Alena. Od té doby, co pracoval u Navrátila, zdálo se jí, že ji přehlíží; vždyť o ničem jiném nemluvil než o Paprsku a o „skvělém šéfovi“. Navrátilovi se ani slovem nezmínila o tom, že by měli Seversona pozvat i na Měsíc a uskutečnit tak při montáži Pokrovského kosmickou léčbu. Ale jednoho dne, když už téměř všechny součásti mezihvězdného letadla byly vyrobeny v nejrůznějších závodech světa i v měsíčních továrnách, a v halách mezi krátery se připravovali na konečnou montáž, řekl Navrátil jako mimochodem: „Chtěl byste se zúčastnit malého výletu na Měsíc? Nebojte se. Lety na sedmý světadíl jsou dnes pouhou zdravotní procházkou. Musíme přece dohlédnout, zda je tam nahoře všechno v pořádku a zároveň našim Selenitům pomůžeme při montáži.“ „A vy byste mne vzal s sebou?“ zeptal se Severson nedůvěřivě. „Nebojíte se, že vám přinesu smůlu jako kdysi Amundsenovi?“ „Hlouposti, snad byste nebyl pověrčivý. Přece necouvnete v půli cesty; říkám vám, že lety do vesmíru už dávno nejsou riskantní,“ opáčil Navrátil. „Jsem naopak přesvědčen, a se mnou celý kolektiv, že jste nám přinesl štěstí a teď byste nás chtěl nechat na holičkách?“ „Probůh, to ne, ani se nebojím, já jenom…“ „Vidím, že jsme se ve vás nezklamali, Seversone,“ poplácal mu bodře po zádech. „Tarabkin s vaší cestou na Měsíc souhlasí, nedávno jsem s ním o vás mluvil. Zítra ha máte navštívit, aby mohl překontrolovat váš zdravotní stav; nepochybuji, že jste zdravý a za týden na shledanou v kráteru Ciolkovského, tam nahoře,“ ukázal na srpek měsíce. „S tím Měsícem to šéf myslí vážně?“ zeptal se Severson Aleny, když spolu večeřeli na Nebozízku. Severson chodil do této zahradní restaurace rád; s petřínské stráně je krásný výhled na historickou část města. „Všichni to myslíme vážně,“ dala zvláštní důraz na první slovo. „Jak bychom mohli Paprsek dokončit bez vás? Bylo by to nevděčné. Tolik jste nám pomohl dostat ho na svět.“ „Nepřehánějte, vím co vím; snažil jsem se a hlavně jste mě mnohému naučili, ale to je také všechno. Ani na Měsíci díru do vesmíru neudělám.“ Alena převedla hovor na jiné pole. „Z letu si těžkou hlavu nedělejte, Měsíc je na dosah ruky, létají tam stovky lidí, i děti. Vozíme je tam na rekreaci nebo na léčení. Cesta bude docela příjemná; vybrala jsem kabinu pro dva, abyste mě měl po ruce, kdybyste něco potřeboval. V hlavní kabině bývá společnost až příliš upovídaná.“ „Proč bych měl mít pořád nějaké výhody,“ bránil se Severson. „Ve společné kabině nám bude veseleji. Ani za stará jsem nejezdil první třídou.“ „Jen to nechtě na mně, vím, co dělám, prodělala jsem tuto cestu vícekrát a mám své zkušenosti. A k Tarabkinovi vás také doprovodím, náhodou tam mám cestu. V Moskvě máme počkat na Navrátila. Zítra odjíždí na dovolenou a náš luník stejně startuje z moskevského kosmodromu.“ „Ještě se bojíte, že z velkého vzrušení dostanu nervový šok? Čtu vám to na očích. Můžete být klidná, Alenko, ujišťuji vás.“ „Nic takového jsem vám přece nikdy neřekla, jste špatný čtenář myšlenek, milý Seversone,“ nápadně zavrtěla hlavou, aby tak zakryla, že její obavy byly odhaleny. NA SEDMÉM SVĚTADÍLE Alena doprovodila Seversona k Tarabkinovi hned brzy ráno, po příchodu z letiště. A teď už jsou dvě hodiny po poledni — a on nikde. Kde tak dlouho vězí? Snad se mu nic nestalo. Zavolala do biologického ústavu. K videofonu přišla Nataša. „Prosím vás, Nataško, prohlídka ještě neskončila? Jak to vypadá?“ „Severson vám to ještě neřekl? Odešel přece ještě před polednem a říkal mi, že jde za vámi k Vinogradovovům. Odkud voláte?“ „Čekám u Petra, jak jsme se smluvili. Kde se jenom mohl zdržet, slíbil, že přijde rovnou sem. Snad se mu nic nestalo. A prohlídka?“ „Všechno v pořádku, Tarabkin souhlasí s letem na Měsíc, i když já sama bych zrovna pro to nebyla. Znám ho lépe než Tarabkin.“ Nataša tak nasadila Aleně do hlavy hned dva brouky najednou: jako lékařka zřejmě s jeho cestou do vesmíru nesouhlasí a navíc je Severson nezvěstný. Dosud se ještě nestalo, aby nedodržel slovo. V prvním návalu strachu chtěla požádat moskevské televizní ústředí, aby zahájilo pátrání, ale Vinogradov jí to rozmluvil. A Severson se opravdu neztratil. Kolem šesté večer se rozlétly dveře a do místnosti vrazil s obrovskou kyticí. Oči mu plály nadšením. Vojenským krokem dopochodoval k překvapené Aleně a kytici jí vložil do náruče. „To z lásky, má veliká dobrodinko,“ uklonil se dvorně. „Promiňte, málem bych to popletl; jsou tu přece dámy dvě,“ vytrhl z kytice hrst květin a podal je paní domu. „Já to čekala, nervy…“ zašeptala Alena zděšeně. Severson zaslechl poslední slovo a rozchechtal se: „Co nervy, kalhoty to odnesly! Nevšiml jsem si, že záhonek je o něco výš než cestička a natáh jsem se jak dlouhý tak široký do toho pralesa květin. A jak to vonělo: věřte mi, že ta omamná vůně mě úplně opila. Sotva jsem se z toho houští vyhrabal. Ale kytici nesu, vidíte.“ „Poslouchejte, Leife, nepokropil ty květinky někdo kolínskou vodou?“ „Kolínskou vodu nepiju.“ „Hned jsem si to myslel. Trošku jste oslavoval odlet na Měsíc, pravda?“ řekl Vinogradov. Alena přistoupila k Seversonovi a zpytavě se mu dívala do obličeje. „Vy jste opravdu pil, a co kdyby vám to ublížilo? Snad vám nenalil sám Tarabkin? Nebo dokonce Nataša?“ „Nalili mi tam — a nenalili, jak se to vezme. Na tak velkou cestu se přece musím posilnit. Nic se neboj, ty moje měsíční astro, však já se z toho do rána vyspím, a zase budeme kamarádi.“ Alena se rozhorlovala stále víc. „Ta Nataša, hned jí zavolám.“ „Aljošo, Aljošo, nikam nevolej, ještě by prasklo, že jsem jim tam zabavil flašku čistokrevného lihu. Nespletl jsem se, doufám,“ vytáhl z kapsy láhev s nápisem alkohol, „čistý špirit já nepiju, to si zase nemyslete; pěkně jsem si to namixoval s pomerančovou šťávou, jedna ku jedné. Na tyhle speciality jsem já mistr, měli byste vidět, jak mě vždycky Larsen obdivoval. Chutná to a má to své potřebné vitamíny. Tak co se vám nelíbí?“ „Co mu to jen napadlo,“ bědovala Alena, když Severson dávno spokojeně oddychoval na pohovce ve vedlejším pokoji. „To je hrůza, jak jsou ti Tarabkinovci neopatrní. Určitě to udělal ze zoufalství —“ „Máš velké oči, jako vždycky,“ smál se Vinogradov. „Pouze mě trošičku předběhl a po tom ledovém spánku mnoho nesnese. Nu, má náskok, setkání musíme oslavit bez něho, přinesl jsem na dnešní večer láhev pravého šampaňského. A já se divil, proč mu Míťa říká mořský vlk.“ Míťa se vrátil z veslařských závodů celý uřícený a hrozně ho mrzelo, že Severson na něj nepočkal. Vždyť ještě není tak pozdě. „Je po cestě příliš unaven,“ omlouvala ho maminka. „Spí dnes u nás, však se s ním zítra setkáš. Ještě ho užiješ, odjíždí až za týden.“ Správný pedagog první poklesek nevyčítá, řekla si Alena a o trapné události se víc nezmínila. Hůř se s ní vyrovnával Severson. Od svého znovuzrození neviděl nikoho opilého — a teď on sám — snad jediný v tomto světě… Marně ho Vinogradov utěšoval, že se nic nestalo; teprve rychle se blížící start ho přivedl na jiné myšlenky. Konečně sedí v luníku proti Aleně, mává moskevským známým — a najednou pozoruje, že se už vznáší k nebesům. Srdce mu buší stejně vzrušeně jako kdysi Gagarinovi nebo Titovovi, když tuto cestu prošlapávali poprvé. Každé letadlo je na Měsíci uvítáno radostně, i když už dávno přilétají docela pravidelně; po každé přinesou trochu pozemského vzduchu. Většina letadel ze Země přistává teď v jižním zálivu moře Nepokojů, které je dobře viditelným orientačním bodem pro navigátory. Na rovině pod strmou skalní hradbou je vybudováno dokonalé letiště. Také náš luník dosedl na tento kosmodrom. Mohutná chapadla jeřábu nadzvedla kolos a posadila ho na podvozek, pojíždějící po kolejích. Podvozek se pomalounku pohyboval ke skalní stěně. Mezitím se otevřela velká gotická vrata a letadlo pohltil hangár skrytý v nitru horského masívu. Šumivý sykot prozrazoval, že do prostoru je velkou rychlostí vháněn vzduch. Konečně se dveře luníku otevřely a cestující vystoupili na plošinu, odkud sjeli výtahem do čekárny. „Proč nás vybízeli, abychom si před přistáním natáhli skafandry, když jsme stejně vystoupili do prostoru, naplněného vzduchem?“ přemítal Severson. „Bezpečnostní opatření,“ vysvětlila Alena stručně. „To pro případ, kdyby došlo k nějaké nehodě. Manévrování letadel je tu složitější než na Zemi.“ Když se najedli v letištní restauraci, provedla ho po měsíčním městečku. Kromě zaměstnanců kosmodromu bydleli tu také pracovníci velké podzemní továrny, lékaři z nedalekého sanatoria, dispečeři termonukleární elektrárny, vědečtí pracovníci nejrůznějšího zaměření. Alena každého znala, se všemi se srdečně pozdravila, jako by se v měsíčním městečku Nepokojů narodila. „Navrátil přiletí až zítra, celý den máme před sebou volný,“ řekla, když se vrátili do čekárny kosmodromu. Zavedla Seversona k velikému plastickému globu Měsíce. „Na prohlídku máme málo času; trošku se projedeme fantastickou měsíční krajinou, na tu jste jistě nejvíc zvědavý, a pak se na skok podíváme do památných míst. Máte nějaké zvláštní přání, Leife?“ „Nemám ani ponětí, co bych si měl přát. Kdysi jsem si při čtení verneovek říkal: nač ty neplodné fantazie? Proč by měli lidé létat do vesmíru, co by získali třeba obsazením Měsíce? Na tyhle otázky nedovedu sice odpovědět dodnes, ale vím už, že jsem se mýlil.“ „Obsazení Měsíce přineslo lidstvu daleko víc, než očekávali nejodvážnější snílkové. Zákony vesmíru nemohly prostě vytvořit nic moudřejšího a pro člověka prospěšnějšího, než právě Měsíc. Kdyby ho nebylo, museli bychom si časem vytvořit něco podobného. Jak jinak bychom získali tak ideální podmínky pro pozorování vesmíru, tak dokonalé meteorologické stanice, které neomylně předpovídají počasí na celé zeměkouli? Měsíc je také veliká vědecká laboratoř, ve které člověk odhalil dosud neznámé zákony hmoty a naučil se uměle vytvořit životní podmínky stejné jako na Zemi. Naši chemikové nepotřebují přísun ze Země; vzduch, vodu a dokonce i potraviny vyrábějí z místních zdrojů. Měsíc je také skvělý odrazový můstek pro další skoky do celého vesmíru. V žádném jiném prostředí bychom náš Paprsek nemohli vyrobit tak rychle, jako právě zde. Tuhle krajinu kdysi hvězdáři omylem nazvali mořem Nepokojů, ačkoliv to byla naprosto mrtvá nehybná pláň. Ale název byl prorocký, dodnes sedí, to jste viděl na vlastní oči. Ale čas letí — jedeme.“ Utěsnili si skafandry i kukly a přečerpávací kabinou prošli na letištní plochu. Vysoko na obloze seděl kotouč Země na Velkém voze jako dítě v kočárku. Nad hřeben hor za kamenným mořem se prodíralo Slunce a svými zelenými jazyky olizovalo skály i hvězdy. Severson byl tak zaujat pohledem na měsíční krajinu, že si ani nevšiml podivného vozidla, které neslyšně přijelo až k nim. Oválným tvarem připomínalo nafukovací člun, pohybovalo se po pásech jako traktor, a nahoře vévodila průhledná polokoule. „Náš lunokar je zde, nastupme,“ vybídla Alena Seversona pomocí malé vysílačky, umístěné v kukle. „Bengte, tak ti vedu krajana, představovat ti ho nemusím, viď,“ řekla řidiči vozidla. „Máme skvělého průvodce po Měsíci, Leife. Bengt Burman, hlavní inženýr závodu Ciolkovského; přišel nám naproti, aby nás doprovodil do montážních dílen. Slíbil mi, že cestou nám ukáže pamětihodnosti a zajímavosti sedmého světadílu.“ Bengt byl Švéd a plynně hovořil norsky. Seversona si posadil vedle sebe a lunokar se rozjel. „Po rovince na to trošku šlápnem, co říkáš, Leife,“ řekl bodře Burman. „Až po mys Lavinium tu kromě Piccarda a Licka není nic zajímavého. A cesta je daleká, jen k mohyle druhé kosmické rakety máme maličkost — takových tisíc kilometrů.“ A Bengt Burman šlápl na to opravdu poctivě. Kolem osamělých kráterů Piccard a Lick prolétli jak šipka. Napříč rovinou vedla jakási silnice, ve skutečnosti neširoký pás zbavený vrstvy prachu, který znepříjemňuje cestování po Měsíci. Blížili se k mohutnému horskému masívu. V kontrastním osvětlení se šklebí obličeje nakupených skal; štíty trčí do výše několika tisíc metrů a jako nástroje z pazourku opracovávají veliké hvězdy na nebi. Nejvyšší horu obrátil kdosi vzhůru nohama; na tenké noze se podivným rozmarem přírody velebně vznáší těžké kladivo. „Poslyš, příteli, nebudu ti cpát do hlavy názvy všech těch kráterů, valů a kopečků, jak to obvykle dělávají průvodci cestovních kanceláří. A dodnes se divím těm pánům, co dávali jména měsíčním neštovicím. Velikému Galileovi přiřkli ubohoučký kráteřík jako dlaň a jezuitovi Claviovi dali valovou rovinu o výměře přes 40 000 kilometrů. Ještě že na odvrácené polovině zavedli Sověti pořádek hned od počátku, kdy si ji poprvé vyfotografovali a zmapovali.“ Bengt si ulehčené oddychl jako po namáhavém výstupu. Byl to jeho nejdelší souvislý projev v poslední době. Nikdy nebyl mnohomluvný, a tu na Měsíci si navykl vyjadřovat se úsečně, skoro v telegrafických značkách. Alena na zadním sedadle bezstarostně usnula; měsíční krajina jí už zevšedněla, o svěřence je dobře postaráno. Lunokar vjel do úzké temné soutěsky sevřené strmými stěnami. Sluncem ozářené horské vrcholky vrhají jen sporé světlo do hlubin. Rokli přisvětluje trochu srpek zeměkoule, ale to všechno nestačí; Bengt nerad jezdí po málo prosvětlených cestách. Rozsvěcuje všechny čelní reflektory a sotva znatelně zmírňuje rychlost. Vozidlo ovládá mistrně. „Mys Lavinium,“ hlásí stručně. Obludné stíny, vykreslené reflektory, válejí se po zvlněných stěnách. Na Seversona působí tísnivě. Uniká zrakem nahoru, do hvězdné štěrbiny, kde se občas objeví Země. Konečně se soutěska rozevírá a vůz vyjíždí do ozářené roviny, poďobané drobounkými krátery. Z volné vyhlídky se Severson dlouho netěšil. Bengt najednou znervózněl. Prudce sebou trhl, vůz téměř na místě otočil o sto osmdesát stupňů a uháněl zpět do soutěsky. „Zase smůla.“ „Co se děje?“ vylekala se rozespalá Alena. „Poplach — Nepokoj — Klid — Jas.“ Z Bengtovy odpovědi vyrozuměl Severson jen tolik, že jsou v nebezpečí. Vůz zajel pod skalní převis a prudce zastavil, až se vypérovaná kabina zakolébala. Bengt namířil oči reflektorů do soutěsky a vyčkával. V kuželu světla se objevil balvan — a za ním několik dalších. Snášely se pomalounku k zemi jako mýdlové bubliny. Dopadaly na rozpraskané dno a do kamenné drtě, poskakovaly a některé se zvolna rozpadávaly. A to všechna se dělo za naprostého ticha, nehlučně. „Zatracené Lavinium,“ řekl Bengt, když kamenný déšť ustal. „Překvapil nás roj meteoritů,“ vysvětlovala Alena Seversonovi. „Domníval jsem se, že meteory létají rychleji,“ namítl nesměle. „Ta sprška balvanů, to nebyly meteority. Na Měsíc dopadají většinou jenom nepatrná tělíska, málokdy větší než zrnko máku. Při své obrovské rychlosti jsou vsak pro nás nebezpečnější než střela z pušky. Osamělý meteorit nám sotva ublíží; skafandry i stěny téhle kabiny dokážou takovýto ojedinělý útok odrazit. Horší je to s rojem meteoritů. A ta sprška — to byla lavina. Jedna z drobounkých střel uvolnila kamínek, ten další dva a už se to rozjelo, jak už to u lavin bývá. Balvany padají o to pomaleji, oč menší je tu tíže.“ „Roj meteoritů jsi zjistil radarem?“ zeptal se Severson Bengta. „Já ne, to bych musel mít oči všude.“ „Roj ohlásila poplachová služba, kde se soustřeďují hlášení všech pozorovacích stanic na Měsíci,“ doplnila Alena lakonický výklad Bengtův. „A co když nás roj zastihne uprostřed velké roviny, kde se není kam schovat?“ ptal se Severson. „Tak jej skropím vysokofrekvenčním proudem,“ řekl Bengt spokojeně a vyjel z úkrytu. „Je to nouzové opatření, ale zachránilo už mnoho životů,“ dodala Alena. „Naštěstí víme dlouho napřed, kdy se Měsíc setká s velkými roji, protože meteority ve velké většině obíhají kolem Slunce po pravidelné dráze, stejně jako Země. A nezvané hosty z vesmíru včas odhalí radarová služba. Divím se, že dnes hlásili poplach tak pozdě, to zas někdo u radiolokátoru zaspal.“ Lunokar se řítil dál. Vymotal se z bludiště klikatých údolí a vjel do nedohledné roviny. Křivolaké horstvo zapadlo za obzor a poutníky sevřel kruh rovného, ničím nerušeného obzoru. Blížili se k široké trhlině, která přetínala rovinu. Bengt však nebrzdil, naopak, zvýšil rychlost a lunokar nádherně přelétl. „Už zase spí,“ ukázal řidič dozadu. „Je to nuda, tohle moře Klidu.“ Oblaka prachu, která se dosud líně zvedala za jedoucím vozem, najednou poskočila a předhonila jej. Lunokar se odlepil od země, prorazil chuchvalec prachu a vznesl se do výše. Kruh obzoru se rychle rozestupoval. V dálce se vynořil protější břeh kamenného moře. „Obojživelník,“ probral se Severson z ohromení. „Pokud tu jsou nějaké živly,“ poznamenal Bengt. Proletěli nad několika kulatými ostrůvky a lunokar se s lehkostí pírka opět posadil na pevnou půdu. Proplétal se mezi fantastickými skalami. Severson měl dojem, že putuje rozbouřeným mořem, které zkamenělo. Vzduté vlny jsou krok za krokem větší a neprostupnější, předklánějí se a objímají, až nakonec svírají cestu tak, že poutníkům ponechávají jenom jakýsi rozervaný tunel. Lunokar se prodírá vpřed stále tíž. „Tohle mi ještě scházelo,“ rozčilil se Bengt, když zastavil před ostrohranným balvanem, který uzavíral průchod. To jsme v pěkné kaši, pomyslel si Severson. Vůz tu neotočí a vzlétnout také nemůže, zpěněné hřebeny kamenných vln svírají soutěsku jak prsty. Mlčky čekal, jak to všechno dopadne. „To nic, neboj se,“ řekl Bengt, jako by četl jeho myšlenky. „Ted poznáš, s jakou flintou chodíme na roje meteoritů.“ Couvl o několik metrů a zapnul reflektor s mohutným proudem vysokofrekvenčních paprsků. Balvan popraskal a za chvíli se na dno úžlabiny sesypala hromada drobného kamení. „S tímhle můžeš vrtat tunely,“ brnkl spokojeně do červené páčky a vypnul tak zdroj nesmírné energie. „A proč jsi to nepřeskočil, když lunokar může létat?“ „Člověk se trmácí, aby mu ukázal zdejší zajímavosti a on ho za to ještě kára.“ Teprve když dorazili na náhorní rovinku, uvědomil si Severson, že po spletité cestičce vystoupili vysoko do hor. Široký rozhled byl přímo opojný. Kolik geologické fantazie bylo zapotřebí k vytvoření tak úchvatné krásy! Hluboko v zčeřeném údolí zeje okrouhlá kotlina; pod sklovitým dnem možná odpočívá olbřímí meteor. „Pohoří Julia Caesara,“ řekl Bengt. „Chceš se trochu projít? Je to kousek.“ Lunokar zaparkoval pod překlopenou vlnou ztuhlé lávy. Ještě několik rad nováčkovi v měsíčním skafandru a vykročili. Vystupovali po pěšině, kterou zřejmě kdosi upravil, aby usnadnil cestu budoucím poutníkům. Severson šel přesně ve stopách Bengta; napodoboval i jeho pohyby, aby tak nahradil nedostatek zkušeností s chůzí v nezvyklém skafandru a v prostředí s malou tíží. Zastavili se až u schodů vtesaných do skály. Vedly na horský hřeben, vinoucí se nad nimi jako hradby. Na vyvýšeném konci hřebenu se zabodává do hvězdné oblohy mohyla navršená z kvádrů. Na jejím vrcholu stojí kovová socha, která metá do okolí zlaté blesky zapadajícího slunce. Severson jde k ní krokem náměsíčníka. Jeho přátelé kráčejí těsně za ním; dávají pozor, aby nesešel z cesty a nezřítil se z úzkého hřebenu do propasti. Do největšího kvádru na úpatí mohyly je vyryto pouze datum: 1959 — 14. ZÁŘÍ — 00 HODIN — 02 MINUTY 24 VTEŘIN MOSKEVSKÉHO ČASU. „Na toto místo dopadl první hmatatelný pozdrav lidstva,“ řekla Alena po dlouhé pomlčce. „V tomto bodě se člověk po prvé dotkl Měsíce; kosmická raketa vypuštěná v polovině minulého století zasáhla tyto skály a rozsela tu hrst kovových štítků s emblémem Sovětského svazu. Socha je ulita z ryzího zlata; je ho tu stokrát víc než na Zemi.“ NEŠTĚSTÍ NECHODÍ PO HORÁCH Kráter Ciolkovskij je obrovskou vesmírnou křižovatkou na odvrácené polokouli Měsíce. Odtud startují kosmické lodě do celé sluneční soustavy, sem se vracejí jako do bezpečného přístavu. Temné podkovité jezero na dně kráteru je viditelné i z velké dálky. Kosmodrom je vybudován na poloostrově; vytváří jej menší kráter, vyvřelý uprostřed lávového jezera a spojený s velkým prstencem mohutnou horskou šíjí. Ve strmých stěnách velkého prstence jsou vybudovány gigantické závody na výrobu meziplanetárních letadel. Přímo do dílen ústí těžní štoly, kterými bez přestávky proudí do závodu potřebné kovy a ostatní suroviny. Z výrobního střediska vede široký tunel na poloostrov, kde se rozvětvuje třemi směry: do montážní haly, na kosmodrom a do pozemního sídliště. Ciolkovskij je ideálním opěrným bodem dobyvatelů vesmíru, ale jedno mu přece jen vytýkají: nevidí odtud Zemi. Je skryta hluboko pod obzorem, a tak se na ni alespoň chodí dívat z druhé pokokoule Měsíce, aby se necítili tak odloučeni od domova. Montáž hvězdoletu pokračuje rychle. Pokusné a průzkumné rakety stojí už u dlouhé řady startovacích věží a čekají jenom na povel. Dnes vzlétne první raketa, aby prověřila výkon Vinogradovových atomových agregátů. Zkouška na rychlost přilákala do kráteru Ciolkovskij vládce obou pólů, Cahéna i Čan-sua. Na odpálení čekají v klubovně podzemního sídliště. Navrátil nervózně pobíhá po kosmodromu. Pořád se mu zdá, že poslední přípravy postupují pomalu. Bengt ho uklidňuje. „Všechno bude včas, zajděte si zatím do klubu, čekají vás tam.“ V klubovně vyje a vříská reprodukovaná hudba, jakou Navrátil jakživ neslyšel. Místo bubnu mlátí asi někdo do rytmu o zem pytlem skleněných střepů. Cahén a Čan-su naslouchají však ve zbožném vytržení. „Vaše nová kantáta na Proximu?“' zeptal se příchozí Cahéna, který je pověstný svými svéráznými skladbičkami. Čan-su zavrtěl hlavou. „Psst, poslouchej! Přivezl jsem dokonalý záznam volání Proximy.“ Jaké je to podivné kvílení — hořké i sladké, drtivé i něžné; hned jako orel tě svírá do drápů a vleče do mračen drásaných vichřicí, hned tě opouští v nekonečném moři, a ty plaveš, umdléváš a toneš. Hudbu vystřídal živý hlas laděný stejně podivně jako nepochopitelná melodie. „Voláme akademika Navrátila,“ přehlušil nebešťana místní rozhlas. „Má se okamžitě dostavit do ošetřovny sanatoria.“ „Asi úraz na kosmodromu, to mám z toho, že je honím,“ znepokojil se Navrátil, připevnil si kuklu a pospíchal do sanatoria. Čan-su a Cahén běželi za ním. U vchodu čekala Alena. „Pospěšte si, prosím vás, Severson utrpěl těžký úraz, je v nebezpečí života, chce vás vidět.“ Pacient ležel nehnutě. „Usíná,“ řekl lékař. „Už je to dobré, utrpěl jen menší úraz na levé noze a vzápětí na to dostal nervový záchvat.“ „Jak došlo k úrazu?“ zeptal se Navrátil, když přešli do vedlejší místnosti, aby pacienta nerušili. „Chviličku na to, co jste odešel, zachytili lidé u první rakety volání o pomoc, které bylo vysláno odněkud z nedalekých skalisk. Nešťastník několikrát vykřikl — a pak už bylo slyšet jen chrčení, které v několika vteřinách utichlo. Raněný neudal místo, kde se nalézá. Podle shodného kmitočtu s vysílači pracovníků na raketě se dalo soudit, že jde o jednoho z nich a že nemůže být daleko. Severson nevyčkal, až bude zahájeno soustavné pátrání a sám se rozběhl ke skalám. Soudružka Svozilová běžela za ním. Než ho stačila varovat, skočil přes velkou puklinu a vymkl si nohu. Nervový záchvat dostal až zde.“ „Je už mimo nebezpečí?“ zeptal se Čan-su. „Nezapomínejte na jeho ledový spánek.“ „Zdá se, že se už uklidnil. Noha to odnesla jenom malým výronem, za pár dní bude v pořádku.“ „A co ten, který volal o pomoc?“ „Dosud ho nenašli.“ „A zjistili jste už, koho postrádáte?“ „Ano, inženýra Fauchara. Prý šel pro něco domů. Jak se dostal do skalisek, to nikomu nejde do hlavy. V montážní hale se připravuje na cestu další záchranná četa.“ „Půjdeme s nimi,“ rychle se rozhodl Cahén. Navrátil i Čan-su souhlasili; přidala se k nim i Alena, která až dosud seděla u lůžka nemocného. Dlouhá měsíční noc končila, ale slunce ještě nevyšlo. Výprava postupovala vpřed v záři reflektorů, upevněných na skafandrech. Balvany, ostré útesy a keře z utuhlé lávy vystupovaly a zapadaly do temnot. Na úpatí divoce zvlněné pahorkatiny se výprava rozdělila na několik čet. Alena, Navrátil, Čan-su a Cahén se přidali ke skupině postupující do hor k strmé skalní stěně. Pomocí horolezecké výstroje se vyšplhali na úzkou terasovitou stezku. „Stopy,“ hlásil muž, který šel první. Vrstva modrošedého popela byla skutečně porušena. Místy se objevily jasné otisky těžkých bot skafandru. „Co hledal Fauchar na této krkolomné cestě?“ divil se Cahén. Stopy pokračovaly ještě asi sto padesát metrů a pak náhle zmizely, stejně jako se před tím nečekaně objevily. Kam se Fauchar poděl? Po levé straně stezky je přece kolmá stěna hustě posetá ostrými krystaly a vpravo propast. Reflektory marně olizovaly stěnu a nahlížely do hlubin. Na příkaz velitele čety několik mužů pokračovalo v průzkumu stezky a ostatní se po laně spouštěli dolů. Cahén sestoupil první. Postavil se na dno těsně vedle ležícího člověka v modrém skafandru. Posvítil mu do obličeje a vykřikl: „Pospěšte, je těžce raněn, obličej je zalit krví!“ V několika okamžicích tam byli všichni. „Obličej jeví známky udušení a vykrvácení,“ řekl tiše lékař ze sanatoria. „To znamená, že skafandr je protržen… Ano, zde, vzadu u pasu,“ zjišťoval Navrátil. „Neztrácejte čas, přivolejte sanitní lunokar, musíme ho dopravit do nemocnice,“ řekla Alena. Lékař potřásl hlavou. „Myslím, že je pozdě.“ Faucharova smrt nesmírně vzrušila obyvatele Ciolkovského a celý sedmý světadíl. Vždyť již nejméně patnáct let nedošlo na Měsíci k podobnému neštěstí. Skafandry byly považovány za naprosto spolehlivé a neselhaly ani jako ochrana před zbloudilými meteority. Jak se tedy mohl Faucharův skafandr poškodit skalním útesem? Start rakety nesměl být odložen ani pro tuto vážnou událost, jinak by bylo třeba delší dobu počkat na stejně vhodný okamžik a opakovat složité výpočty. Severson se posadil na posteli a odpálení rakety pozoroval oknem. Dlouho sledoval rudou čáru, pomalounku se ztrácející mezi hvězdami. Proklínal oteklý kotník a ošetřujícího lékaře, který mu nedovolil odejít do pozorovatelny, kde Navrátil s ostatními vědci kontroluje průběh pokusu. Rozhoduje se teď o osudu velké myšlenky a on musí být v posteli a čekat, až mu Alena zavolá. Co kdyby agregáty selhaly, pomyslel si, ale hned se pověrčivě lekl vlastních pochybností. Raketa musí dosáhnout poloviční rychlosti světla. Kontrolovali ji přece lidé třetího tisíciletí, a ti dokáží všechno! Čas letěl a Severson jen stěží přemáhal spánek. Konečně bzučí videofon. „Raketa už dosáhla šedesáti tisíc,“ hlásila Alena. Šedesát tisíc kilometrů ve vteřině, šeptal si Severson, když usínal. Nepochopitelné. Člověk by se spíše zbláznil, než by si představil tak šílenou rychlost… Ráno navštívila Alena pacienta a na první pohled bylo vidět, že je nesvá. Na Seversonovy dotazy odpovídala vyhýbavě. „Snad se nesplnila Watsonova předpověď? Mluvte přece, vybuchla snad raketa následkem vysoké rychlosti, jak to čekal Watson?“ „Potřebujete teď klid. Proč zrovna já vám mám přinášet Jobovy zvěsti? Raketa to vytáhla na pětašedesát tisíc a najednou konec.“ „Jak to? Jaký konec?“ „Už od padesáti tisíc nahoru přibývala rychlost dost nepravidelně — nechtěla jsem vás s tím znepokojovat. Brzy po našem rozhovoru kontrolní signály utichly — úplně.“ „Práce na Paprsku se tedy zastaví?“ „Ne, to rozhodně ne. Před chvílí volala Navrátila Světová akademie, Chotěnkov. Nemáme ztrácet hlavu, výsledky pokusu jsou prý i tak pozoruhodné. Na Proximu poletíme v každém případě, řekl. Život jsme si prodloužili, proč by prý cesta nemohla trvat o něco déle? V každém případě máme pokus opakovat, až skončí šetření.“ Severson se rychle uzdravoval. Výron zmizel hned druhý den a noha už nebolela. Lékař ho dokonce pustil z postele. Většinu času trávil pak v lunáriu sanatoria; rostliny tu dýchaly svěžestí pozemského jara. Ve skleníku ho také zastihla vzácná návštěva z rodné planety: Nataša Orlovová, doprovázená Chotěnkovem a Watsonem. „Měla jsem o vás obavy; teď už vám mohu prozradit, že jsem dokonce protestovala proti vašemu přeložení na sedmý světadíl. Ale jak vidím, Pokrovskij měl pravdu, daří se vám tu výborně. Z úrazu jste se dostal třikrát rychleji, než kdokoliv tam dole.“ „Přišli jsme pro vás,“ řekl Chotěnkov. „Doprovodíte nás do pozorovatelny? Za dvě hodiny vypustíme další rychlostní raketu. Rád bych, abyste byl přitom, Navrátil je před pokusem trochu zkroušený.“ Severson se podíval po Watsonovi. Chotěnkov to zpozoroval a rozesmál se: „Z kolegy Watsona nemusíte mít strach. Věřte mi nebo ne, i on přišel povzbudit Navrátila.“ Watson se pokusil o úsměv. Navrátil opravdu potřeboval opory. Byl tak vyčerpán, že po vypuštění druhé rakety nemohl dále řídit pokus. S hlavou zabořenou do dlaní sedí teď nedaleko dispečerského pultu a strnule očekává hlášení, která mají rozhodnout o osudu jeho projektu; tak se alespoň domnívá. Watson se k němu naklání a něco mu šeptá. Navrátil zvedá hlavu a s netajeným údivem se mu dívá do obličeje. Pak přijímá podanou ruku a tiskne ji srdečně. Severson po očku pozoruje oba muže a marně se snaží uhodnout, co tam ti dva vyjednávají. Že by se ten suchopárný zavilý opozičník s protivně špičatým nosem a kostnatou bradou opravdu změnil? To spíš využívá šéfova nervového stavu k přípravám na nový útok. Proč vůbec přiletěla na Měsíc Nataša? — napadlo Seversona najednou. Pravidelný signál, vysílaný z rakety, monotónně odklepává čas jako metronom. Jen velmi citlivé ucho rozpozná postupné prodlužování intervalů mezi jednotlivými tóny. Matematické stroje proměňují hned signály v čísla. Rychlost narůstá zatím jenom po desítkách a stovkách kilometrů. Blíží se kritický bod — padesát tisíc kilometrů ve vteřině. Napětí vzrůstá. Bod byl překonán a rychlost se pravidelně zvyšuje. „Šedesát tisíc — sedmdesát tisíc.“ Navrátil zavírá oči, jako by se obával, že za okamžik uslyší z vesmírné dálky ohlušující ránu. Na Burmanově vysokém čele vystupují žíly. Kosmický metronom tiká stále pomaleji, jako ochabující srdce. Osmdesát tisíc — devadesát tisíc. Srdce neutichá, pravidelně buší dál. Kritický bod je bezpečně překonán. Signály nepozorovaně snižují tón, mezery se neustále prodlužují. Raketa už dávno opustila sluneční soustavu a teď se vrhá do propasti vesmíru. Pozorovací centrála se proměnila v jídelnu a noclehárnu. Na každý jednotlivý signál se teď musí dlouho čekat; vždyť přináší nejen zprávu o dalším znásobení rychlosti, ale zároveň informuje posluchače o vzdálenosti, kterou už pionýr vesmíru proletěl. Konečně se ozval v centrále signál nejdůležitější, onen skomírající tón, na který všichni čekali. Raketa dosáhla fantastické rychlosti 148 tisíc kilometrů ve vteřině! Dobrovolní vězni se konečně rozcházejí domů; dál už není třeba čekat. Chotěnkov gratuluje Navrátilovi. „Hlásím se jako první do výpravy k Proximě,“ oznamuje slavnostně Watson k velkému úžasu všech. Jenom Navrátil se nediví. Obrací se k Chotěnkovovi a říká klidným hlasem: „A mne zapište do seznamu jako druhého. Co bych to byl za tátu, kdybych své dítě nedoprovodil poprvé do školy.“ ZE SEVERSONOVA DENÍKU Dnes je patnáctého listopadu. Vrátili jsme se s Alenou na Zemi, nahoře zůstal jen Navrátil. Nesmírně veliký Paprsek už stojí na kosmodromu Ciolkovského, dokončuje se vnitřní zařízení. Ani se mi nechce věřit, že se ta obluda jednou odlepí od měsíčního povrchu. Do Prahy jsem se už zamiloval nevyléčitelně. Podzim je teplý a slunný a zdá se, že bude trvat až do jara. 18. listopadu. — Do výpravy k Proximě se zatím přihlásili: Watson, Navrátil, Burman, Čan-su, Molodinová, Cahén, McHardy, Wroclawski, Madarász a Gruber. Před okamžikem oznámila Světová akademie, že také Nataša Orlovová, Vinogradov a Jones žádají o přijetí do posádky Paprsku. Mám takové divné tušení, že se chce přihlásit také Alena. 28. listopadu. — Má předtucha se splnila, Navrátil při našem posledním rozhovoru mi řekl, že s ním na Proximu poletí i Alena. Start Paprsku nás tedy rozloučí. Na sedmnáct let nebo navždycky? Tak rád bych se připojil, ale cožpak by mě vzali? Alena se tedy vydá na úchvatnou cestu. A já? 3. prosince. — Dnes večer se mi Alena konečně přiznala, že chce letět s Navrátilem, a že jen čeká na souhlas Akademie. Říká mi to prý až dnes jenom proto, že dosud nebyla rozhodnuta. Proč je tak pokrytecká? Doufám, že na mně nepoznala, jak mne tím vším ranila. Zítra se vrací na Měsíc. Možná, že ji už neuvidím… 31. prosince. — Před chvílí jsem se vrátil domů. Nevyčkal jsem ani půlnoci, nechtěl jsem ostatním kazit radost — Alena je pořád ještě na Měsíci. Snad ji zdržel Bengt; ovšem, Burman je daleko zábavnější než já. 3. ledna. — Alena se vrátila. Práce na Paprsku pokračuje rychleji, než se předpokládalo. 5. ledna. — Astronomický ústav mi na návrh akademika Navrátila věnoval nádherný vrtulník. Prý je to odměna za obětavou práci, ale já vím, že mi chtěl Navrátil udělat radost. Za mnoho ta má práce nestála. Teprve dnes poznávám, jaký je to vzácný člověk. 15. února. — Na dnes odpoledne jsme měli s Alenou smluvený výlet do okolí Prahy. Hned u hangáru jsem na Aleně poznal, že něco není v pořádku. Vymlouvala se, že málo spala, že měla moc práce a podobně. Snažil jsem se ji trochu rozveselit a oplatit jí tak službu, kterou ona často prokázala mně, ale nějak jsem lety ztratil smysl pro humor. Sledovali jsme tok Vltavy a potom Labe, letěli jsme přímo k severu. Na přání Aleny jsem přistál na vysokém břehu řeky nedaleko nějakého hradu. „Sníh je tu tak vzácný, pojďme se trochu projít,“ navrhla, „na hradním nádvoří je restaurace, můžeme se dnes navečeřet docela romanticky.“ Po večeři mi sdělila: „Pohádala jsem se s Navrátilem, myslím, že se definitivně rozejdeme. Řekla jsem mu totiž, že na Proximu nepoletím. Zlobil se na mne, že prý jsem zbabělec, sentimentální husa a bůhví co ještě.“ Byl jsem ohromen a zpitý nadšením. V pomatenosti jsem ji políbil na tvář — a smál jsem se a smál. Hned ožila. „Vy máte z toho radost?“ Brzy jsem si však uvědomil, že jsem asi provedl hloupost. Nemám přece právo brát jí tak skvělou příležitost, strhovat ji z cesty, a to všecko jenom proto, že sám nejsem nic. 6. března. — Jaro v Praze je nádherné. Dříve prý přicházelo daleko později, ale mně se tomu ani věřit nechce, vždyť kolem tak všecko krásně kvete. A Alena stále trvá na svém rozhodnutí. Já tvrdošíjně mlčím, nemám v sobě tolik síly, abych ji přemlouval. Pracujeme teď společně na jednom úseku, ale přesto se mi zdá, že mezi námi a šéfem leží nějaký stín. Navrátil se ke mně chová stále stejně dobře a možná ještě laskavěji než dřív, ale já cítím, že ve mně vidí příčinu Alenina ústupu. Ani Alena už není ta věčně veselá dívka jako dříve. Do týdne má být Paprsek definitivně ukončen. 8. března. — Dostal jsem se do situace, ze které těžko uniknu se zdravou kůží a čistým svědomím. Musím se rozhodnout: buď se stanu zrádcem nebo udavačem. Alenu volal včera Bengt, že ji na Měsíci nutně potřebují, a tak jsem zůstal sám. A to byl začátek všeho neštěstí. K večeru jsem bloudil uličkami historické Prahy. Brzo jsem si všiml, že za mnou chodí nějaký muž. Přes Karlův most jsem přešel na Malou Stranu a on je mi pořád v patách. Vystoupil jsem asi do poloviny zámeckých schodů, nečekaně se otočil a sestupoval opět dolů. On na okamžik zaváhal, ale pak se rovněž otočil a znovu se mi drze pověsil na paty. To mě rozčililo. Skočil jsem k němu a chytil ho za kabát. „Co je na mně tak zajímavého, že mě pořád pronásledujete?“ zařval jsem mu do tváře. A on mírně: „Jste pan Severson, není-liž pravda?“ „Proč se ptáte, když to víte stejně dobře jako já, kdo vám nařídil, abyste mě sledoval? Není to snad Navrátil?“ Zavrtěl hlavou. „Nikdo mne neposlal. Již delší dobu se pokouším seznámit se s vámi, ale dosud jsem nevěděl, jak na to. Jsme totiž krajané a dokonce v určitém smyslu příbuzní,“ začal mluvit norsky. „Jsem Odd Erikson, váš prasynovec. Maminka mého tatínka byla sestra vaší tety,“ říkal něco v tomto smyslu, nevím, jestli jsem si to přesně zapamatoval. Připadalo mi to komické, že mohu být prastrýcem o několik let staršího prasynovce. Ale dlouho mi to k smíchu nebylo. Erikson šel vedle mě, vyprávěl mi nějaké nudné historky o našich předcích; pak začalo pršet. Odd zná Prahu lépe než já; zatáhl mě do nějaké hospůdky v zapadlé uličce, abychom si prý mohli pohovořit v klidu. Klenutý strop podepřený kulatými sloupy, stěny do výše ramen obloženy dřevem a těžké dubové stoly a židle. Trochu mi to připomnělo starou hospodu v Hallingdalu. Erikson se rozpovídal o minulosti, vzpomínal na staré zlaté časy, které znal jenom z doslechu, a proto si je kreslil růžovými barvami. Přesvědčoval jsem ho, že si minulost zbytečně idealizuje, že jsem v ní žil vlastně před několika lety — když odpočítám ten spánek v ledu — a všecko mám v tak živé paměti, jako by to bylo včera. Později jsem pochopil, proč zavedl rozhovor právě tímto směrem. „Jak se vám líbí dnešní život, strýčku? Jste spokojen s nynějším uspořádáním světa?“ Pokrčil jsem rameny, a to ho povzbudilo. „Jste přece pro dnešní společnost člověk minulosti, zatížený vším špatným, co prý lidstvo prožívalo. Nic vám sice dnes nechybí, ale nevěřím, že byste byl šťasten. Cítíte se tu mezi námi jako cizinec.“ Nevědomky jsem přikývl; takové pocity mě donedávna přepadaly často. „Ale teď už začínám vaší době rozumět,“ dodal jsem rychle, aby si nemyslel, že se k současnosti chovám nepřátelsky. „Na každém kroku poznávám, že lidé teď žijí daleko šťastněji a tak nějak plněji než za mého mládí.“ K mému velkému překvapení odmítavě zavrtěl hlavou. „Nevěřte tomu,“ řekl, „to je jenom váš první povrchní dojem. Lidé mají všecko co potřebují, to je pravda, ale co záleží na miliónech průměrných jedinců, když silná individua nemají možnost rozvoje?“ Namítal jsem: „Mám dojem, že všichni, s kterými jsem se až dosud setkal, jsou silná individua. Jejich rozvoj přece nikdo neomezuje. Mohou se rozvíjet třeba až za hranice vesmíru. Tak třeba můj šéf, akademik Navrátil, má skvělý nápad, skvělou myšlenku, v minulosti by určitě zapadla — a dnes mu celý svět pomáhá, aby ji mohl realizovat.“ Erikson zřejmě na tohle čekal: „Co z toho všeho má? Vymkne sice ve vědecké práci, ale jeho myšlenka se rozplyne, vstřebá ji do sebe nevděčná lidská společnost.“ Žasl jsem čím dál víc: „Ale to je přece správné, co se vám na tom nelíbí? Amundsen přece také nedobýval severní pól pro sebe, ale pro lidstvo.“ „To nemůžete s naprostou jistotou tvrdit,“ trval na svém, „vzpomeňte si jen na staré anglické cestovatele, kteří vnikli jako první bílí lidé do temných částí Afriky, nebo do jiných neznámých koutů světa. Pracovali snad pro lidstvo? Spíše byli prvními hlídkami anglické armády, která jim šla v patách a hned ovládla každé nově objevené území. Každou novou kolonií sílilo anglické impérium, a tím rostla i moc objevitele. A bylo to tak správné, člověk nemá vrozenu jenom vůli k životu, daleko silnější je vůle k moci. Touží nejen žít, ale vládnout ostatním. I dnes se rodí silní vyvolení jedinci, kteří jsou předurčeni vládnout lidem, ale dnešní společnost v zárodku udupe jejich vůli a zlomí jejich schopnosti. Přitom takovýto silný jedinec má větší cenu než celé stádo průměrných. Dějiny vytvářely velké osobnosti a ne průměrný dav, který se hrne tam, kam se napře síla.“ Zakolísal jsem. Přiznám se, že jsem mu v první chvíli i trochu věřil. Ale cosi ve mně se bouřilo proti jeho slovům. Já sám přece nikdy netoužil po tom, abych vládl lidem. Toužil jsem po zkrocení pyšné přírody, to je pravda, ale v boji s nelítostnou přírodou je spíše třeba se s lidmi spojit a bojovat společně, svorně. Vládnout lidem dokázali i otrokáři, to není žádné umění. Vládnout přírodě se naučil teprve člověk svobodný. Erikson pořád útočil jako sršeň. „Patříte také mezi aristokraty ducha, strýčku. Naší rase je předurčeno vládnout.“ To mne už rozčililo. „Komu a proč?“ „Musíte si vybrat: buď zůstanete posledním kolem u vozu v Navrátilově kolektivu, nebo se dáte jinou cestou. Umíte držet jazyk za zuby? Pevně věřím, že slavný spolubojovník Amundsena se nestane denunciantem. Mohu vám tedy svěřit velké tajemství?“ Mlčel jsem. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že Erikson nemá v hlavě všechno v pořádku. Tajemství začínalo divně: „Lidé se dnes domnívají, že pokrok je základním zákonem historie, že lidstvo musí jít stále vpřed. To vůbec není pravda. Dějinám je to úplně lhostejné, jdou-li dozadu nebo dopředu. Naopak: dnes nastává doba velikého návratu. Musíme se vrátit o veliký kus zpátky, abychom nastolili starý dobrý pořádek, který nejlépe odpovídá přírodním zákonům. Nechceme se vrátit jenom do minulého století, ale ještě dál, na počátky středověku. Ani potom veliký návrat neskončí. S klidným svědomím obětujeme milióny životů, abychom na této planetě vypěstovali nadlidi neomezené vůle, neomezené moci a možností bez hranic.“ Zraky mu plály jako kazateli fanatických sekt. Bylo mi z něho nedobře. „Koho myslíte pod tím my?“ zeptal jsem se. „Nejsem sám, vyznavačů velikého návratu je víc. Víc, než kdo tuší. Spojili jsme se v tajnou společnost aristokratů ducha a říkáme si Organizace síly a ducha. Lidská společnost je dnes slabá, bez pevného vedení. A svět chce být klamán, svět chce být ovládán železnou rukou. Proto nám také říkají Bratrstvo silné ruky. Cekáme jen na vhodnou příležitost, abychom se chopili moci a zavedli na světě nový pořádek. Méněcenným rasám vykážeme místo, jaké jim náleží.“ „Proč je vaše společnost tajná?“ namítal jsem. „Pokud jsem pozoroval, nikdo nikoho neomezuje, každý může svobodně říci, co si myslí.“ „S velkou pravdou se nedá jít hned na světlo, ani dnes. Víme, jak by to dopadlo.“ „Ale proč mi to všechno vyprávíte? Co po mně vlastně chcete?“ „Velice si vás vážím, rád bych vás získal pro Organizaci, konspirativně ODS, prosím. Až si vybojujeme moc, budete mi vděčný, že jsem vám otevřel oči včas.“ „A jak si chcete vybojovat moc?“ pochyboval jsem o jeho slovech. „Máme své lidi na rozhodujících úsecích. A máme také dost zbraní velké ničivé síly. V příhodný okamžik lehce postavíme celý svět do šachu, už proto, že nikdo o nás nic neví. Využijeme moment překvapení a pomocí několika atomových bomb snadno srazíme všechny na kolena.“ Vzpomněl jsem si na snímky Hirošimy a Nagasaki. Krev mi stoupla do hlavy. „Snad nechcete znovu vraždit matky a děti?“ křičel jsem. Erikson mi sevřel ruku a bolestivě tiskl. Nikdy bych neřekl, že má takovou fyzickou sílu. „Mluvte tišeji, proboha, ještě nás někdo zaslechne,“ šeptal mi do obličeje. „Co blázníte? Atomové pumy možná vůbec nepoužijeme, postačí, když s nimi trochu zamáváme a své nepřátele zastrašíme.“ „K čertu, co tedy po mně chcete?“ pořád ještě mi svíral ruku. „Potřebujeme od vás malou pomoc. Jsem zkušený pracovník výzkumného nukleárního ústavu při Akademii. Rád bych se dostal do výpravy na Proximu. Přimluvte se za mne u Navrátila, má na Akademii velký vliv, a pokud vám mohu radit, snažte se tam dostat také, i se svou snoubenkou.“ „To neudělám, s tím nepočítejte,“ odrazil jsem ho vztekle. „Varuji vás. Jestliže nebudu zařazen do posádky Paprsku, neručím za bezpečnost vaší snoubenky. Rozmyslete si to, ve vhodný okamžik se zase přihlásím.“ Dvěma prsty mávl k čelu, jako by ledabyle salutoval, a odešel. Teď marně přemítám, co mám dělat. Proč se vůbec chce dostat do Paprsku, když chce vládnout lidem na Zemi. A proč má zájem na tom, abych se letu zúčastnil také já a Alena? 9. března. — Dnes jsem se zeptal Navrátila, zda zná Eriksona, že jsem o něm někde něco četl. Je to zřejmě můj vzdálený příbuzný, řekl jsem jen tak mimochodem. Navrátil Eriksona chválil. Je to prý velice schopný badatel a má za sebou i nějaký objev a zlepšení pracovních postupů ve výzkumu. Je znalcem plazmy, kterou se zabývá také náš projekt; Eriksonovy práce byly dokonce použity při jeho vypracování. Je prý trochu podivín, fanatický vyznavač Nietzschovy filosofie, ale to jsou pouze neškodné libůstky. „Vzal byste ho do posádky, kdyby se přihlásil?“ zeptal jsem se jakoby ze zvědavosti. Navrátil odpověděl, že vzal. 10. března. — Erikson byl přijat do posádky, řekl mi to sám Navrátil. Snad jsem měl Navrátilovi prozradit, jak šílenými plány se Odd zabývá. 11. března. — Ráno mi Navrátil přímo navrhl, abych se připojil k výpravě na Proximu. Nebyl jsem schopen slova. Vysvětloval si to jako strach a povzbuzoval mě. „Vím, že je to riskantní podnik, ale já sám bych dal zbytek života za dva roky prožité v mezihvězdném prostoru. Nemusím vám vyprávět, co pro člověka znamená pronikat do neznámého prostoru; na Severu jste to prožil víckrát. A nebojte se, že v Paprsku nebude pro vás práce; cestou můžete také studovat, příležitostí tam bude dost. Nebojte se, Alena poletí s námi také, dobře vím, že svoji účast odřekla jen kvůli vám. Myslela si, že vás necháme tady na Zemi. Vás, rozeného objevitele.“ Zítra ráno odlétáme s Navrátilem na Měsíc. Hned po našem příjezdu budou vypuštěny na dráhu k planetě X průzkumné rakety. Čtvrtého srpna odlétáme za nimi… POZDRAVUJTE PLANETU X! Mládež dnes miluje astronomii stejně vášnivě jako sport. Na každém větším domě je kopule lidové hvězdárny. Takovou malou observatoř má na střeše i dům, kde bydlí inženýr Vinogradov. Večer co večer — i za špatného počasí, kdy je obloha zahalena závojem mlhy nebo mračen — scházejí se tu astronomické kroužky. Dnes, v předvečer smělého letu ke hvězdám, je observatoř zaplněna do posledního místečka. Obsadili ji pionýři. Ti starší zaostřují dalekohledy na vycházející Měsíc a ostatní děti trpělivě čekají, až na ně přijde řada. Míťa je obklopen hloučkem chlapců a děvčat a se zápalem vypráví o hrdinech letu, se kterými se osobně zná. Chlubí se, že pohonné agregáty Paprsku vymyslel tatínek. „A proč tedy místo tatínka letí Naděžda Molodinová?“ ptá se nedůvěřivě holčička. „To všechno jsem zavinil já,“ říká tragicky Míťa. „Škoda, že mi už není osmnáct; Akademie neschválila nikoho, kdo má ještě nezletilé děti. Co by se stalo, kdyby let odložili o pět roků, mohli jsme letět oba — já i tatínek.“ „A zeptal ses už tatínka, jestli rozluštili signály z Proximy?“ „Tatínek říkal, že na tuhle záhadu nestačí ani nejchytřejší kybernetické stroje. Dřou se, až se jim zahřívají kolečka, ale pořád z nich lezou jenom nesmysly. Několik slov má jakýs takýs smysl, ale nedají se složit dohromady. Je to prý tím, že kybernetické stroje myslí stejným způsobem jako člověk a lidé na planetě X myslí docela jinak.“ Nejmenší pionýrky přitiskly vykulené oči na okuláry dalekohledů. Rozhovor ztichl; pozorování vesmíru je vážná práce a potřebuje naprostý klid. Širokým otvorem v kopuli přináší větřík vůni letního večera. Míťa chvíli sleduje, jak se zvědavé děti střídají u dalekohledu. Zdá se mu, že okrouhlá místnost se mění v kabinu Paprsku; pozvedá zrak a dívá se protáhlým oknem na blikající hvězdy. Start! Je třeba se ujmout řízení. Rychle přehazuje páky. Hvězdy se strašně rychle přibližují; než bys napočítal do pěti, jsou z nich oslnivá slunce. Na křídlech fantazie se létá daleko rychleji než v Paprsku! Uprostřed oblohy září červená Proxima. Velikánskou kouli olizují rudé plameny a kolem krouží několik planet. Pozor, na té nejhezčí planetě bliká nějaké světýlko; určitě jsou to signály, které nám posílají obyvatelé neznámého světa. Ano, jsou to telegrafické značky:.-./.-../.-/-././-/.-//-..- Planeta X! Jsme u cíle! Nedaleko velikého krásného města se rozsvěcují reflektory a ozařují letiště. Paprsek přistává. Hudba hraje veselý pochod a tisíce lidí volají radostně: Hurrrá! Ať žijí obyvatelé Země! Vítáme vás! Míťa vystupuje z letadla první. Davem zašumí údiv. Třináctiletý chlapec se neohroženě pustil ke hvězdám, Šeptají si všichni. Pionýrky přinášejí veliké kytice a chlapci zas nádherné modely letadel a lodí. Rozjásaní lidé nesou slavné cestovatele na ramenou do konferenčního paláce Akademie planety X. Nejprve malé občerstvení, říká Akademik hodně podobný Tarabkinovi. Na naší planetě nemusí chlapci jíst polévku, příteli Vinogradove, můžete začít hned zákuskem. Pozor, právě přichází president Akademie! Míťa se podívá ke dveřím, a co nevidí: president je stejně mladý chlapec jako on sám. Let jste řídil dobře, příteli, říká president, také u nás jsou chlapci na nejvyšších místech. Je vidět, že se dobře dohovoříme. Musíme se brzy vrátit, čeká nás doma hodně práce, upozorňuje Míťa a rychle zakončuje besedu. Nastává dojemné loučení. Obyvatelé planety X přinášejí dary; je jich tolik, že je musí do Paprsku nakládat pět silných jeřábů. Za chvíli je letadlo opět doma. Míťu vítá na letišti celá škola. Všichni naslouchají jeho vyprávění se zatajeným dechem. Soudružka učitelka říká: „Poslouchejte dobře, budete o tom psát slohový úkol.“ „Ty se nechceš podívat na Měsíc?“ vytrhl Míťu ze snění pihatý kluk. „Malí už šli domů, můžeme se teď dívat, jak dlouho chceme.“ „Škoda, že start neuvidíme na vlastní oči,“ povzdychl si Míťa. „V televizi to už není takové. Snad Severson nezapomene na svůj slib, že mi z planety X pošle pozdrav…“ Kremelský orloj ukazuje půl sedmé večer. Ve dvacet hodin moskevského času vzlétne Paprsek do věčné noci kosmu. Celý svět sedí u televizorů. Rodina inženýra Vinogradova sleduje televizní přenos z Měsíce společně s Tarabkinem; pozval ho Míťa, aby prý při tak bolestném loučení nezůstal sám. Hned ve dveřích odevzdal akademikovi dárek vlastní výroby: model Paprsku upravený jako těžítko na stůl. „Bude se vám lépe vzpomínat,“ vysvětloval, „můj Paprsek vás zanese za našimi přáteli, kdy budete chtít.“ O něco větší model hvězdoletu — dokonce létající — dostal od malého Vinogradova také Severson; má ho odevzdat pionýrům na planetě X. Končí dokumentární film o přípravách na první let ke hvězdám a o stavbě Paprsku. Přímý přenos začíná. „Máme tu teď měsíční půlnoc,“ mluví televizní hlasatel, zatímco na promítací ploše vyvstává záběr divoké krajiny. „Kráter Ciolkovskij je prosvětlen reflektory. Měsíc, Země i Slunce jsou teď takřka v jediné linii; je to nejvhodnější konstelace pro start.“ Dálkozřivé oko kamery klouže po horském prstenci, který jako podkova svírá oválnou rovinu poloostrova. Kamenná krása hoří v křížové palbě světlometů skrytých v rozervaných skaliskách. Osamělé balvany a jehlany rozprostírají kolem sebe vějíře stínů. Obraz se mění. Objevuje se Paprsek. Při pohledu z dálky se mnoho neliší od Míťova těžítka. Startovací věž tiskne hvězdolet v objetí; poslední polibek před rozloučením. Mezihvězdné letadlo opravdu připomíná naparáděnou princeznu z maňáskového divadla. Koule se složitým vzorem průhledů připomíná hlavu loutky, pomocná letadla přitisknutá k trupu vytvářejí jakousi sukýnku. Kolem princezny stojí na stráži dvanáct trpaslíků — rozestavených do kruhu. Jsou to výkonné rakety, které vynesou Paprsek na svých ramenou do hvězdných výšin a doprovodí jej až za hranice sluneční soustavy; teprve v mezihvězdném prostoru zapne kolos vlastní agregáty. Detailní záběr prozradí, že tečky, pohybující se pod kolosem, nejsou snad mravenci, ale lidé ve skafandrech. „Než se za nimi na dlouhou dobu zavřou vrata Paprsku, ještě jednou se podívejme do tváří statečným plavcům: akademik Václav Navrátil, vedoucí výpravy, jeho zástupci akademik Fernán Watson, inženýrka Naděžda Molodinová, akademik Čan-su a akademik Marcel Cahén. Členové posádky — Alexander Fratev, Max Gruber, John McHardy, Friedrich Kraus, Zbygniew Wroclawski, Odd Erikson, Bengt Burman, Leif Severson, Jánoš Madarász, Alena Svozilová a lékaři expedice Nataša Orlovová a Jerry Jones.“ Televizní kamera ještě naposledy provází diváky po Paprsku. V kouli na vrcholu je mozek celého kolosu. Trup je rozdělen na několik poschodí jako dům. V horní části jsou kabiny posádky, společenské místnosti a kuchyň. V dalším patře jsou uskladněny potraviny a vše, co je třeba k mnohaletému pobytu ve vesmíru. Dolní polovinu vyplňují pohonné hmoty, atomová elektrárna a pohonný systém. Na vysoké věži bliklo několikrát modré světlo a hned se rozzářilo červené. Akademik Navrátil dává znamení, že posádka je připravena. Kremelský orloj odbíjí osm. Věž už opustila hvězdolet a rychle couvá ke skalní stěně. Pod prstem raket vyšlehly plameny. Žloutnou, až se mění v bílou záři. Kolos se sotva znatelně nadzvedl, ale zdá se, že zůstal stát na místě. Ne, stoupá. A už se vznáší zalitý jasem a protkaný stíny. Reflektory ho ještě něžně hladí, ale už jim uniká z dosahu. „Šťastnou cestu, stateční plavci! Pozdravujte naše hvězdné sousedy, pozdravujte planetu X!“ JEŠTĚ NÁM SVITÍ SLUNCE Dvě hlavy se tísní u kulatého okénka, čela na chladném skle. V křesle pro jednoho kosmonauta se našlo dost místa pro Seversona i Alenu; dálky sbližují. Kráter Ciolkovského se už dávno změnil ve světélkující svatojánskou mušku; usedla na tvář Luny, zahalenou do smutečního závoje. Kam se poděl sedmý světadíl? Vždyť to dole je veliký fosforový rohlík, který se rychle zmenšuje, aby se mohl dostat na scénu modrý srpek Země se zlatou čelenkou. Na chvíli jsou obě koule stejně veliké, ale Měsíc brzy mizí v náruči své matky. Země ještě dlouho hledí za Paprskem. Dva páry zaslzených očí ukládají tento poslední pohled do nejtajnější skrýše srdce. Poslední? Kdo ví — možná poslední… Proč je Navrátil vyhnal z řídicí kabiny, právě teď? Oč to mají lepší ti, kteří teď mají službu. Ano, je třeba přísně dodržovat denní pořádek. Čeká je těžký úsek posetý zákeřnými planetkami, služby je třeba střídat častěji. Lidé musí pravidelně odpočívat, aby nezakolísali, až sevřou kormidlo hvězdoletu. Ale proč zrovna na ně padl ten nešťastný los? Jak může člověk klidně spát, když se mu pod nohama ztrácí jeho planeta se svými jitry a večery, když mizí ten nádherný kvas života v nejkrásnějším koutku vesmíru. Země se už scvrkla v malinkou modrou hvězdičku. Alena se vzpamatovala první. Rázně zpřetrhala pavučinu nostalgie a zvedla se. „Dobrou noc, Leife! Za necelých osm hodin nastupujeme službu a dva dny jsme už nespali. Nezdravá matematika! Určitě usneš i bez prášků. Spi spokojeně, ráno tě vzbudím.“ Políbila ho na tvář a tiše odešla do sousední kabiny. Severson sklopil opěradlo křesla a pohodlně si natáhl nohy. Ze sevřeného hrdla se těžce prodrala melodie staré norské písně, kterou kdysi tak miloval. „Brudeferden i Hardanger“ zpíval naposledy s námořníky v Tromső, když se připravoval na poslední let, na poslední tenkrát… Nálada písně o krásném dni v nejkrásnějším fjordu ho za chvíli ovládla úplně. Nejprve zpíval tiše, ale pak čím dál hlasitěji. Najednou se zalekl vlastního hlasu. Ztichl a naslouchal. Nevzbudil snad Alenu? Stěny jsou sice zvukotěsné, ale takový hlas musí probudit celý hvězdolet. Lehl si do postele a pomalu se vracel do přítomnosti. Vzpomněl si na Watsona. Znovu mu zní v uších jeho rozhovor s Navrátilem těsně před startem. „Plujeme na jedné lodi, potáhneme spolu,“ řekl, když přijal nabídnutou ruku. „Ale to neznamená, že s vámi ve všem souhlasím,“ neodpustil si hned poznámku ten zavilý opozičník. „Nevím, nevím, jaký užitek přineseme lidstvu. Nevěřím, že se na planetu X kdy dostaneme.“ Proč se tedy přihlásil do posádky Paprsku, když nevěří; co vůbec zamýšlí? Vzpomínal na slavnostní rozlučku v klubu Ciolkovského. Všichni se nutili do veselí. Wroclawski nakonec rozdal svým obětem karikatury, které nepozorovaně nakreslil během slavnosti. Ani si tu svou ještě pořádně neprohlédl. Sáhl do kapsy kombinézy a vylovil kus složeného papíru. Co ho to napadlo kresbu překládat? Ale ta byla přece na tvrdším papíře. Co je tedy tohle? Nepamatoval si, že by si něco podobného dal do kapsy. Rozložil list popsaný tiskacím písmem a v údivu četl: „Organizace síly a ducha je proti vaší účasti na letu. Varujeme vás, vraťte se, pokud je čas.“ Kdo mu tohle strčil do kapsy? Určitě Erikson, zase má vidiny. A Severson usnul — i bez prášků. Do první služby v řídicí kabině nastupoval Severson s divným pocitem: byla to směsice strachu, nejistoty, trémy, únavy a starostí. Ještě štěstí, že v kabině není sám. U sousedního přístroje sedí Alena a hlavní pult hlídají další tři astronauti. Přístroje pracují samostatně, bez zásahu člověka; automaticky také korigují let a útočí na nepřítele Paprsku. Ale co když v gigantickém mozku praskne některý nerv? Robota je třeba hlídat; vplouvají do nejtěžšího úseku cesty, do prostoru mezi drahami Marsu a Jupitera. Pronikají sice jakýmsi přirozeným tunelem — širokou mezerou v pásmu padesáti tisíc planetek, ale co kdyby? Severson napjatě pozoruje velkou, indigově černou obrazovku. Tu a tam blikne modrá jiskřička — poslední záblesk nad hrobem kosmického tělíska, které zbloudilo do spárů ochranné clony. Světýlka monotónně měří čas a prázdná noc před hvězdoletem je tak nudná. Do myšlenek se vtírá pitomoučký lístek strčený do kapsy. Počkej, drahý prasynovce, však já ti to spočítám! Škoda, že si na ten rozhovor musím ještě počkat; Erikson nastupuje službu po nás a tato záležitost se dá vyřídit jedině mezi čtyřma očima. Ale strach mu naženu hned, při střídání směn mu tajemně zašeptám do ucha: Bratře silné ruky, až dosloužíte, dostavte se hned do klubu, abychom mohli spolu zúčtovat. Severson již v duchu prožívá toto setkání a netečně hledí na světlý bod, který vyplul z okraje obrazovky a pohybuje se teď ke středu temného kruhu. Nenápadně narůstá v nepravidelnou fosforeskující kaňku. Pod obrazovkou se rozblikalo červené světlo, provázené bzukotem poplašné sirény. Alena přistoupila k Seversonovi a podívala se na obrazovku. Už to nebyla skvrna, ale kostrbatý balvan; rychle se přibližoval a pomalu otáčel, jako by hledal nejostřejší bod, jímž napadne hvězdolet. „Pěkný kousek, co,“ řekla klidně. „Vysokofrekvenční dělo jsi už také zapnul, výborně! Zatracený tulák, vběhl nám do dráhy a chce s námi asi závodit. Ale hned ho dohodíme a dostaneme na dostřel.“ Alenin hlas vzpamatoval Seversona z úleku. Napjatě očekával záblesk, kterým byla za několik vteřin rázem a navždy přeťata pouť asteroidu kolem Slunce. Když služba skončila, Severson na Oddovo veselé „dobrý den, strýčku“ ani neodpověděl. Cestou do klubu zašeptal Aleně: „Musím se ti k něčemu přiznat; já — „Já vím; poplach i vysokofrekvenční dělo zapnul automat. Trošíčku jsi zaspal a já to zase trošíčku před ostatními zamaskovala. To nic, to je v kraji, to se vybrousí, jak říká Navrátil.“ Uplynulo několik dní a Seversonovi se stále ještě nepodařilo zastihnout Eriksona o samotě. Buď se zamkne ve své kabině — nikdo jiný se v kabině nezamyká — nebo je pořád v něčí společnosti, hlavně bývá s Watsonem — a to je zvlášť podezřelé. Paprsek zatím šťastně proplul pohřebištěm planetek a směleji vyrazil do oblasti Saturna. Jednoho dne zašel Severson jako obvykle do klubu, chvíli sledoval estrádní pásmo bez diváků, protože v něm postupně účinkovali všichni přítomní, a pak se ledabyle zeptal, zda neviděli Eriksona, který v tuhle dobu sedává v klubu. „Je v kuchyni — Čan-su ho tam zasvěcuje do svých kouzel,“ řekl Jones, připravující se na zlatý hřeb programu — kosmickou akrobacii. Kuchyň hvězdoletu připomíná čímsi kostelní varhany. Kuchař vyklepe na klávesnici automatu melodii jídelníčku, složenou z jednotlivých tónů — surovin, potřebných k vaření. Pro každou hudební větu určí tóninu a rytmus, čili způsob zpracování jídla. Míchání, vaření, pečení a smažení děje se ve skrytu, v tajemném mechanismu automatu, a neuvěřitelně rychle. Lekci vaření prodělával místo Eriksona McHardy. Zbožně naslouchal vábivě vonícímu výkladu kouzelného kuchaře Čan-sua. (Mc Hardy vedle Krause je nejznámějším vyznavačem štědré kuchyně Annony.) „Velcí hudební skladatelé nekomponovali u piana; všechny vůně a chutě musíš mít v hlavě, ochutnávání ti nepomůže. Já vždycky jídla připravoval bez ochutnávání, na Měsíci i na Zemi.“ — Čan-su přejel prsty po klávesách, jako by chtěl efektně ukončit koncert a vzrušeně povstal. „Poslouchej, Johne, teď mi napadá — ty bys mi mohl pomoci. Jsi taková chytrá kybernetická hlava. Tenhle orchestrion je dobrá věc, ale na můj vkus je moc zastaralý, času máme dost, mohli bychom jej zdokonalit.“ „Co chceš zdokonalovat?“ divil se McHardy. „Ty mi nerozumíš; je vidět, že nemáš dobře vyvinutý chuťový sluch. Automat by měl pracovat na jiném principu; klaviaturou bychom neměli určovat materiály, ale rovnou chutě.“ McHardy se rozesmál: „To by sis na sebe upletl pěkný bič! Kdo jiný by mohl na takový orchestrion zahrát než ty? Copak má někdo takovou chuťovou fantazii jako ty a celé to nepřeberné množství tónů nosí v hlavě?“ Čan-su zavrtěl hlavou: „Ne, mýlíš se, je to právě naopak. Každý by si tu zahrál podle své chuti nebo by kuchaři poslal noty. Automat by mu pak skladbičku přehrál podle všech pravidel správné výživy.“ McHardy chvíli přemýšlel: „Dobrá, pustíme se do toho; ale musíš mi slíbit, že i potom budeš pro nás komponovat své speciality. Bojím se, že podle vlastní chutě bychom často hráli falešně. Stačí, když nám každý den nahodíš několik taktů. A starý automat necháme, jak je. Postavíme nový, a když nebude k ničemu, hodíme ho do atomové pece, alespoň nás požene vesmírem.“ Čan-suova myšlenka Seversona nesmírně zaujala; cestou na Proximu studoval kybernetiku. „Doufám, že mne vezmete mezi sebe, abych se něčemu přiučil.“ „Pomoc vítána,“ souhlasil McHardy, „snad nám z toho neuděláte svou disertační práci.“ „Nebojte se, těžko vám mohu fušovat do řemesla.“ „Ani skromnost se nesmí přehánět, příteli, čas letí rychleji než Paprsek: než se nadějete, disertaci máte přede dveřmi. Už jste o ní přemýšlel?“ „Tak trochu, ale ještě nejsem rozhodnut.“ (S Alenou dlouho hovořili o tom, jaký námět zvolit.) Severson už skoro usínal, když Alena vešla do jeho kabiny. „Už to mám,“ zamávala knihou a rozevřela ji. „Poradil mi to Josef Čapek; oživíme jeho roztomilá zvířátka, kočičku a pejska. Podívej se — nebude to rozkošné, až tihle kybernetičtí tvorečkové nás budou doprovázet na procházce po planetě X?“ „Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn,“ počítal Severson planety na prstech, „Mars a Jupiter jsme vynechali; škoda, mohli jsme si je prohlédnout zblízka.“ Alena si hrála s rozčepýřeným jehličím zakrslé borovice, která se podivně kroutila nad osamělými křesly v koutě klubovny. „,O nic jsi nepřišel, můj zvědavý rytíři; obě planety máme v konzervě. Pojď, otevřeme si ji.“ V knihovně vytočila u promítače číslo dokumentu. Za pár vteřin projekční plocha ožila: Raketové letadlo přistává na zasněžené pláni. Obloha je žlutě oranžová jako před tornádem. Z letadla vystupují lidé ve skafandrech. „Po Venuši přišel na řadu Mars,“ říká komentátor filmu. „Existuje na Marsu život? Na tuto otázku nám teď odpoví skupina vědců — kosmonautů. Všechno je zajímá, sebemenší drobnost jim nesmí uniknout. A takhle vypadají pod mikroskopem ledové hvězdičky marťanského sněhu.“ Objevují se tmavomodré rostliny podobné našim lišejníkům. „Děti, pojďte honem, Saturn je v dohledu,“ zavolal někdo do dveří. Alena vypnula promítač a přistoupila k širokému oknu klubovny. „Na Saturnu se něco děje,“ hlásil Wroclawski z řídicí kabiny. „Přepínám na váš kosmovizor.“ Všichni běželi do kruhové místnosti uprostřed klubu, kde byl umístěn náhradní řídicí pult s kontrolními přístroji pro případ poruchy v hlavní pozorovatelně. Snímek promítnutý na velkou obrazovku kosmovizoru byl skutečně překvapující. Jindy tak klidný a pochmurný Saturn zářil teď jako neonová trubice. Něco podobného nezpozoroval ještě žádný astronaut ani kosmonaut. Zdálo se, že planeta navždy usnula pod pruhovanou peřinou mračen. A teď se najednou probudila, rozsvítila si a jako vycházející slunce ozařuje svůj prstenec. Užaslý Navrátil zapnul infralokátor. Pohled na planetu svlečenou z mračného hávu byl zdrcující. Povrch Saturna byl popraskán v žhavou pavučinu a z jeho nitra šlehaly a plápolaly ohnivé biče. „Sopečná činnost, jakou Země naštěstí nikdy nepoznala,“ poznamenal věcně Gruber. „Kapitáne, hlášení a snímky odesílám na Zemi,“ ozval se opět hlas Wroclawského. „Je to smůla, že se tu nemůžeme na chviličku zastavit. Tak tučné sousto nechat jiným…“ Severson se vypravil na další, snad dvacátou pouť za věčně unikajícím Eriksonem. V úzké chodbičce nedaleko jeho kabiny potkal Frateva. „Tisíc rozpálených mlhovin a popraskaných Saturnů,“ láteřil tento širokoplecí chlapík. „Co je tohle za let? Za chvíli nás předhoní eskadra tryskových slimáků. Už bych se rád viděl za hranicemi sluneční soustavy. Mám rád rychlost, rozumíš.“ „A to ti šedesát kilometrů za vteřinu nestačí? Já, člověče, létal za hodinu dvě stě padesát a jak jsem byl na to pyšný. A kam tak pospícháš?“ Fratev beznadějně mávl rukou a šel dál svou cestou. Severson počkal, až zmizí v ohybu chodby, pak přistoupil k Eriksonově kabině a opatrně zkoušel závěr. Kupodivu dveře povolily, Erikson se výjimečně nezamkl. Na vstupujícího Seversona se díval udiveně. Velkou plechovou krabici, která ležela před ním na podlaze, nenápadně sunul nohou pod křeslo. „Nechte si toho strýčka, bratře silné ruky. Raději mi vysvětlete, co má znamenat tohle,“ podal mu lístek, který vytáhl z kapsy. Erikson se tvářil udiveně. „Já to nepsal, věřte mi, Leife. Nemám rád hloupé žerty. Zažertoval jsem si jen jednou, tenkrát v Praze — a to jsem byl ještě opilý.“ „Tak to celé vaše bratrstvo byl jenom žert?“ zeptal se chladně Severson. „A tohle jste psal asi také v opici…“ „Možná,“ řekl Erikson nejistě, zmuchlal papírek a odhodil jej do kouta. Sotva se za Seversonem zavřely dveře, znovu jej zvedl a dlouze zkoumal. Paprsek plul k oběžné dráze Pluta. Opuštěný sirotek mezi planetami se blížil k hvězdoletu, jako by se s ním chtěl na hranici rozloučit jménem celé sluneční říše. Erikson ležel ve své kabině s hlavou zvrácenou k oknu. Při pohledu na hvězdnatou oblohu mu přebíhal mráz po zádech. Slunce už dávno ztratilo svou svatozář, už jim nebude vesele nahlížet do oken. Posadilo se jako démant — o nic větší než jitřenka na pozemském nebi — mezi ostatní hvězdy do souhvězdí Andromedy. Paprsky, které vyslalo na rozloučenou, zestárly cestou o plných pět hodin. Mdlé světlo Země zaniklo jako pětiwattová žárovka mezi zářivkami. Při posledním kroku přes hranici světů chtěl být Erikson sám. Ale v těchto místech je samota nesnesitelná. Znásobena opuštěností prostoru pálí v hrdle a svírá srdce. Člověk nemůže být osamělým bloudícím atomem vesmírné plazmy. Chce-li žít, musí se spojit v molekulu, ve velké živoucí těleso. Zapojil informativní televizor na automatický přenos z klubu. Toto zařízení umožňuje všem členům posádky — i těm mimo službu — kdykoliv sledovat život v mezihvězdném letadle, jeho osudy i prostor kolem. Až na Eriksona sešli se v klubu všichni, kteří mají právě volno, nikdo nechce zaspat velikou chvíli. Sledují televizní program vysílaný všemi stanicemi na Zemi i na Měsíci, program na rozloučenou odvážným hvězdoplavcům. Také vědecké stanice na Venuši a na Marsu přejí dobrý vítr do plachet a šťastný návrat. Erikson přepíná na řídicí kabinu. Kapitánem lodi je právě Naděžda Molodinová. „Pozor, pozor, zapínám první až osmý agregát našeho Paprsku. Od této chvíle poletíme na vlastních křídlech. Odesílám pozdrav lidstvu.“ „Podívej se, Naděždo,“ říká Cahén, „jak Péťa Vinogradov dokonale propočítal zásoby paliva v našich tahounech. Sotva jsme se dotkli dráhy Pluta, uhasly jako na povel.“ „Propustíme je ze služeb?“ zeptal se Bengt Burman. Molodinová přikývla. Burman sáhl na jednu z pák. Erikson se rychle obrátil k oknu. Z ocelových rukou, které svíraly dosud prstenec rakety, vyšlehly blesky. Špičaté nosy tahounů se odklonily od gigantického hvězdoletu. Rakety, jako by se nechtěly nechat odehnat, ještě kus cesty doprovázely Paprsek; vějířovitě se vzdalovaly a možná se závistí hleděly na bujného oře, který vyrazil vpřed, o závod s bleskem. Až zapadly do temné propasti vesmíru. Eriksona přepadla tíseň. Televizor přepojil znovu na klub, ale nikoho tam už nenašel. Leif je už tedy ve své kabině, navštívím ho, ve dvou nám bude veseleji. Svozilová má výjimečně službu, alespoň si můžeme promluvit v klidu. „Také se vám nechce spát, viďte,“ uvítal ho Severson. „Nechce,“ přisvědčil Erikson, „starý svět máme za zády, musím se pomalu připravovat na nový.“ „Jak se chcete na něj připravit, vždyť o něm nic nevíte.“ „Na tom nezáleží. Jedu tam s vážným posláním, a to musím splnit; přece nezklamu svoji Organizaci.“ „Zase to vaše Bratrstvo silné ruky! Myslel jsem, že už jste se z toho vyléčil. Zdá se mi, drahý prasynovce, že v poslední době nějak moc pijete; měli by vám to zakázat. Co s vámi, až se nám tu pomatete úplně, na blázinec se v konstrukci zapomnělo.“ Erikson zůstal klidný. „Nepiju, to všechno byla jenom konspirativní lež, účel světí prostředky. Teď už vám to mohu prozradit, protože jsem skálopevně přesvědčen, že vás dřív nebo později získám pro naši velkou myšlenku.“ Zmlkl, jako by hledal slova. „Jen pokračujte,“ pobízel ho Severson a pohodlně se natáhl na posteli. „Dávám slovo, že vás už nebudu rušit ve vašem výkladu.“ „Nezdá se vám divné, že Organizace posílá své nejvěrnější na planetu X? Ptáte se asi, co tam chceme dělat, když naším cílem je přece ovládnout Zemi. Odpověď je docela prostá. Obyvatelé planety X nás dosud nenavštívili. To nasvědčuje tomu, že nemají tak vyspělou techniku jako my, že jsou dosud daleko za námi. I kulturně jsou určitě níž než my. Úplní nevzdělanci to ovsem také nejsou, jinak by neznali rádio. A to je dobré, pro nás přímo výborné. Budou to schopní služebníci i válečníci. Jsou na dost vysokém stupni vývoje, aby se dali rozdělit a ovládnout. Dovedete si představit, co všechno se dá vykonat s takovou silou? Náš program je jasný: nejdříve ovládneme planetu X a pomocí ní pak i Zemi; sám osud nám nabídl takovou možnost.“ „A kolik vás je, myslím tady, na palubě Paprsku?“ zeptal se ho Severson. „Nemám tušení, pracujeme v přísné konspiraci a do určité doby nevíme jeden o druhém. Však my se v rozhodující chvíli poznáme. Možná víc jak polovina našich kolegů je spojena s Organizací. Že nejsem daleko od pravdy, dokazuje i varování, strčené do vaší kapsy. Přísahám při všem, co je mi svaté, že já je nepsal.“ Severson se posadil na posteli a s opovržením změřil Eriksona. „Tak nevím, Odde; buď jste šílenec anebo prachsprostý zločinec. Měl bych na vás upozornit Navrátila, ale nejsem udavač. V každém případě vás varuju — neopovažujte se někomu ublížit. A teď se seberte a běžte za Jonesem. Dejte si prohlédnout nervy a požádejte o léčení; dnešní lékařství má na všechno lék.“ Erikson se zvedl, ale sotva udělal krok, vznesl se ke stropu a s ním i Severson. „Agregáty jsou zničeny, já to tušil, je konec,“ křičel zděšený Erikson. ČERNÝ PASAŽÉR Předseda astronomické sekce Chotěnkov vstoupil do pracovny presidenta Akademie s rozzářeným obličejem. „Tak co, narodil se vám syn?“ uvítal ho president. „Ještě — vlastně ano, soudruhu presidente, krásný, černovlasý —“ „To vám z celého srdce blahopřeji, dvojnásobný tatínku.“ „Syn se mi narodil, ale abych pravdu řekl, není můj.“ „To je pěkné; a čí by tedy byl?“ „Stejně tak by mohl být váš.“ „To snad ne,“ předstíral president překvapení. „Rozhodně na tom máte vinu i vy, že syn není můj,“ pokračoval Chotěnkov. Sundal se stěny velké schéma sluneční soustavy, stočil je a dal do koše. „Ta mapa je špatná, divím se, že vám to nevadí,“ vysvětlil své neobvyklé jednání. President nehnul ani brvou; klidně se zeptal: „A jak se daří vašemu synáčkovi? Je podobný matince nebo — nedej bože — vám?“ Chotěnkov vyndal z aktovky několik fotografií a rozložil je po stole. „To je dobré, to je dobré! Říkáte syn, ale jak vidím, je to dcera. Je to snad nově objevovaný měsíc u Pluta?“ „Omyl, vážený příteli; je to planeta, desátá planeta naší sluneční soustavy.“ „Žertujete ještě, nebo už mluvíte vážně?“ ptal se president nedůvěřivě. „Je to vůbec možné? Že by nám tak dlouho unikala? Člověk by nevěřil, že ještě dnes je možno objevit černého pasažéra.“ „Černý pasažér, to je to správné slovo; Paprsek si o něj málem rozbil hlavu. Planeta je totiž skutečně a v pravém slova smyslu černá. Je bez atmosféry jako nás Měsíc a přibližně stejně velká. Povrch planety má prý obdivuhodnou vlastnost, která ji dosud uchránila před zraky astronomů i astronautů: Absorbuje sluneční světlo. Pravděpodobně je to velký uhlíkový balón s porézní strukturou. Černý pasažér nám možná jednou poslouží jako přestupní stanice při letech ke hvězdám.“ „A možná že nám vyplní mezery v naší teorii o vzniku planetárních soustav,“ dodal president. Desátá planeta Černý pasažér přinutila posádku Paprsku, aby citelně změnila původní plán cesty. Po tak nepříjemné zkušenosti se kolektiv dohodl, že rychlost letu bude zvyšována daleko pomaleji, než se předpokládalo. Průzkumné rakety sice prolétly tímto prostorem bez překážky, ale kdo může zaručit, že za toho půl roku se nám nevplížil do cesty další, o něco vzdálenější pasažér. Ještě několik světelných hodin je nutno postupovat opatrně, jinak by to mohlo špatně dopadnout. Brzy se ukázalo, že opatrnost byla na místě. V necelých čtyřiadvaceti hodinách se Paprsek setkal s dalším neznámým obyvatelem vesmíru. Bloudil sám a sám nekonečnými prostory. Tentokrát to nebyla planeta, ale kometa, která se objevila nečekaně. Její lehounké, téměř nehmotné tělo zazářilo najednou na hvězdné obloze a ztratilo se z dohledu. Nezanechalo za sebou žádné jiné stopy, než několik nových otazníků. Uplynulo několik dnů a průzkumné rakety i kosmovizory Paprsku hlásily pořád totéž: Volno! Prvních osm agregátů se teď rozohnilo naplno. A postupně se přidávaly další. Rychlost letu narůstala teď znatelněji. Sto kilometrů za vteřinu. 500 kilometrů za vteřinu. 1000 kilometrů za vteřinu. 5000 kilometrů. 10 000. 50 000. 75 000… Všichni si oddychli; kritický bod je překonán. Let se už nezrychluje takovým tempem. Zprávy ze Země se čím dál víc opožďují. Inženýr Fratev, který má teď společně s Cahénem a Seversonem na starosti spojení se Zemí, co chvíli se rozčiluje. „Na mou duši, raději bych dělal dojičku na mléčné dráze. Ať děláš co děláš, s tou prokletou rychlostí světla nic nesvedeš; člověk by umřel, než se sem dovleče několik obyčejných elektromagnetických vln. Co myslíš, Marceli,“ trápil Cahéna pořád stejnou otázkou, „kdy tak asi skončí Zajac tu svou gravitační vysílačku?“ A Cahénovi nezbylo, než rovněž stále opakovat: „Jen trpělivě sleduj první astrogravimetr, dočkáš se.“ Paprsek je již dva roky na cestě; podle palubního kalendáře je to však necelý rok. Přesto už někteří členové posádky cítí na sobě únavu a někdy až malátnost. Nejtísnivěji působí na vědce jev, který sice předvídali, ale nicméně je nanejvýš nepříjemný: Čím rychleji se řítí Paprsek vesmírem, tím více se mění hvězdy před letadlem i za ním. Jejich žluté světlo se pomalounku mění v oranžové, pak v červené a temně fialové. Svítí stále slaběji, až při poloviční rychlosti světla pohasínají úplně. I naše Slunce se schovalo za černou clonu, přes kterou lidské oko nepronikne. Kam se ztratily hvězdy v obou směrech letu? Tato otázka naše hvězdoplavce netrápila. Věděli předem, že kmitočet světelných vln šířících se po dráze Paprsku se vlivem rychlosti tak změní, až je lidské oko přestane vnímat. Astronauti ve službě byli proti tomuto neduhu mezihvězdného cestování vyzbrojeni. Byly to demodulátory, podobné divadelním kukátkům a připevněné na ochranné kukly, aby si je vědci nemuseli přidržovat rukama. Demodulátory bylo možno naladit buď na pohled vpřed nebo dozadu. Podobně musely být upraveny také ostatní pozorovací přístroje. Dlouhý let rozdělil hvězdoplavce na dvě těžko oddělitelné skupiny: Ta větší vytvořila svorný kolektiv, držela se pohromadě a ve společné zábavě hledala rozptýlení i novou svěžest. Druhou skupinku vytvořili Erikson, Watson, Jones a tak trochu McHardy. Vyhledávali samotu a plně se věnovali vlastní vědecké práci nebo svým koníčkům. Většina vědců se proměnila v umělce. Z Navrátila se stal schopný klavírista, z Madarásze virtuos na housle a cymbál. Jedině tyto dva nástroje mohly rozehřát vážného, věčně zadumaného muže. Wroclawski je zase pravým mistrem hereckého umění. Jeho partnerkou bývá buď Alena, nebo Naděžda Molodinová, ale třeba celou Shakespearovu komedii dokáže zahrát i sám. V tragických rolích vypomáhá McHardy; hraje trošku s patosem, ale dokáže strhnout nenáročné diváky. Čan-su zase svým výtvarným uměním obohacuje klubovou galerii a zdobí obytné kabiny i laboratoře. VIRY NA PALUBĚ Palubní kalendář dnes oznamuje, že hvězdoplavci strávili už v malém uzavřeném světě celý rok. Rodinná slavnost skončila, v klubu zůstala pouze Alena s Leifem. Sedí ve svém oblíbeném koutku pod zkroucenou borovicí. „Vidíš to, Leife, báli jsme se kdysi, že se v Paprsku utrápíme nudou, a zatím tu čas utíká rychleji než na Zemi.“ „Rok je pryč a já ještě neprostudoval ani část toho, co jsem si naplánoval. Ještě štěstí, že mohu McHardymu asistovat při stavbě chuťostroje. Nevím, k čemu bude dobrý, ale pro mne je to výborná škola; řešíme tu problémy, se kterými se setkávám u našeho pejska a kočičky. Přišel jsem už na několik dobrých nápadů, jak ta naše zvířátka vybavit. Tak třeba čich…“ Zmkl v půli věty a oba se otočili ke dveřím, kde se ozval podivný šramot. Šel se podívat, co se děje, když se ve dveřích objevil Erikson. Oči mu horečnatě plály a rozcuchané vlasy se lepily na zpocené skráně. Křečovitě se držel veřejí a nepřítomným zrakem tupě zíral do klubovny. „Dál už nemohu, zachraňte mě,“ zašeptal a zhroutil se. Severson ho dopravil na ošetřovnu a Alena zatím sháněla Jonese nebo Natašu. Výsledek lékařské prohlídky ohromil celou posádku: Prudký virový zánět mozkových blan! „Nakažlivá nemoc? Neuvěřitelné,“ kroutil hlavou Navrátil. „Jak se mohla dostat až sem, do mezihvězdného prostoru, když i na Zemi je už tahle nemoc dávno vyhlazena?“ přemítala Molodinová. „Zbývá tu jen jediná možnost,“ uvažoval Jones. „Eriksona napadly viry už na Zemi a tělo podlehlo teprve teď. Že se viry udržely ještě někde na Zemi, to mne tak neudivuje, ale jak nám mohly uniknout při důkladné zdravotní prohlídce před odletem, to prostě nechápu.“ „Já myslím, že tímhle je také vysvětlena záhada jeho samotářství i divného chování, které nás v poslední době tak překvapovalo,“ mínila Alena. „Snad tím nechcete říci,“ trhl sebou Watson, „že také já nosím v hlavě celou kolonii virů. Jerry, bud tak laskav a pro jistotu mě hned prohlédni, abyste přede mnou všichni neutíkali jako před bacilonosičem.“ „Prohlédnuti musí být všichni,“ řekla rozhodně Nataša. „A nejenom my, ale celý Paprsek.“ „Erikson vás často navštěvoval, Fernáne; také včera u vás byl,“ řekl rozčileně Severson. „Prosím vás, Nataško, prohlédněte mě hned, aby se Leif nemusel dlouho třást strachy, že ho nakazím,“ zvolal Watson podrážděně. „Odd za mnou chodíval často, to je pravda; domnívá se, že objevil způsob, jak ovládnout gravitační pole, a svěřoval mi své domněnky. Včera přišel za mnou, zda bych za něho nevzal službu, že si musí trochu odpočinout. Odmítl jsem ho, netušil jsem, že je nemocen. I já si v poslední době lámu hlavu s nějakým problémem a každá volná minuta je mi drahá. Ale proč vám to vlastně vyprávím; účty ze své samoty složím později. A tobě, Leife, se divím. Měls více příležitostí nakazit se od Eriksona než já.“ Severson zrudl. „Promiňte, Fernáne, jsem hlupák,“ řekl tiše a zahanbeně odešel do své kabiny. „Copak nás už všechny napadl mozkový virus? Proč jsme všichni najednou tak jízliví a podezíraví?“ Alena odešla za Seversonem. Navrátil pozorně sledoval vzrušený rozhovor a zpočátku nechtěl zasahovat, ale spor už hrozil bouří. „Nezapomínejte,“ řekl mírným, ale pevným hlasem, „že se vrháme do neznámého prostoru, kde na nás čeká mnohé překvapení. Musíme držet pohromadě. Trhliny mezi námi by mohly skončit trhlinou v Paprsku.“ „Neztrácejme hlavu,“ souhlasil Jones, „nemoc není tak nakažlivá, jak se domníváte. Je vidět, že jsme už dávno odvykli nebezpečí nákazy a při prvním závanu větříku si hned zoufáme. Asanaci provedeme nejdříve v klubovně; tam se pak soustředí všichni prohlédnutí a počkají, až skončí asanace celého Paprsku.“ Zatím co Jones s Natašou mobilizují hvězdolet do boje s virem, Alena uklidňuje Seversona svým osobitým způsobem: „Nechápu, proč tě Watson tak napadl; taková hrubost! Vůbec se mi poslední dobou zdá nedůtklivý a nesnášenlivý. To má z toho věčného samotářství. Vždyť jsi mu nic zlého neřekl.“ „Ba, řekl,“ odporoval Severson. „Watson dobře pochopil, kam mířím. Já hlupák, ignorant! Nakonec možná urážím nevinného člověka.“ „Co to povídáš, o čem to mluvíš, drahý?“ žasla Alena. „Snad jsi už také neonemocněl; nemocného Oddá jsi nesl v náručí.“ Severson ztrácel půdu pod nohama; příliš se zamotal do svých pochybností a teď mu nezbývalo než s pravdou ven. Ale jak přitom uchránit těžce nemocného? Udat ho právě teď, když má možná smrt na jazyku, to by bylo podlé. Vždyť je to možná, nedej bože, Watsonova oběť. „Nic mi není, Alenko, cítím se docela zdráv,“ začal zvolna. „Trápí mě docela něco jiného. Od počátku letu sleduji velice pozorně život v Paprsku. A pořád mám dojem, že tu není všechno v nejlepším pořádku.“ Alenina němá otázka v udiveném pohledu ho povzbudila. „Ano, něco tu neklape; především se mi nelíbí Watson. Mnoho jsem se o něm napřemýšlel. Vzpomeň si jen, jak ostře vystoupil proti Navrátilovi na zasedání Akademie. Namítneš, že svůj omyl přiznal, a že se pak dokonce sám dobrovolně přihlásil do riskantní výpravy jako první. Vidíš, tohle se mi zdá nejvíc podezřelé; nerad bych Watsonovi křivdil, je to skvělý vědec, ale k nám se přidal jenom proto, aby celou výpravu znemožnil a nám dokázal, že pravdu měl on.“ „Leife, vzpamatuj se, víš ty vůbec, co říkáš?“ zděsila se Alena. „Watson má své chyby — jako každý z nás. Je trochu zkostnatělý, jaksi zatrpklý a mnoha lidem není sympatický. Chceš-li mu porozumět, musíš nejprve překonat nepříjemný dojem z prvního setkání. A Watson vykonal pro vědu mnoho dobrého. Musím to uznat, i když je mi také nesympatický; mám raději lidi zanícené pro věc než chladnokrevné rozumáře. Až všechno v klidu promyslíš, sám uznáš, že nikdo, nikdo dnes by nebyl schopen takového podlého zločinu. Rozpory mezi lidmi jsou i dnes, ale mají své hranice, které nelze překročit. Jak by to vypadalo, kdyby si vzájemně nevěřili?“ Seversonovi vystoupila na čele brunátná žíla. „Nejprve mě lituješ a teď najednou jsi zase pedagog a dáváš morální lekce člověku starého světa. I vy, noví lidé, můžete se mýlit, dokazuje to hned Oddovo onemocnění. Domýšleli jste se, že nakažlivé nemoci jsou sprovozeny ze světa — a hle! A teď zase spoléháš na to, že všichni lidé jsou už dobří, úplní andělé. Já tomu nevěřím.“ Alena byla zmatena; otevřela se stará rána, která kdysi bránila jejich sblížení. Rozhovor se dostal tam, kam nechtěla, a sama to zavinila. „Asi máš pravdu,“ přikývla nesměle. „Díváš se na dnešek s větším odstupem, než to dokážeme my. Ale pro tak vážné podezření musíš mít vážnější důvody. Zpozoroval jsi snad něco?“ Teď byl v koncích zase on. Stačilo by, kdyby Aleně vylíčil pražské setkání s Eriksonem, jeho řeči o Organizace síly a ducha a záhadnou příhodu s podstrčeným lístkem. Proč si jen jejich varování neschoval? I kdyby chtěl teď prozradit vlastního příbuzného, nikdo mu nebude věřit, prohlásí ho za blázna. „Důvodů k podezření mám víc, Alenko,“ řekl už klidným hlasem. „Watsona pozoruju už dlouho. Zajímalo mne, proč se před ostatními skrývá, co vlastně dělá. Zašel jsem jednou do jeho kabiny, abych ho navštívil, ale zrovna někam odskočil. Nahlédl jsem do desek, které ležely na stolku. Bylo v nich plno archů popsaných nesmyslnými nápisy a značkami; na první pohled mi to připomnělo šifrované tajné zprávy. Už při povrchní prohlídce jeho kabiny jsem našel astrogravimetr, o kterém pravděpodobně Navrátil neví. Příruční skříňka je nacpána kotouči s nejrůznějšími záznamy. Tak mi vysvětli, nač to všechno Watson potřebuje, nač ty věci tahá do kabiny, když je má kdykoliv k dispozici v řídicím centru nebo v archívu.“ Alena chtěla již odporovat, ale včas si to rozmyslela a namítla docela mírně: „Watson pluje společně s námi na jedné lodi; není přece šílenec, aby nechápal, že nezdar naší výpravy by znamenal konec také pro něho. A na sebevraha nevypadá. V každém případě musíme informovat Navrátila.“ „Ne, ne,“ rozhodně odporoval Severson, „nemáme ještě tolik důkazů, abychom s podezřením — a je to pořád ještě jenom podezření — mohli vystoupit na veřejnost. Nejprve musíme sami vypátrat, co vlastně dělá o samotě.“ „Nejsem sice přesvědčena, že je to tak správné, ale možná, že to tak bude lepší, než hned celou záležitost předat kolektivu. Jestliže se ale ukáže, že Watsonovi křivdíme, doznám se mu ke všemu a osobně se omluvím.“ DETEKTIVOVÉ Erikson se rychle uzdravoval. Severson dostal konečně od Jonese povolení, že ho může navštívit. Nataša, která se dosud téměř nevzdálila od lože nemocného, taktně odešla, aby si mohli volně popovídat. Nemocný je stále ještě voskově průsvitný a pohublý. Pěkně tě to sebralo, chlapče, nějak jsi se scvrkl, zmenšil; vidíš, vidíš, a to jsi chtěl vládnout světu, myslel si Severson, ale nahlas řekl: „Náš drahý Odd je zase jako rybička! člověk si dnes ani pořádně nezastoná, pravda?“ Erikson smutně zakýval hlavou: „Nevěř tomu, Leife, ještě si poležím, vím, co mě postihlo, znám tu nemoc. Nebýt Jonese a Nataši, už bychom si tu asi nepopovídali.“ „Je vidět, že oba jsme z dobrého kořene, na nás hned tak něco neplatí,“ povzbuzoval ho Severson. Erikson ožil, oči se mu zaleskly náhlým zanícením. Posadil se na posteli a promluvil jako u vytržení: „Ano, ano! Slyš, co říká velký filosof: Hle, zde jest nová deska: ale kde jsou moji bratří, aby ji nesli se mnou do údolí a do masitých srdcí? — Takto káže má veliká láska k dálným a nejvzdálenějším: nešetři svého bližního! Člověk jest cosi, co musí být překonáno. Je mnoho poutí a podob, kterak jej překonávat: o to dbej sám! Ale jen šašek si myslí: člověka lze též přeskočiti. Překonávej se sám i ve svém bližním: a nestrp, aby právo, jež si můžeš uchvátit, bylo ti darováno! Tak tomu chce způsob šlechetných duší: ničeho nechtějí zadarmo; zvláště ne zadarmo žíti. Kdo z luzy pochází, chce život zadarmo; ale my ostatní, kterým život se dal, — my stále uvažujeme, co nejlepšího dáti mu výměnou!“ Opojení pominulo stejně náhle, jak přišlo; Erikson se zhroutil do sebe. „Eh, všecko je to bláznovství, filosof mě podvedl, zaklel mne v circulus vitiosus a teď se z něho musím těžce probíjet. Zpíjel jsem se jeho jedem — a teď odhazuji jeho myšlenky jako hnusnou exuvii… Podívej se, prosím tě, zda někdo neposlouchá za dveřmi. Nikdo tam není? Dobrá, tedy pojď blíž, i stěny tu mají uši.“ Horký dech všeptával Seversonovi přímo do ucha. „Dávej dobrý pozor, všechno, co ti řeknu, musíš udělat s nejvyšší opatrností a tak, aby tě nikdo neviděl. Neříkej o tom nikomu, ani Aleně, zapřísahám tě našimi společnými předky. Nechci po tobě nic špatného, naopak, musíš teď napravit, co já pokazil.“ Ukázal na širokou bílou skříň připevněnou ke stěně. „Za prostředními dvířky dole je hráškově zelený aparát AUK 235. Nepozorovaně ho odnes do mé kabiny a hned, jak otevřeš dveře, celou místnost pořádně prosviť. Reflektor neotáčej proti sobě, vyzařuje smrtící paprsky. Jones už můj pokoj asanoval, ale bojím se, že to nestačilo. Až systematicky prosvítíš celý prostor, otevři nástěnnou skřínku vlevo od okna a vyndej z ní všecky věci. Pak stiskni pravý roh zadní stěny: stěna se ti trochu odklopí. Pomocí nože ji vysuň ven, seber dvě hliníkové krabice, které tam objevíš, a nenápadně je zanes do atomové elektrárny. Nezapomeň si při vstupu do elektrárny obléci ochranný oblek. Krabice vhoď do reaktoru, který zrovna nepracuje. Abys něco nepopletl, prostuduj si znovu projekt elektrárny, je v archívu. A pamatuj na Vergilia: Mens agitat molem!“ „Nejprve mi musíte říct, co je v těch krabicích. Nejsou to výbušniny?“ Erikson se přidušeně zasmál. V obličeji se mu rozehrál každý sval i nerv. „Nač by mi byly dvě krabice výbušnin? Ostatně, i kdyby to byl třeba trinitrotriazidobenzen, reaktor by ani nepoškrábal; je přece stavěn na větší trhací sílu. Obsah krabic ti prozradím až někdy později, teď mi musíš důvěřovat.“ Erikson zamrkal. „Varuji tě co nejdůrazněji, krabice neotvírej, v zájmu vlastního zdraví.“ „Dobře, zařídím,“ zakončil Severson návštěvu a pospíchal do klubu, kde za patnáct minut začne porada narychlo svolaná Navrátilem. Cestou rozpočítával na modrých zářivkách lemujících chodbu: mám, nemám, mám, nemám — jako v dětském říkadle. Na konci chodby mu vyšlo — nemám. Nač ty pošetilosti, zasmál se tiše. Stejně udělám, co chtěl, ať má radost. Pochybuju, že tím někomu ublížím… Navrátil zahájil poradu nezvykle slavnostně. „Drazí spolupoutníci! Ohlašuji revoluci, velkou revoluci, která změní náš život. Ve všedním koutku tohoto mikroskopického světa — v tichosti a bez fanfár — byl dokončen velký objev. Nataše Orlovové a Jerry Jonesovi se za pomoci našeho chemika Maxe Grubera podařilo šťastně vyřešit problém, jímž se už po léta zabývá Tarabkinův kolektiv. Našli lék proti nemoci, kterou jsme dosud léčili jenom spánkem — lék proti únavě. Únavové látky čili produkty životní činnosti, jež se nahromadily v nervových buňkách, neutralizují se zatím jedině ve spánku: buňky se tak zotavují a získávají novou energii. Naši objevitelé nejen odhalili, jak se únavové látky tvoří a jaké mají složení, ale našli také způsob, jak tyto látky neutralizovat bez spánku. Vyrobili poměrně jednoduchý přístroj: vytváří elektrické kmity, které urychlují zotavování mozkových buněk. Přístroj vyzkoušeli nejprve objevitelé sami na sobě; i já ho mám již přes týden vmontován do ochranné kukly a mohu se vám teď přiznat, že za celou tu dobu jsem oka nezamhouřil a přece se pořád cítím svěží a čilý.“ Denní pořádek Paprsku se skutečně změnil. Posádka v mozku hvězdoletu byl zúžena z pěti na tři a služby se značně prodloužily; zbývá teď více času na přirozený odpočinek i pro vlastní vědeckou práci. Kraus, McHardy Watson a Burman si nemohou nový pořádek vynachválit. Hlavně Kraus je nadšený: Prodloužené volno zatím většinou prospal. Vídeňské valčíky, spánek natahovaný neškodnými prášky a úloha ochutnavače u rozestavěného chuťostroje — to jsou teď jediné lásky tohoto astronauta a geologa, dlouholetého přítele doktora Zajace. Všichni jsou spokojeni, pouze Alena s Leifem přijali tyto změny s tichými rozpaky. Volno se jim sice prodloužilo jako ostatním, ale služby už nebudou pravidelně společné jako dřív. A odloučení, i když není časté, je přece jen dlouhé a smutné. Zvláště poslední Alenina služba připadala Seversonovi nekonečná. „Tak cos vypátral, Sherlocku Holmesi?“ zeptala se vesele, když se konečně sešli v její kabině. „Jak se Watson choval ve službě?“ odpověděl Leif otázkou. „Seděl u spojařského pultu, za přepážkou; z pozorovatelny jsem na něho dobře neviděla. Několikrát jsem ho navštívila — jako ze zdvořilosti — ale choval se stále stejně. Jenom jedna věc by mohla být trošku podezřelá: pokaždé, když mě spatřil, zavřel velký blok, který má připnutý na pultě před sebou. Poslyš, Leife, bojím se, že se naivně honíme za chimérami.“ „Blok, zase blok!“ zvolal Severson vítězoslavně. „Bloky jsou Watsonova Achillova pata. Také v jeho pokojíku jsem našel blok — a pořádně výkonný přijímač s předzesilovačem; ostatní měl pod zámkem. Jednu stránku jsem si opsal, podívej se.“ „Fernán také komponuje, to jsem nevěděla. Lá — lá— la,“ pokoušela se přezpívat notový záznam. „A text! Vhgt — svis — hoghim — svln — gh — vhgt… Možná, že je to nějaká aztécká píseň, jeho matka byla Indiánka.“ „Nebo je to tajná šifra; s aztéckými písněmi by přece nedělal takové tajnosti. Přišel jsem na nápad, jak ho odhalíme…“ „Nedělej nic,“ přerušila ho rázně Alena. „Celou záležitost předáme Navrátilovi, je hlavní kapitán, ten si s tím poradí. Tak dlouho jsme se neviděli, a ty mě teď trápíš detektivními rébusy, místo abys mi vyprávěl, cos celou dobu dělal.“ „Prosím, vyzpovídám se. Pár hodin jsem byl v kuchyni; Kraus jako obvykle zkoušel melodie chuťostroje; tentokrát je komponoval náš velký chemik Gruber — pochopitelně pod taktovkou Čan-sua. McHardy si opět neodpustil jízlivé narážky na Krausovo tloustnutí. Tlusťochy prý nenáviděli už staří Egypťané a podle dochovaných zpráv je důrazně nabádali ke správné životosprávě. Zajímal mě hlavně Gruber, kterého jsem dosud dobře nepoznal. Teprve dnes jsem si všiml, že má v sobě cosi vojáckého, v držení těla, chůzi a vůbec v celém jednání. Jeho chování mi připomíná mé staré časy. Čert ví, kde se to v něm vzalo; na vojně přece nebyl, vždyť války skončily, když byl ještě v peřince. Zásluhou chuťostroje jsem se pak s novou energií vrhl na kybernetického pejska. Největší starosti mi zatím dělá jeho oblečení, s výtvarnými vlohami jsem na tom stejně jako Watson s hudebním sluchem. Jestli mi nepomůžeš, bude z toho asi opice. Abych nezapomněl — ještě jsem si trochu zdříml a dnes ráno jsem si z dlouhé chvíle prohlížel atomovou elektrárnu. Naděžda s Bengtem tam kontrolují rezervní reaktory. A to už je opravdu všecko.“ Pochopitelně neřekl, že do elektrárny nesl Eriksonovy krabice, které se mu nepodařilo hodit do atomového kotle. „A Navrátilovi ještě nic neřekneme. Což to nechápeš? Televizní reportáž přišla jako na zavolanou, otevře nám teď všechny dveře Paprsku a pomůže nám také realizovat plán, který jsem ti nemohl dopovědět, protože jsi mě přerušila. Všechno jsem dnes dobře promyslel: Watsona budeme pozorovat i ve službě — pomocí služebního videofonu. Všiml jsem si, že náhradní aparát vůbec nepoužívá. Stačí, když si jej trochu upravíme; ani zásah v centrále nebude tak složitý, zařídím to sám.“ „Leife, Leife, mám z toho pochybeného pátrání špatné svědomí; proč jenom jsem takový slaboch a nedokážu ti nic odmítnout?“ povzdychla si Alena. V Seversonově kabině je nyní i Alena. Ikonoskopem pozorují Watsona, který sedí zády k obrazovce a klidně pracuje. Obraz je stále stejný; Alena už netrpělivě poposedává v křesle (za půl hodiny má v pozorovatelně vystřídat Cahéna) a nic zvláštního se neděje, Watson si něco čmárá do bloku a občas kontroluje příjem pravidelného hlášení průzkumných raket. Najednou zpozorněl; rychle se otáčí, polekaně sahá po videofonu a zapíná právě aparát upravený Seversonem. Spojení s jeho pracovištěm je přerušeno. Alena vyskočila. „Něco se tam děje, raději už běžím. Na shledanou, mister Holmes; doufám, že už zanecháte marného pátrání, stopy jsou falešné.“ Severson osaměl. Hlavou prolétají myšlenky: reportáž, Watson, Eriksonovy krabice… Rozhodl se. Natočí několik snímků zvenčí. Získá tak nezvyklé záběry Paprsku a zároveň se mu možná podaří nafilmovat Watsona přes okno kabiny. A současně zlikviduje Oddovy krabice, odhodí je do mezihvězdného prostoru, tam je místa dost. Schovává v nich asi něco podivného, když tak trvá na tom, aby je on zničil. Vzal krabice z příruční skříňky a pokoušel se je otevřít, ale víka odolávala i násilnému páčení a kov byl tvrdší, než si původně myslel. Nepomohly ani prudké údery na kolmo postavený nůž. Špička nože se ulomila a v plechu nezůstala ani rýha. Čertovo dílo! rozčilil se a hodil krabici na zem. Pružná podlaha ztlumila náraz a skříňku odmrštila zpět do beztížného prostoru. Krabice se otevřela; z jejího nitra vyplulo několik průhledných ampulek s čirou tekutinou. Nový obláček bublinek vypustila při nárazu na vypolštářovanou stěnu. Za chvíli to v kabině vyhlíželo jako v úlu před rojením. Ulovil jednu z ampulek a zvědavě si ji prohlížel. Z rozmazaného nápisu přečetl jenom — NCEF —. Schoval ji do kapsy a lovil další. Nezvyklý sport se mu nakonec zalíbil. Poletující bublinky chytal do ochranné kukly a při krkolomných skocích vzpomínal na svého profesora, který se se stejnou vášní honil za každým motýlem. Když se této hry nabažil, poskládal ampulky zpět do krabice, zaklapl víko a znovu se pokusil o spojení s Watsonovým pracovištěm. Videofon už zase fungoval jako nenápadný pozorovatel. Watsona navštívil právě Erikson, kterého dnes propustili z léčení. Proč první Oddova cesta vede právě k němu? Že by přece?… Opravdu, šeptají si důvěrně a Watson ukazuje něco v bloku. Severson vypnul aparát a pustil se hned do příprav na dobrodružný výlet do mezihvězdného prostoru. Speciální skafandr, zajišťovací lano a kameru si musí opatřit dřív, než Watson skončí službu, aby natáčení mohl zahájit hned po jeho návratu do kabiny. Času není nazbyt; o tři hodiny později končí služba také Aleně — a ta by ještě mohla zhatit celý plán, je tak úzkostlivá. Překvapí ji až hotovým dokumentem, to bude lepší. Chodba k hlavnímu východu z hvězdoletu byla opuštěná; kromě kontrolních hlídek tu od startu nikdo neprošel. Severson sevřel jednou rukou podivná zavazadla a druhou doručkoval podél pružné tyče k přečerpávací kabině u východu. Zapnul čerpadla a když se kabina vyplnila vzduchem, opatrně vstoupil dovnitř. Než si navlékl skafandr, přeřízl vedení poplašného zařízení, které by okamžitě hlásilo v centrále, že hlavní dveře se otevřely. Bezpečnostní zařízení ovládal dokonale; vždyť kdysi spolupracoval na jeho montáži. Jeden konec lana připjal na přezku skafandru a druhý ke kroužku na rám u dveří. Takto zajištěn otevřel východ z letadla a vplul do temného prostoru. Dostal strach. Rychle se přitáhl zpět, křečovitě se chytil veřejí a přitiskl se ke stěně kolosu. Těžké magnetické podrážky skafandru se přilepily k hladkému krunýři. Hvězdná obloha se v něm odrážela jako v zakřiveném zrcadle. Nesmírně vzdálená slunce svítila klidně a nepohnutě. Nic nenasvědčovalo tomu, že Paprsek letí šílenou rychlostí vesmírem; stál nepohnutě v prostoru sevřeném prstencem hvězd. Pomalounku pootočil hlavu. Ve velké kouli blikal elektrický mozek hvězdoletu, v řídicí kabině se rýsují nehybné siluety Aleny a Navrátila. Prostor kolem nás není nakonec tak pustý, utěšoval se, hvězdy jsou vidět odevšud, prozařují tedy každý kousek vesmíru. Oči si rychle zvykají na nepatrné osvětlení a jasně rozeznávají i hrozivé nosy raketových letadel, která se tisknou k zádi kolosu. Putování po hladkém válci je obtížné; rukavice klouzají a kmihy rukama a nohama příliš nepomáhají. Navíc je třeba vyhýbat se ozářeným oknům, takže cesta se stále prodlužuje. Chvílemi se mu zdá, že visí dolů hlavou nad nekonečnou propastí. Bojí se ohlédnout, aby ho závrať nestrhla do hlubin. Leze jako žába; jediný neopatrný pohyb a odlétl by od trupu letadla. Teprve po hodinovém trmácení se konečně dostal k Watsonovu oknu. Když si trochu odpočinul, vytáhl z brašny skafandru zrcátko a nenápadně se podíval do kabiny. Watson něco psal do bloku, který už Severson znal. Teď se ohlédl k oknu, jako by něco tušil. Ne, byl to jen bezděčný pohled zamyšleného člověka. Severson se povytáhl blíž k oknu, namířil kameru na nic netušící oběť a stiskl spoušť. Málem by zapomněl — krabice! Severson je vytáhl z brašny a vmetl do děsivé noci. Vtom ucítil prudké trhnutí. Okno mu zmizelo z očí, kamera odlétla za krabicemi, hvězdy kolem se roztančily. Ztratil vědomí. Probral se až u vchodu do přečerpávací komory. Skláněla se nad ním Alena s Navrátilem a skafandr se povaloval nedaleko jako odhozená larva housenky. „Co blázníš, člověče? Jsi náměsíčník nebo sebevrah?“ zlobil se Navrátil. „Já — filmoval — reportáž —“ omlouval se Severson zdřevěnělým jazykem. „On filmoval — tam venku — a právě teď! Hrůza mne obchází!“ rozehrály se Navrátilovi všechny svaly v obličeji. „Zbláznil ses, či co? Copak jsi neslyšel varování, že za chvilinku vletíme do temné mlhoviny? — Celý Paprsek je vzhůru, a ty si klidně vlezeš do toho nejlepšího.“ Nadzvedl Seversonovo tělo a přitáhl ho k oknu hlavního vchodu. „Počkej si tu pěkně na tu pohromu a buď rád, že jsme tě objevili včas. Především poděkuj Aleně, spatřila tě první, když prohlížela Paprsek a čekala, jak propluje ohnivou koupelí.“ Z trupu letadla vyšlehlo několik plamínků. „Už to začalo,“ zašeptala Alena. Vzplanuly další prskavky. Houstly. Kovový plášť letadla se místy rozžhavil do růžová. Vzduch v přečerpávací kabině se rozehřál až do nedýchatelna; užaslí hvězdoplavci ustoupili do nitra Paprsku. WATSONOVO TAJEMSTVÍ Čas letí stejně rychle jako hvězdolet. Není to tak dlouho, co pominulo jedno nebezpečí — a už se blíží nové, daleko hrozivější. Naši astronauti ještě nic netuší, zpráva o něm teprve letí vesmírem. Bezstarostně oslavují významné výročí, čtyřicet měsíců mezihvězdného letu podle palubního kalendáře. V řídicí kabině zůstal jenom Watson, nad Paprskem bdí jediný pár očí. Proč ne, když cesta je již přes rok volná. Všichni ostatní jsou v klubovně, kam je rovněž propojeno řízení letadla — pro jistotu. Začínají hody; tímto českým výrazem obohatil Navrátil slovník malého putujícího světa. Hanácká písnička „To só hode, naše hode“ stala se hymnou posádky Paprsku. Touto písní se pravidelně zahajují jubilejní oslavy. Tentokrát jsou to skutečné hody. Připravil je šéfkuchař Čan-su na nedávno dokončeném chuťostroji. „Hojajá, hojája, bodeme do rána tancovat holána —“ zpívá Severson společně s ostatními — tak pěkně pohromadě je od startu neviděl — a přitom vzpomíná na rušné dny dlouhého letu. Nešťastný výlet do mezihvězdného prostoru udělal tečku za veškerým pátráním. Tak ho v životě ještě nikdo nevyplísnil, jako tehdy Alena, předtím stále tichá, soucitná a trpělivá. Podezíravost a nedůvěra k lidem, to je prý nejstrašnější dědictví minulosti. Jen kdyby poslouchala Eriksonovy řeči v pražské hospůdce, mluvila by jinak. Vyrůstala pěkně v závětří a tak si teď myslí, že zlí a škodolibí lidé patří už jenom do románů nebo do pohádek. Nu, ať je po jejím; chtěl jen jejich společnosti pomoci. Watson ať si dělá co chce, hlavní věc, že Erikson po nemoci zmoudřel. Je jako vyměněný; vyhledává teď společnost víc než ostatní, rozvíjí svoji teorii o gravitační ozvěně a o tajné organizaci nechce ani slyšet. Prostě — Odd se změnil a on ho teď začíná mít opravdu rád. Jak je to úžasné, když si člověk může sám vyrobit kamaráda. Když se na to roztomilé kybernetické zvířátko dívá, připadá si jak pánbůh šestého dne stvoření světa. Jenže nemůže si říci jako on, že vše, co učinil, bylo velmi dobré. V tvůrčí horlivosti asi pejskovi přehodil v mozku nějaký ten drát; klidně si vrtí ocáskem a kamarádsky žvatlá, ale jen ho někdo pohladí, otočí se a vybafne lidským hlasem: Jdi do háje, dej mi pokóój, jo? Vyjadřuje svoji nevrlost dokonalým pražským žargonem. Vždyť pejsek — jako každý jiný kybernetický stroj — může dělat jenom to, co se do něho vloží — ovšem John McHardy připouští možnost, že stroj může sám dospět k nečekaným kombinacím a že prý se roboti jednou mohou vzbouřit proti lidstvu, jak už to kdysi napsal Čapek v RUR, říká s ne docela vážným obličejem. Seversonovi však nezbývá nic jiného, než pejska znovu rozmontovat a podívat se, v čem to všecko vězí. Ale už povstal Kraus a po způsobu cirkusových vyvolávačů spustil: „Zlatý hřeb našich hodů, atrakce nad atrakci, podívaná, jakou svět neviděl. Rrrráčte vstoupit.“ McHardy obřadně otevřel dveře a do klubovny vešel Gruber. V jeho patách hopsal — Seversonův pejsek. Klubovna zašuměla vzrušením. „Toulal se po chodbách, asi chudinka hledá svého pána, tak jsem ho přivedl,“ vysvětloval Gruber. „Tři mušketýři, to jsem si mohl myslet,“ řekl Severson kysele, ale Alena mu už nerozuměla; slova utonula v bouři smíchu. Pejsek se totiž postavil na křivé zadní nožičky a kolébavým krokem pochodoval od jednoho k druhému. Před každým se uklonil, podal mu pacičku a představil se chraplavým hlasem: „Astronaut číslo osmnáct, a very good boy,“ a hned dodal nějakou nesmyslnou větu ze starých učebnic angličtiny, jako: „My sister Mary's work is not easy,“ nebo „I am usually free in the evening.“ „Přátelé, tento pejsek vlastně nepatří do našeho programu; půjčili jsme si ho, aby vám mohl osobně oznámit svou utajovanou existenci. Tuto skvělou práci slavnostně předkládám váženému akademickému kolegiu. Jen se, Leife, tolik neošívej,“ znemožnil Seversonovi jakýkoliv protest. „Určitě v tom má prsty i Navrátil, jen se na něho podívej, jak se tváří,“ zašeptal Severson Aleně. Fratev, muž, který ještě nikomu nepokazil náladu, zahromoval: „Tisíc kulových blesků, člověk by dojetím až brečel, a Watson tu zase není. Co z celého letu má? Proč jste mu povolili službu zrovna dnes?“ „Za hodinu ho vystřídám, je to tak domluveno,“ uklidňoval ho Navrátil. „Určitě se budete divit, ale o vystřídání požádal sám.“ „Snad se náš prorok nevrací z pouště a nepřichází mezi nás!“ zvolal Cahén. „Nač čekat ještě hodinu,“ protestoval Fratev a obrátil se k Naděždě Molodinové. „Soudruhu kapitáne, žádám o svolení, abych mohl akademika Watsona vystřídat ihned. A ty, Zbyšku, pojď se mnou; kdyby se chtěl bránit, tak ho prostě odvlečeš, svaly na to máš.“ Wroclawski skutečně za chvíli Watsona přivedl. Pohublý muž svíral v náruči nakvap převázaný balík. „Pro krátery nebeské, co to vlečeš, Fernáne?“ divil se Navrátil. Watson zamrkal, až mu brejličky poskočily na nose. „Na jedno ucho jsem vás tam nahoře poslouchal, a tak jsem se připravil; i já mám totiž pro vás malé překvapení.“ Objevilo se několik kulatých krabic a svazek bloků. „Signály z Proximy,“ řekl Navrátil zklamaně, když otevřel jednu z krabic a z kotouče odmotal kus pásku. Tu mu obličejem přelétl úsměv. „Náš vzácný přítel nám přináší důležité poselství od sousedů, hleďme, hleďme,“ potřásal hlavou a dál rozvíjel pásku s roztřepaným záznamem. „Poslechněte si, co nám vzkazují obyvatelé planety X. Všechny případné nedostatky mého překladu omluvte předem; nejsem ještě v proximovštině tak zběhlý. Tedy pozor — čtu, jak je tu psáno: Vážení pozemšťané, spoluvesmírníci! Až přiletíte k nám, jistě se budete ptát, proč se naše planeta točí a proč obíhá kolem Proximy. Chceme vás uchránit před zbytečnými problémy, víme, co jste se nakoumali nad otáčením vaší Země a kolik vám to dalo práce, než jste na to vůbec přišli. Proto slyšte, co o tomto podivném úkaze vyprávějí naše svaté knihy: Když Njandédjára tvořil svět, měl přitom velké potíže. Nikdy nic podobného nedělal, a tak se pochopitelně dopustil mnoha omylů. Sem tam něco poopravil a předělal, ale nakonec ho ta piplačka přestala bavit a šel si lehnout. „Však si to už lidé nějak sami vylepší,“ řekl si spokojeně. Leží, dívá se kolem sebe, a vidí, že tu tvůrčí práci přece jenom nějak zmotal. Proxima pořád sedí na jednom místě jako kvočna a nelítostně pálí. Planeta X se také nehne; po jedné straně je už upečená jak bochník chleba a na druhém konci všecko mrzne zimou. Ještě že si Njandédjára lehl pod rajský strom na tu sluneční stranu, jinak by se stal obětí vlastního omylu. Je horko, až se z milého tvůrce leje. Naštěstí má u nohou lagunu, která trošičku ochlazuje vzduch. Njandédjára se posadil a rozmrzele se dívá kolem. Kde se vzal, tu se vzal, přiletěl dlouhonohý čáp a postavil se na okraj laguny. Tu uviděl žábu; jen vystrčila hlavu z vody — a měl ji v zobáku. Zvedl ji k nebesům a polkl. Netrvalo to dlouho a hup — žába vyskočila čápovi ze zadečku, zdravá a čilá. Kvá, kvá, kvá, zazpívala si vesele. To čápa dohřálo a chňaps — sezobl ji znova. Ještě si ani pořádně nezaklepal zobákem a žába už zase leze druhým koncem ven. Zavinil to vlastně Njandédjára; místo zažívacích ústrojů vmontoval zvířátkům pouze rovnou trubici, čáp znovu chytil žábu, ta proklouzla, a tak se to opakovalo. „Chudinka čáp, pomyslel si Njandédjára, „určitě pojde hlady.“ Ale čáp neposel, byl možná o trošičku chytřejší než sám Njandédjára. Chvíli kroutil hlavou nad tím divným kolotočem, pak najednou šups, spolkl žábu a zobák si rychle strčil k zadečku. „Tak — a teď si cirkuluj!“ zvolal vítězně. I zalíbilo se to Njandédjárovi a řekl si: „To je dobré, dokonce velmi dobré; také planeta X by měla cirkulovat jako ta žába a hned naši milou planetu roztočil. Všem tvorům se z toho rovná zažívací rourka zauzlovala a všelijak zmotala — a od té doby žijeme na tomto světě spokojeně.“ „Děkuji ti, Václave, za tu pěknou indiánskou pohádku; vyprávěla mi ji kdysi maminka, aby mě trošku rozveselila po nemoci. Tuším, že ji znáš ode mne, vid? Určitě ale nevíš, žes mi tu proslovil skvělý prolog k tomu, co vám tu chci dnes oznámit.“ Watson se významně odmlčel. „Soudruzi — podařilo se mi — nebo alespoň doufám, že se mi to zčásti podařilo — dešifrovat signály z Proximy. Domnívám se, že jsem konečně porozuměl volání neznámých tvorů. A musím říci hned v úvodu, že je to volání o pomoc. Jsem přesvědčen, že vám své tvrzení patřičně doložím fakty a prokážu. Nebyla to práce lehká; tolik námahy mě nestál ani Laotse, jehož záhadný spis Tao-teking mne kdysi dráždil svými jinotaji a filosofickými rébusy. Je však docela možné, že právě Laotse se nejvíc zasloužil o to, že jsem nakonec pochopil smysl všeho, co k nám přichází od Proximy. Co jsem se nabloudil, než mi napadlo položit si celkem jednoduchou, ale šťastnou otázku: Co bys dělal, kdybys chtěl vyjádřit určitou myšlenku někomu, kdo nezná tvoji řeč ani způsob myšlení? Odpověď je až překvapivě jednoduchá: Pokusil bych se vyjádřit myšlenku všemi známými jazyky a všemi možnými způsoby, matematikou počínaje a hudbou konče. A ejhle, nepochopitelná pestrost vyjadřovacích forem byla rázem vysvětlena. To byl samozřejmě teprve začátek dlouhé cesty. Nejprve bylo třeba rozlišit a přesně vymezit jednotlivé formy vysílání a odhalit jejich analogii. Kybernetický mozek Paprsku se tentokrát osvědčil; potvrdil mi, že všechny formy mají něco společného, že vyjadřují tutéž myšlenku. Vyšel nám jakýsi všeobecně platný vzorec, kterému jsem ovšem nerozuměl ani já, ani robot. A tu právě mi pomohlo studium Tao-tekingu a hlavně všespásná matematika. Abych vás dlouho nenapínal — uvnitř společnosti vznikl na planetě X vážný konflikt, který pravděpodobně hrozí vzájemným vyvražděním. Obyvatelé planety nás volají, protože od nás očekávají, že je rozumně rozsoudíme a pomůžeme jim. Považují nás asi za vyspělejší a moudřejší, než jsou sami — mají o nás pravděpodobně nějaké zprávy — a proto doufají, že je smíříme a spor urovnáme. Zní to příliš fantasticky, ale zde jsou přesvědčivé důkazy.“ Watson položil ruku na svazek bloků. „Nečekejte, přátelé, až všechno důkladně prostudujete, byla by to velká ztráta času. Důvěřujte mi a učiňte, oč vás žádám: Popožeňte Paprsek, abychom na planetu X dorazili včas. Obávám se, že tu hrozí nebezpečí z prodlení.“ Úsměvy už dávno ztuhly na tvářích astronautů; Watson to myslí vážně, Watson ani nedokáže žertovat. Ostatně — kdo by si dovolil takovýto žert? Posádka stála před vážným rozhodnutím. Tak i onak hrozí nebezpečí; zrychlení letu bude příliš riskantní a brzdicí dráha se tím prodlouží. Zkáza planety X by na druhé straně znamenala zmar celé výpravy. Watson se možná mýlí, ale co kdyby… To kdyby rozhodlo. Rušná porada skončila stručným rozkazem: „Nejprve iontové motory a pak postupně všechny agregáty — naplno!“ Paprsek i jeho posádku zachvátila horečka. Přístroje kontroluje teď osm astronautů, a další tři bdí u kormidla hvězdoletu, aby v kterýkoliv okamžik mohli převzít řízení. Spánek se z tohoto zbloudilého atomu Země nenápadně vytratil; zaplašily jej elektrody Jonesových regeneračních přístrojů. KATASTROFA Paprsek teď stíhají dvě zprávy: Jedna hojen pomalounku dohání; chce mu oznámit totéž, co už zjistil Watson. Vědci na Zemi při luštění signálů dospěli ke stejným závěrům. Druhá zpráva letí hvězdoletu vstříc, aby ho zadržela v jeho odvážném skoku do tmy. Špatné zprávy přicházejí často mlčky a nejhorší zpráva je žádná zpráva. Tak oznamuje svůj konec srdce, které navždy utichlo. Tři z průzkumných raket zmlkly, jejich pravidelná hlášení byla rázem přeťata. Astronauti vědí, co to znamená, a hlášení zbývajících sedmi raket to jen potvrzuje: Tři automatičtí průzkumnicí hvězdoplavců narazili na temné těleso. Je nesporně obrovské, protože rakety letěly ve velkém rozestupu. O mohutnosti hmoty hovoří také gravimetry umístěné na raketách, které proklouzly, a ohyb jejich drah. Poplach zburcoval celou posádku. Molodinová, která byla právě kapitánem, dala okamžitě příkaz k zastavení všech pohonných agregátů. Paprsek musí být otočen; složitého manévrování se účastnili všichni. Jícny hlavních trysek zamířily jako děla k souhvězdí Centaura a znovu začaly chrlit ohnivé atomové krupobití. Astronauti pevně přitáhli opratě splašeného oře a pomalounku ho vychylovali z dráhy, po které až dosud slepě pádil. Neštěstí nechodí nikdy samo, ani po kosmických pustinách. Času nebylo nazbyt a jako z udělání začalo vynechávat několik atomových reaktorů. Tři nerozluční mušketýři propadli panice a pod jejich vlivem zachvátila hrůza téměř celou posádku. Paprsek nebyl nikdy blíž katastrofě jako teď. Klidné nervy zachovali jedině Molodinová, Navrátil a Watson — a Severson, který se — kupodivu — snad poprvé od svého probuzení, cítil ve své kůži. „Zůstaňte u řízení, soudruzi, na ostatní není spolehnutí, a já půjdu reaktory opravit,“ navrhl astronautům, kteří jediní teď drželi osud Paprsku ve svých rukou. Při obrovském přetížení v brzdícím hvězdoletu to byl téměř nadlidský úkol. Několikanásobně zvětšená váha těla ztěžovala i službu v řídicí kabině, a tady to znamenalo sešplhat nouzovou šachtou do elektrárny a pracovat za nejtěžších podmínek. Severson shodil se sebe všechno zbytečné — ochranný skafandr proti radioaktivnímu záření si navlékne až dole — těžce se sesul z křesla na podlahu a plazil se k ústí šachty. Jeho hrdinství strhlo nejprve Čan-sua a pak Madarásze. Spouštěli se pomalounku šachtou za ním. Celá posádka pookřála, vzpamatovala se. Jakoby ji tento, čin zelektrizoval. Temné těleso se dostalo na dosah ohmatávacích přístrojů hvězdoletu. Hlášení kybernetických robotů trošinku rozehnalo chmury; nebezpečí není tak velké, jak se zdálo zpočátku. Molodinová zmírnila brzdící ohňostroj, aby ty dole osvobodila od pekelné tíže a vytvořila tak lepší podmínky pro jejich i tak obtížnou práci. Teď už je to možné; těleso o poloviční hmotě našeho Slunce neleží přímo ve směru letu Paprsku. Nehrozí tu už nebezpečí srážky, ale přístroje dosud neodpovídají na otázku, zda temné slunce nevleče s sebou planetární systém. Všechny reaktory už zase vesele běží a veseleji je i na palubě Paprsku; bystrozraké oči hvězdoletu objevily zatím jedinou planetu, a ta teď bloudí daleko od průletové dráhy. Na obrazovkách infravizorů vyvstává stále zřetelněji tvář zákeřné hvězdy. Ani zdaleka se nepodobá usměvavému zkamenělému Měsíci. Přístroje strhly její masku; objevil se brunátný obličej zvrásněný žhavými žilkami. Mračil se a křivil, protahoval a rozšiřoval, nadouval a splaskával. „Úchvatná podívaná,“ řekl zasněně Cahén. „Škoda, že se tu nemůžeme zastavit a počkat si, až bude hvězda explodovat. Jen se podívejte, jak se její vnitřní žár dere přes tuhou slupku! Ať už naše výprava skončí jakkoli, už za tuto podívanou to stálo zato. Kdo z lidí měl dosud možnost dívat se tak zblízka na vznik budoucí novy? Možná, že nám ještě posvítí na cestu, a za čtyři roky, až záblesk dorazí na Zemi, řeknou si tam: „Podívejte se na ty odvážlivce, rozžehují už hvězdy na nebi.“ Hrozba zakuklené hvězdy minula. Paprsek však brzdí dál. Rychlost klesá pomalounku, jako voda po povodni, ale vytrvale; astronauti už nechtějí riskovat. Trojhvězdí Centaura se blíží, kdo ví, čím uvítají návštěvu z dálek. Vysílání z planety X má stále více trhlin, sousedé se teď často odmlčují a posádka je tím znepokojena. Watson měl asi pravdu, něco se u Proximy děje, ale nedá se nic dělat. Paprsek už nesmí být nesmyslně štván do neznáma. Ztratil své průzkumníky, kvasící hvězda je svedla z cesty, a tak se teď probíjejí vpřed na vlastní pěst. Rychlost letu určuje dosah palubních přístrojů. „Jestliže má Watson pravdu a planeta X je opravdu ve válečném stavu, pak nás může klidně uvítat ohnivou sprchou,“ uvažoval McHardy na poradě posádky. „Na tu sprchu bychom se měli řádně připravit. Myslím, že bychom udělali nejlépe, kdybychom si včas vyrobili armádu kybernetických válečníků, která by byla schopna odrazit případný útok. Takoví roboti by nám byli prospěšnější než Seversonův pes a kočička; ty pak můžeme věnovat proximským dětem, aby viděly, že to s nimi myslíme dobře.“ Návrh McHardyho našel zastánce jedině v Gruberovi a Krausovi; v ostatních vzbudil nevoli. Dokonce i Erikson protestoval. „Přicházíme jako přátelé a nějako dobyvatelé,“ uzavřel diskusi o návrhu Watson. „Raději bychom měli přemýšlet, jakou formou Proximským oznámit, že k nim přicházíme. V tom teď vidím nejvážnější úkol; sám ho už řeším, ale prosím ostatní, aby mi pomohli.“ Poznámka McHardyho o pejskovi a kočičce se nepříjemně dotkla Seversona i Aleny. Ještě štěstí, že kočička byla již téměř hotova, jinak by ji asi nikdy nedokončil. Od rušné porady se McHardyově trojici vyhýbal. Dny už neběží, ale vlekou se jako hlemýžď, černé díry v hvězdné obloze už dávno zmizely, v souhvězdí Andromedy bliká opět sotva viditelné Slunce a před Paprskem září stále jasněji růžová Proxima Centauri. Vzrostly také obě Alfy Centaura, bílá a žlutá. Záře tří sluncí proniká už do kabin jako slabounký svit srpku Měsíce. Planetu X ještě oči Paprsku nevidí, ale její zoufalé volání umožnilo astronautům přesně určit polohu neznámého světa ve vesmírném prostoru. Paprsek se blíží k planetě X rychlostí běžných meziplanetárních letadel. Postupuje opatrně, aby mohl manévrovat podle potřeby. Posádka vysílá zprávu, kterou na základě návrhů kolektivu sestavil Watson. Zpráva je pro jistotu proložena hudbou neznámých komponistů od Proximy; obyvatelé planety tak snáze pochopí, že přichází odpověď na jejich volání. Planeta X zmlkla; zdá se, že Proximští zachytili depeši z Paprsku a pravděpodobně ji luští. Ale čas plyne, planeta už narůstá na obrazovkách palubních dalekohledů — a její obyvatelé stále mlčí. Snad zprávu nezachytili, snad ji nepochopili, nebo je z neznámých příčin vylekala. Zatím co Kraus načrtává první mapu blížícího se tělesa a další vědci je měří, váží a zkoumají jeho atmosféru, Watson se znovu a znovu pokouší navázat spojení s neznámými lidmi. Planeta je už viditelná pouhým okem, už dorostla do velikosti Měsíce viděného ze Země — a stále žádná odpověď. Watson se snaží zachytit alespoň některou z místních stanic, ale marně. Paprsek velkým obloukem oblétává planetu a astronauti vlastníma očima i očima přístrojů snaží se proniknout mlžným a mračným obalem na její povrch. Není tu velkých kontinentů jako na Zemi, ale několik skupin ostrovů různých velikostí, které jsou rozsety po oceánu. Silné dalekohledy už objevily výstavná města, jsou však liduprázdná, jako by tam život vymřel. Na obrazovce průzkumného kosmovizoru spatřil Severson svítící bod, přibližující se k Paprsku. Pomalu se měnil v zeleně zářící tyčinku. Vypadalo to jako raketa. „Proximští nám jdou naproti, podívejte se!“ Všichni ti, kteří zrovna nebyli zaměstnáni řízením hvězdoletu, shlukli se u obrazovky kosmovizoru. „Divný letoun,“ řekl Gruber, „kroutí se jako housenka s žabíma očima; podle jeho velikosti bych soudil, že planeta je osídlena trpaslíky.“ McHardy chtěl ke Gruberově poznámce něco dodat, ale slova mu uvízla v hrdle. Kabinou šlehl oslepující záblesk a vzápětí astronauti u řídicího pultu zděšeně vykřikli. Nad jedním z ostrovů se vznášela žhavá koule; rostla, chvěla se a plápolala. Jako trnitá koruna vyrazil z ní fialový dým. Víří, kroutí se a převaluje, obludně se rozpíná. Z planety vyrůstá houbovité atomové mračno smrti. Astronauti zkameněli hrůzou. Zděšeně zírají na ničivou smršť a mlčí. Raketa se mezitím nebezpečně přiblížila k Paprsku. „Takhle nás tedy chtějí uvítat?“ McHardy skočil k řídicímu pultu a v několika okamžicích zapnul všechna vysokofrekvenční děla hvězdoletu. „Člověče! Co to děláte?“ zvolala Molodinová. Odpovědí byl nový oslepující záblesk. V místech, kde letěla raketa, vyskočila stejná koule, jako tam dole nad ostrovem. „Pěkné letadlo,“ zasmál se McHardy hystericky, „což nevidíte, samonaváděcí střela s atomovou náloží to byla.“ Navrátil chtěl protestovat, ale na spory teď není čas. Atomová smršť přeskočila na další ostrovy, planeta se roztřásla atomovým peklem. Její obyvatelé se rojili z úkrytů a nesmyslně pobíhali ulicemi měst, pokud je neskosil atomový blesk. Jako vzteklé vosy křižovaly atmosféru smrtonosné střely; rozsévaly po ostrovech hrůzné stromy a měnily je v pouště pokryté světélkujícím popelem. Některé nálože sice vybuchovaly, ale neničily, nezanechávaly za sebou ohnivé stromy; mohutnými záblesky vysávaly z atmosféry kyslík a dávily tak všechno živé v neporušených prostorech. Již skoro celá planeta svítí děsivou svatozáří smrti. „Přišli jsme pozdě! Šílenci! Na tohle jim dala příroda mozek?“ „Stalo se, co jsem čekal, tak nesmírně dlouhá pouť — a na jejím konci Dantovo peklo.“ Watson je zdrcen. Severson se třásl a potil jako v horečce. Chytil se za hrudník a těžce popadal dech. V kapse kombinézy nahmatal ampulku. „Lidstvo lehce srazíme na kolena, stačí několik atomových pum,“ vzpomněl si najednou na Eriksonovy vyhrůžky. Takovéto peklo chtěla tedy rozpoutat Organizace ducha a síly i na Zemi! Erikson zpozoroval jeho pohled. Z očí mu rázem vyčetl všechno. „Já tohle přece nechtěl!“ Chytil se za hlavu, křídově bledý obličej drásal hrůzou zkřivenými prsty, a než se kdo vzpamatoval, vyběhl z řídicí kabiny. „Nepouštějte ho, je to vrah!“ Severson utíkal za ním. „Šílíte?!“ volal na ně Navrátil. „Copak jste se zbláznili jako tamti dole?“ Nikdo nic nechápal, posádka ztrácela rozvahu. Několik astronautů se pustilo za uprchlíky. Erikson zmizel ve spleti chodeb; zmateného Seversona dohnala skupina pronásledovatelů. „Pozor, pozor,“ ozval se varovný hlas z řídicí kabiny. „Někdo pronikl do přečerpávací komory hlavního východu!“ Když dorazili ke komoře, bylo už pozdě; dveře byly zajištěny zevnitř. Erikson stál opřen čelem o okno hlavního východu a pomalu si rozpínal blůzu i košili. Vtom stiskl uzávěr; masivní dveře se rozestoupily a on vypadl do prázdna. Proxima ronila do atmosféry planety těžké rudé slzy. „Já ho nevyštval,“ bránil se Severson před němou výčitkou. „Tady je jeden z důkazů,“ vytáhl z kapsy ampulku. „Teprve dnes jsem pochopil, co znamená tenhle nápis: Encefalitida! Její viry si Erikson vezl s sebou a sám se jimi nakazil. Přečtěte si jen můj deník, všechno pochopíte bez dlouhého vysvětlování.“ Jones s Natašou prozkoumali hned obsah ampulky; Severson měl pravdu, roztok byl nasycen původci zánětu mozkových blan. Viry byly naštěstí při asanaci hvězdoletu usmrceny. „Proč je bral s sebou?“ žasla Nataša. „Snad nechtěl ve vesmíru rozpoutat bakteriologickou válku?“ Zkáza planety a tragédie na palubě podlomily celou posádku. I Navrátil už ztrácel nervy. „Pryč, pryč odtud!“ rozzuřil se. „Pryč z tohoto děsivého pohřebiště. Co tu máme ještě pohledávat? Nejsme přece hrobaři! Zkoumat zničený svět bláznů už nemá smysl, a neznáme ani poločas radioaktivity jejich atomových zbraní. Astronauti! Směr Alfa Centauri A — vpřed!“ „Zprávu na Zemi jsem odeslal,“ hlásí McHardy, „doufám, že za ty čtyři roky, než tam doletí, neprovede to bezhlavé bratrstvo nic zlého.“ „Dobrý den, jak se máte? To je dnes hezké počasí,“ uvítala kybernetická kočička Seversona v pokojíku tak dlouho opuštěném. „Můj otec je starší než já,“ dodal moudře pejsek školskou angličtinou a podal Aleně studenou packu. KNIHA DRUHÁ PLANETA TŘÍ SLUNCÍ MÁJOVÁ NOC Připijme na krásu tatranských nocí! President Světové akademie pozval Chotěnkova na horskou chatu Argo, aby tu spolu strávili několik volných dní. Sedí na terase, zády k strmému vrcholku Gerlachovky, a hvězdy se jim zrcadlí v očích. Proč mě vlastně president pozval, přemýšlí Chotěnkov. Co mi chce zase vytknout? Dělá to vždycky tak; jakmile dostává podobu zasněného básníka, určitě se mu zase něco nelíbí. V tomhle je náš staroušek velký romantik. Nu, nedá se nic dělat, vrchní velitel dobyvatelů hvězdné říše je prostě na koberci, na měkkém. Chotěnkov trpělivě čeká, až bouřka přijde. President naplnil číšky. „V tomhle víně se perlí vesmír; připijme na krásu tatranských nocí! At Canis ad caudam serpens praelabitur Argo, Conversam prae se portans cum lumine puppim… Nevím už, kdo tuto chatu pokřtil, ale těžko by se našlo příhodnější jméno. Přes den klidně kotví na skalnatém přístavu gerlachovské kotliny, a sotva slunce zapadne, plachty se napnou a loď vypluje, vzlétne do hvězdného moře. Cítíte, milý astronaute, jak nám narůstají křídla? Haud obscura cadens mittet tibi signa Bootes… Ikarův maják už září, Arktur nás volá.“ Už je to tady, pomyslel si Chotěnkov. President ukázal na obzor, na siluetu Nízkých Tater. „Hle — na Králově holi jasný ohník hoří; Centaurova Alfa nám pluje vstříc a Proxima jí svítí na stožáru. Co nám asi řeknou zítra, za rok, za dva? Apropó — jak se daří Zajacovi? Slyšel jsem, že oříšek má už v kleštích.“ „Oříšek v kleštích, a ne a ne kleště stisknout,“ začal Chotěnkov opatrně. „Poslední dobou se mi doktor Zajac nějak nelíbí. Zdá se mi, že dřív pracoval s větším nadšením, pokud mu byla gravitace jenom koníčkem; astrogravimetr vytvořil téměř na koleně, po domácku, mimo zaměstnání. Teď má k dispozici celý výzkumný ústav, spolupracuje s ním řada schopných vědců — a nic. Pět roků uplynulo, Paprsek má už za sebou dvě třetiny cesty, a Zajac přešlapuje na místě. Vytvořit gravitační vysílač není legrace, to chápu; proč to tedy sliboval a dával zbytečné naděje? Musíme bezmocně čekat několik let, než se sebedůležitější zpráva dostane k našim, a dvakrát tolik na odpověď, a on je pořád klidný a místo odpovědi, jak je s tím daleko, vypráví anekdoty. „A pamatujete si je?“ zeptal se president. „Dejte aspoň jednu k lepšímu.“ Chotěnkov se překvapeně otočil k presidentovi; tohle tedy nečekal. Chvíli váhal, a pak řekl: „Prosím; ale pozor na jeho bacilus anekdotis, nakazil jím už celý bratislavský ústav… Tak tedy — Zajacův předek Martin žil tady někde pod Tatrami, a žilo se tu špatně. Jediným pramenem radosti byla „ohnivá voda“ — slivovice, kterou si vesničané pálili hlavně na černo, aby nemuseli platit daně. Četníci chodili po vesnicích s roztaženým chřípím a čmuchali, odkud zavane vůně slivovice. K dědečkovi Martinovi přišli jednou čtyři s nějakým lejstrem a hned do sklepa. Sklep byl zrovna plný brambor; vypůjčili si tedy vidle a jali se brambory přehazovat, tam a zpátky, a zase tam a zpátky. Když se pořádně zapotili, vzali lejstro a povídají: To je divné, to je divné. V těch bramborách je ukryt strojek na pálení slivovice a ne a ne ho najít. Máme tu přece udání. A Martin se usmívá: Já vím, to štimuje, to udání jsem totiž psal já sám. Potřeboval jsem trochu přeházet brambory, aby neshnily.“ „Zajímavé, proč asi vám Zajac vyprávěl právě tuto anekdotu? Poslyšte, příteli, ten videofon, to je výborný vynález, viďte?“ „Jak to myslíte?“ nechápal Chotěnkov. „Člověk si může pěkně pohovořit s kým chce a kdy chce, tváří v tvář, a nemusí se přitom ani hnout od pracovního stolu. Zjistí, co potřebuje a navíc ještě může vyslechnout pěknou anekdotu. Kolikrát jste Zajace navštívil za těch pět let? Vím, máte teď práce nad hlavu, kolem Paprsku je starostí dost, zpracováváte všechna jeho hlášení a poctivě pečujete o osudy statečných hvězdoplavců. Ale obávám se, že mi z těch starostí brzy zešedivíte, a to není dobré. Neberte všecko tak tragicky, choďte víc mezi lidi. Myslím, že právě styk se Zajacem by vám prospěl. Přestaňte ho řídit na dálku jako raketu a seznamte se s ním trochu blíž; bojím se, že mu příliš nerozumíte a že ani neznáte styl jeho práce. Hovořil jsem s ním několikrát, bez videofonu, přímo u nich na Petržalce, a musím se přiznat, že mám na to pěkné vzpomínky. Zajac je podivný chlapík, v tom máte pravdu; dlouho to trvá, než mu přijdeš na chuť. Je v něm trošku ostýchavosti venkovského chlapce, trochu stydlivosti a nesmělosti, ale také špetka lišáctví. Oči se k tomu úsměvu příliš nehodí; září radostí ze života a krocenou energií. Kdykoliv si ho dovedu představit s valaškou, jak divoce tancuje kolem vatry. Má rád veselou společnost a dobré slovenské víno, ale lehkomyslný rozhodně není. Pracuje příliš intenzívně a má příliš mnoho energie; potřebuje tedy jakýsi ventil. To je zvláštní, že právě vy ho nechápete, vždyť máte se Zajacem mnoho společného. Copak vám Paprsek odnesl do vesmíru všechnu radost ze života? Dejme tomu, že Zajac tvrdý oříšek nakonec nerozlouskne. Máme si proto zoufat? Naše zpráva o smyslu signálů z Proximy, o nebezpečí na planetě X dostihne Paprsek ještě včas, pokud už vůbec není pozdě. Musíme důvěřovat našim hvězdoplavcům, že si poradí sami.“ President se znovu zahleděl na dvojhvězdu Centaura, jako by hledal Paprsek, který bloudí někde nedaleko. „Šťastnou cestu, chlapci,“ povzdychl si zhluboka. „Nepamatujete si ještě nějakou Zajacovu?“ „Videofon — pro akademika Chotěnkova,“ ozvalo se z chaty, „volá doktor Zajac.“ „Zajac, tak pozdě v noci? Že by nám ji chtěl povědět sám?“ kroutil hlavou Chotěnkov. Zajac nebyl právě naladěný na anekdoty. „Oznamuji vám, soudruhu Chotěnkove, že poslední problém gravitačního vysílače je rozřešen,“ řekl stroze, ale hned ožil. „Představte si to, dlouho hledané paprsky G se dostavily samy, přilétly nevím odkud, a vysílač na okamžik zabral. Tak tak, že jsme je stačili proměřit. Brzy nato sám seismograf ohlásil výbuch ve vzdálenosti circa dva tisíce kilometrů; domníváme se, že paprsky G vznikly právě při výbuchu. Mohl byste nám laskavě zjistit, o jaký výbuch jde? Všechno ukazuje na atomovou explozi.“ „Atomovou? Silně pochybuju, nikde na zeměkouli se teď s atomovými explozemi nepracuje, musel bych o tom vědět. Obrátil jste se už na Akademii?“ „Tam ještě nic nevědí — a my to musíme zjistit rychle, abychom mohli prozkoumat zdroj paprsků G, jinak budeme zase tam, kde jsme byli.“ „Hned zahájím pátrání, spolehněte se — a gratuluju vám co nejsrdečněji; už se na mne nezlobte, že jsem na vás tak naléhal. Tentokrát mám i já pro vás nové anekdoty, ale to až potom.“ Z blednoucí obrazovky zmizela udivená tvář. President s Ghotěnkovem odletěli hned do sídla Akademie, kde je už čekalo překvapivé rozuzlení záhady: Z Durbanu přišla zpráva, že na východním pobřeží Afriky mezi Port Shepstonem a Mganduli došlo k atomovému výbuchu o síle asi 100 000 tun TNT. Příčina výbuchu se vyšetřuje. O hodinu později se Chotěnkov sešel se Zajacem uprostřed horského pásma nad africkým pobřežím, nedaleko epicentra záhadného výbuchu. Měřicí přístroje hovořily jednoznačně o jaderné explozi podobné výbuchu atomové pumy nad Hirošimou. Puma tu naštěstí vybuchla několik desítek metrů pod zemí, takže nebezpečí radioaktivního záření nebylo tak velké. Výbuch si zatím vyžádal pouze jedinou oběť; průzkumná četa v záchranných oblecích objevila ve skalní rozsedlině člověka zasaženého smrtícími paprsky. Okamžitě byl vrtulníkem převezen do nemocnice v Mganduli, ale pomoc už přišla pozdě. Umíral. Jeho výpověď na smrtelné posteli však otřásla celým světem. Malá skupinka vyšinutých lidí si v nitru pustých skal vybudovala podzemní sídlo a laboratoř, ve které se tito šílenci pokoušeli vyrobit atomovou pumu. Říkali si Organizace síly a ducha a chtěli prý v příhodný okamžik ovládnout svět. Pro nedostatek vědeckého materiálu museli experimentovat, a tak došlo k neštěstí. Onen muž unikl výbuchu čirou náhodou; šel právě do města, aby doplnil zásoby potravin. „Pamatujete si postup výroby atomové bomby?“ zeptal se Zajac raněného. „Materiály, kvanta, všechno nás zajímá. Právě váš výbuch nám dopomohl k velikému objevu, chápete? Vaše atomová puma se čímsi lišila od těch z minulého století. Všechno nám řekněte, ulevíte tím svému svědomí a nám hodně pomůžete.“ Umírající sbíral poslední síly: „Zachraňte mě, chci žít, chci žít — všechno vám řeknu.“ Ale veškerá snaha lékařů byla marná; ani mohutné punkce kostní dřeně nepomohly. Zajac, jeden z prvních dárců dřeně, byl bezradný. Umírající už jenom chroptěl a sténal. Boj se smrtí pokračoval až téměř do rána. Májové jitro jako by nešťastníka trochu vzpamatovalo. „Zápisník — zašitý — v blůze,“ šeptal sotva slyšitelně. „Varujte — Paprsek, je tam — McHardy. To on…“ Slova se proměňují v nesrozumitelné mumlání. VE ZNAMENÍ TŘÍ HVĚZD Život na Paprsku se pomalu dostává do normálních kolejí. Tajemná dvojhvězda Centaura se blíží; vzrušení z blízkého setkání s neznámými světy přehlušilo hrůzné dojmy. Drobné spory ustoupily do pozadí, všichni téměř bez odpočinku zpracovávají nová vědecká fakta získaná během letu. Výsledky pozorování je třeba odeslat Zemi včas; dvojitá Alfa Centauri možná neposkytne Paprsku klidný přístav, možná že ho srazí dosud nepoznaným bleskem. Ale ani tento smrtící blesk nesmí lidstvu vyrazit z rukou poznání zákonů všehomíra; bitva musí být vítězně dobojována, i kdyby Paprsek navždy zhasnul v objetí tří hvězd. Jestliže Alfa A i B jsou bez planet, hrozí nové nebezpečí, nedostatek pohonné hmoty. Podle původního plánu měly být zásoby doplněny na planetě X. V nejvyšší nouzi mohl by se Paprsek vrátit na Zemi vlastními silami, ale nakonec by jako potrava pro atomový pohon padla velká část zařízení hvězdoletu. Vinogradovovy motory totiž proměňují v energii jakoukoliv hmotu, všechny prvky bez rozdílu. Neplánovaný let od Proximy k dvojhvězdě znamená další ztrátu energie; není to sice velká vzdálenost, ale spotřeba pohonné látky je tím vyšší, čím menší je rychlost — a hvězdoplavci postupují vpřed pomalu, rozvážně. Nenaleznou-li tedy přístav ani u žlutého, ani oranžového slunce, která už narůstají před Paprskem, musí přistát na zničené planetě X nebo se musí na zpáteční cestě zastavit na oběžnici temné hvězdy, budoucí novy. Snad je nezastihne výbuch hvězdy, který se dá očekávat kdykoliv; takovému peklu by sotva unikli. Čan-su a Cahén dokončují měření naší Galaxie a přeměřují vzdálenosti sousedních galaxií, z nichž mnohé byly objeveny cestou. Obrovské rozpětí mezi Sluncem a trojhvězdím Centaura umožňuje určit paralaxu i nejvzdálenějších hvězd Mléčné dráhy s nebývalou přesností. Watson společně s dalšími pěti druhy pátrá po souputnících slunečního dvojčete. Oslnivě žluté slunce již začíná přerůstat oranžové, napětí se stupňuje. Za několik hodin letu bude z prvního dvojčete stržena rouška tajemství. Severson usilovně pracuje; je členem Navrátilovy skupiny, která připravuje Paprsek na setkání s předpokládanými oběžnicemi Alfy A. Trápí ho svědomí. Jak draze zaplatil poznání, že podezíravost a nedůvěra k lidem přináší nejtrpčí ovoce. Pravdu měl indický mudrc, který řekl, že svět se nestává moudřejším moudrostí jednotlivců, ale trpkou zkušeností mnohých — Watsona obviňoval nespravedlivě, a Eriksona by možná zachránil, kdyby se včas svěřil kolektivu. Jednoho dne po návratu z dlouhé služby zjistil, že kočička se porouchala. Ani důkladná operace nepomohla; zdá se, že nervstvo je bez závad, a kočička se přesto pohybuje jako opilá a dokonce ztratila řeč. Návštěva lékaře však musela být odložena; osazenstvo Paprsku zachvátil hned celý příboj nových zpráv, Čan-su objevil první oběžnici zlatého slunce, hned nato Watson další — a za pár hodin měla už Alfa A osm poslušných dětí. Když se konečně Severson vypravil s kočičkou k McHardymu, pejsek už krásně odříkával jména planet, jak ho tomu naučila Alena: Prima, Secunda, Tertia, Kvarta… Leif kráčí zamyšleně hlavní chodbou a raněnou Pepinu něžně hladí, jako by to ani nebyl stroj. Ted zahnul do boční chodby. Asi dvacet metrů před ním jde Gruber; míří rovnou do laboratoře velkého kybernetika. Severson se zachvěl. Kdesi až na dně duše pohnul se násilím umrtvený červ podezíravosti. Trojice mušketýrů se přece po tragickém setkání s planetou X rozpadla; i ostatní si toho všimli. Gruber ani nepracuje ve stejné skupině s McHardym, proč tedy k němu jde? Gruber vstoupil do laboratoře. Severson přistoupil ke dveřím a naslouchá. Stěna je zvukotěsná, je třeba dveře opatrně pootevřít, snad to nezpozorují. Muži uvnitř opravdu nic netuší; hovoří tiše, ale je jim dobře rozumět. „Jdu rovnou z centrály, nesu ti novinu,“ řekl Gruber. „Watson zrekapituloval všechna pozorování a dospěl k takovémuto názoru: Na Kvartě a na Kvintě, a možná také na Tertii, se dá předpokládat život, mají pro to všechny podmínky. Tak jsem si myslel, že bychom přece jenom měli…“ „Nech toho, bud tak laskav,“ přerušil ho McHardy „Copak ti jedna sprcha nestačí? Všecko to bylo, říkám ti, čiré bláznovství.“ „A to říkáš ty, otec myšlenky? Abych se ti přiznal, mně se tvůj plán začíná líbit teprve teď. Před námi nejedná, ale hned tři planety X, a ty najednou couváš.“ „Proklínám den, kdy jsem ti naočkoval takovou pitomost. Odejdi, nebo to špatně dopadne.“ Gruber vyšel z laboratoře tak rychle, že Severson sotva stačil odskočit od dveří. „Snad jste ho nevyhodil, Johne?“ zeptal se nevinně. McHardy překvapeně pohlédl na příchozího a ruměnec mu rychle prchal z tváří. „To nic, trošku jsme se nepohodli,“ třel si nervózně obličej, podivně připomínající dětskou dlaň plnou faldíčků. Dlaň se roztáhla do nuceného úsměvu. „Hele, Pepina, to jsou k nám hosti, snad ji nebolí zuby? A jak je smutná! Nu, neplač, maličká, trošku tě proklepneme a všechno bude zase v pořádku.“ McHardy hned otevřel kočičího robota, vzal jakýsi nástroj a jako zkušený chirurg sáhl dovnitř. „Energie máš dost — čivy jsou v pořádku — aha, už to mám, reagence na tíži je narušena. Snad ti holčička neupadla?“ Severson sledoval jeho hbité ruce, ale myšlenkami byl jinde. O čem to vlastně ti dva hovořili? „Tak jsem si vzpomněl na nešťastného Eriksona,“ přerušil McHardy dlouhé mlčení. „Prohlížel jsem si jeho poznámky. Kolik hodnotného vědeckého materiálu nasbíral cestou, kolik skvělých postřehů! Pořád se mi nějak nezdá ta historka s Organizací síly a ducha. Poslouchej, Leife, nezplodila ji tvá bujná fantazie? Mně se můžeš klidně přiznat, jsme přece dobří přátelé. Ten hloupý žert s pejskem jsi mi, doufám, už dávno odpustil.“ Snad mi, člověče, nečteš myšlenky, lekl se Severson. Navrátil přejel prstem po dlouhé řadě tlačítek na kapitánském pultu: „Blaničtí rytíři, probuďte se; Sněhurko, Šípková Růženko, vstaňte; Geralde, prober se, procitněte, spáči z mullymastského valu; už přišel čas, je třeba vyrazit do bitvy. Vstoupili jsme do říše největšího z Kentaurů, přeťali jsme dráhu planety Oktávy.“ Navrátilův hlas radostně vyzváněl do všech kabin, do celého Paprsku. Pomocná meziplanetární letadla jsou již připravena ke startu. O několik hodin později se odpoutává první letoun — Šipka — a odlétá k oběžnici Kvintě. Brzy nato odlétá Vlaštovka, která má prozkoumat Tertii. Šipku vede Naděžda Molodinová, Vlaštovku Bengt Burman. Mateřská loď pluje vstříc planetě Kvartě. Paprsek se přiblížil k planetě Kvartě už natolik, že temně modré moře a hnědě zelené pevniny jsou viditelné pouhým okem. Cáry mračen přikrývají přes polovinu povrchu. Hvězdolet obeplouvá planetu po oběžné dráze. Astronauti zkoumají neznámé krajiny silnými dalekohledy. Oblačná pásma se táhnou většinou nad pevninami a nedovolují učinit si přesnou představu o jejich tvaru. Na první pohled se zdá, že záhadný svět se skládá v podstatě ze dvou velkých kontinentů, velkého ostrova a několika souostroví. Zatímco bystré oči hvězdoletu pronikají mračnou clonou, ohmatávají kontinenty a vytvářejí přesnou mapu planety, posádka Paprsku hladí Kvartu dychtivými pohledy. Planeta žije! A zdá se — na první pohled — že je to dokonce rajský kout ve vesmíru. Viditelné části pevnin pokrývají pralesy, které se místy táhnou až k pobřeží. Ani silné dalekohledy nenalezly sice na osvětlené polokouli stopy civilizace, ale na noční straně bylo spatřeno několik matných světélek, která možná prozrazují sídla myslících tvorů. Z hvězdné oblohy září na planetu tři slunce; to hlavní, mateřské, je k nerozeznání podobné našemu Slunci, druhé, značně menší, oslňuje jako velká hvězda oranžovým svitem, a třetí, krvavé, je nanejvýš dvojnásobkem Jitřenky na pozemském nebi. Paprsek krouží a na obzoru vychází jedno slunce za druhým, jako nesmírné rakety vystřelované z pozadí gigantické koule; nejprve žlutá Alfa A, pak rudá Proxima a oranžová Alfa B. A znovu Alfa A, jitra, dny a noci se rychle střídají. Celá posádka je soustředěna v hlavě hvězdoletu a služby u přístrojů se rychle vyměňují. Když předběžný průzkum planety skončil, byly zahájeny přípravy na první návštěvu Kvarty. Pro let bylo vybráno pomocné letadlo Racek; pětičlenná posádka musela být určena losem, protože všichni stejně toužili postavit se po tolika letech na pevnou půdu. Vedoucím průzkumné čety byl zvolen Navrátil. Šťastný los padl i na Seversona, ale Alenu vynechal. Podivně je vítá nový svět; po dlouhé době se budou muset na čas rozloučit. Paprsek ožil. Racek byl brzy vybaven na cestu a pět průzkumníků jenom čekalo na Čan-suův povel k odletu, Čan-su zavedl nejprve Paprsek na novou oběžnou dráhu, která se rovnala jednomu otočení planety, takže hvězdolet stál relativně nad jedním bodem na rovníku Kvarty. A teprve potom propustil Racka. Letadlo se dostalo z dosahu Paprsku a obloukem se otáčelo proti směru jeho letu. „Podívejte se, Paprsek je pronásledován,“ vykřikl McHardy a ukázal na obrazovku, po které se pohyboval světelný bod. Navrátil rychle změnil kurs a Racek zamířil k záhadnému bodu. V několika okamžicích se z bodu vyklubala protáhlá raketa. „Je to stejné torpédo jako to, které nás napadlo u planety X. Měli bychom ho také zničit, bezpečně letí za Paprskem; Kvarťané nás zřejmě vítají stejným způsobem.“ McHardy už sahal na páku vysokofrekvenčního děla. „Nedělej to,“ zadržel ho Navrátil. „Kvarťané jsou možná jenom zvědaví, jdou se asi podívat, kdo to k nim přichází.“ „Tohle přece není letadlo; říkám ti, že je to torpédo a můžeš mi věřit. Já na tvém místě bych neriskoval,“ trval na svém McHardy. „Šlápni na to, ať se na ten zázrak podíváme zblízka.“ Racek poskočil vpřed, ale vzdálenost mezi oběma letouny se nezmenšovala, naopak rostla; jako by posádka rakety zpozorovala, že je pronásledována a snažila se uniknout. Brzy se dostala z dostřelu a jako bezhlavá řítila se přímo na Paprsek. „Pozor, v zádi nebezpečná raketa, zničte ji,“ volal Navrátil Čan-sua, ale varování přišlo pozdě. Raketa narazila na klidně plující hvězdolet, prolétla jeho mohutným tělem a o kus dál vybuchla. Okna Paprsku oslepla. „Čane, slyšíš nás? Tady je Racek! Proč neodpovídáte, přátelé?“ A Paprsek mlčí. ROBINSONI VESMÍRU Racek se potápí do atmosféry Kvarty stále hlouběji. Obloha, to už není černé prázdno, protkané třpytivými hvězdami, ale kouzelný vějíř, který se zavírá a rozevírá pokaždé do jiné barvy. Indigo a safír a smaragd — barvy přecházejí stále do vyšších tónin. Měkká, korálově růžová záplava se šíří přes obzor. A světlo se stále změkčuje, až krouží kolem poutníků jako nadýchnutá duha. Opálový nadhlavník vsazený do zlatomodrého sametu. Pod mračny probleskuje Stříbrný oceán. Jméno dostal už při prvním obletu a i teď oslepuje vířným rejem paprsků. Posádka mlčí. Oči bloudí po tajuplných krajinách, světélkují úžasem, touhou, nadějí i obavami. Pouze Severson odvrací chvílemi zrak od planety a zpytuje tvář spoluplavců. Myšlenky se mu ženou hlavou jako zrychlený film. Všechno je tak neskutečné a přátelé jsou dnes tak noví, jiní, jako by před chvílí nadzvedl brýle mámení a díval se do těchto obličejů poprvé. Katastrofa rozrazila čarovný kruh. Je konec sebezpytování, nedůvěry a podezíravosti. Koupel v atmosféře neznámého světa mu jaksi rozjasnila zrak. Jak to, že nového člověka až dosud neviděl, že nezpozoroval ten velký rozdíl oproti lidem svého mládí? A co je vlastně na jeho přátelích nového? Jaký je rozdíl třeba mezi starým brachem Riiser-Larsenem a Madarászem, který právě řídí Racka? Riiser-Larsen byl kapitánem norské vojenské vzduchoplavby a druhým důstojníkem na výpravě Norge. Společně s nimi dobýval počátkem minulého století severní pól. Tedy člověk minulosti — a přece se mu Madarász, dobyvatel hvězdných říší, tolik podobá. I Jánoš připomíná sfingu před velkou pyramidou. Mlčenlivost, až skoro kamenná lhostejnost, síla lva a rozum člověka, v očích nic neprozrazující klid a ve rtech laskavost, zkrocená smyslnost i asketická tvrdost. Muž, který sotva kdy zarmoutil svět a sotva byl někdy světem zarmoucen. Teď svírá ve lví tlapě řízení letadla, klidně hledí před sebe — a ty marně pátráš, co se děje uvnitř. Nahlédnout do duše tohoto člověka by bylo stejným dobrodružstvím, jako ponořit se do neznámého světa. Madarászův klid se osvědčil i před týdnem, v onen tragický den katastrofy. Záhadné torpédo prorazilo Paprsek a vybuchlo po jeho boku. Navrátil ztratil hlavu, a Madarász bez zachvění dovedl Racka k mateřské lodi. Ten zoufalý let vrhl nové světlo i na McHardyho. Jim ostatním hrůza sevřela hrdla, a on nesmyslně opakoval: Já to říkal, já varoval! Zkáza Paprsku Johna zřejmě spíše vzrušila, než zdrtila. Oči mu vzplály takovou podivnou extází — ne, to nebyla škodolibost nebo lhostejnost, ale vášeň. Pohled na zánik planety X ho fascinoval stejně. A přesto, jak se upřímně radoval, když dorazili k Paprsku a v zející ráně je uvítali všichni tři strážci mateřské lodi, Alena, Čan-su i Kraus. McHardy jediný pořád věří, že tu nezůstanou robinsony na věky nebo při nejmenším až do příchodu záchranné výpravy ze Země. Stále doufá, že Paprsek si časem opraví sami a vrátí se domů na vlastních křídlech. On také objevil klíč k záhadě bludného torpéda a zbavil je tak nejistoty. Kdoví, jak dlouho by bloudili kolem Kvarty, než by se odvážili dolů. Při zkoumání záznamu astrovizoru na zádi Paprsku McHardy zjistil, že obyvatelé planety X v posledních křečích vypustili samonaváděcí torpédo na jejich dráhu. Plížilo se v jejich stopách jako vyhládlý vlk ve známé Londonově povídce. Až do poslední chvíle se drželo v uctivé vzdálenosti od Paprsku; čert ví, jaká síla řídila jeho let. A oni byli příliš zakoukáni vpřed, do budoucnosti, torpédo jim proto proklouzlo za zády. Jestliže jako člověk má McHardy nějakou tu chybičku, jako vědec je nepřekonatelný. Když Paprsek vrátili na pravidelnou oběžnou dráhu a zachránili, co se dalo, zase to byl McHardy, který myslel na problémy, s nimiž se setkají na Kvartě. „Ten tvůj pejsek a kočička jsou opravdu zábavná zvířátka,“ řekl Seversonovi, „ale mohla by pro nás udělat také něco užitečného. Co bys tomu řekl, kdybychom jim trochu pozměnili rejstřík a vzali je s sebou dolů. Bůhví, co všechno nás tam čeká — a je pořád lepší, když si za nás popálí prsty stroj.“ Jsou to sice stroje, ale člověk má někdy dojem, jako kdyby byli živí. Ani Aleně nebylo lhostejné, když McHardy měnil hravá stvořeníčka v chladnokrevné průzkumníky, v jakési pochodující přístroje… Seversona stále ještě vzrušovali lidé, kteří ho zanesli na svých křídlech až sem, o mnoho více než tajuplná planeta. Pozoroval Madarásze, jak stáčí letadlo nad dlouhý průliv oddělující největší kontinenty Kvarty, a najednou si vzpomněl na zoufalou situaci, kdy Paprsek se řítil do smrtící náruče temné hvězdy; atomová elektrárna byla porouchána a všichni ztratili nervy, i Madarász. Žulová sfinga má tedy přece jen trhliny; ani Jánoš není ještě dokonalým novým člověkem. A co Navrátil, nevyčerpatelná studnice lidového humoru, přísloví, úsloví, pořekadel, průpovídek, říkadel, rčení, pranostiky a písniček? Je příliš lidský, aby mohl být dokonalý… Racek klesá klouzavým letem, Madarász vysunuje plováky. Průliv hoří sluncem. Teď se plováky dotkly hladiny. Poutníky vítají dvě fontány rozčísnuté modrozelené vody. Racek uhání k břehům Centaurie, jak byl nazván jeden ze světadílů planety. Břehy protějšího kontinentu — Geosie — nejsou už k dohlédnutí. Motory letadla zmlkly. Racek se mírně pohoupává nedaleko břehu. Nad moře se sklánějí divoké skály. Svítí novotou, jako by tu vyvřely teprve nedávno. Ale nejsou tak nové; na jejich zádech bují křovitá vegetace s šupinatými kmeny a velkými listy. „Zatím to dopadlo dobře,“ řekl konečně McHardy s ulehčením. „Kvarťané nám povolili otevřené nebe.“ „Jsou-li jací,“ poznamenal Madarász. „Čert tomu věř,“ trval na svém McHardy. „Představte si, jak by nás asi Kvarta uvítala, kdyby tu vládly podobné poměry jako na Zemi před padesáti lety, v době studené války. Nějaký pitomoučký seržant by nás určitě považoval za nepřátelský útočící letoun a neštěstí by bylo hotové, a nejen pro nás.“ První výsledky průzkumu ovzduší a mořské vody byly velmi příznivé; na Kvartě jsou podobné podmínky k životu jako na Zemi. Vzduch obsahuje o něco více kyslíku a malé procento helia; ve vodě jsou soli, sírany a chloridy stejně jako v mořské vodě pozemské. Specifickou váhu má o něco vyšší — 1,2; pravděpodobně obsahuje těžký vodík. Teplota ovzduší 38 stupňů Celsia, jako u nás v rovníkovém pásmu. „Kvarta nám bude docela příjemným domovem, přivítala nás zatím jako své děti,“ oznamoval Navrátil strážcům mateřské lodi. Šipka a Vlaštovka se už vracely z průzkumných letů; výpravy zjistily, že sousední planety — Tertia ani Kvinta — nejsou obyvatelné. Tertia prožívá své starohory — huron a lagonkium. V jedovatém oparu se tam rodí první houby, láčkovci a červi. Burmanova skupina získala tam nesmírně cenný vědecký materiál, který pomůže dořešit problém vzniku života na Zemi; ale žít se prostě na Tertii nedá. Na Kvintě je živo, i když tam po životě v našem smyslu slova není ani stopy. Přes noc vyrůstají tam z krystalizujících látek celé krystalové pralesy, mrtvá vegetace se přímo před očima rozvětvuje a houstne a ve dne v záři největšího slunce zase taje nebo vybuchuje vnitřním přepětím. Racek se kolébá na plovácích a pomalounku a opatrně pluje podél nedostupného břehu. Hledá klidný přístav. Počasí se na Kvartě překvapivě rychle mění; to bylo zjištěno již při zkoumání planety z dálky. A moře nehrozí jenom neočekávanou bouří; několik desítek metrů před letadlem se vynořil oválný ostrůvek, lesklý a hlaďoučký jak vyleštěná žula. Když se Racek přiblížil, ostrůvek zmizel a objevil se opět za letadlem, pak po pravici a hned zas vlevo. Cosi podivného obeplouvalo návštěvníky a očichávalo je — a uprchlo dřív, než mohlo být prozkoumáno. Skalnaté pobřeží ustoupilo již volné písečné pláni. U malé zátočiny se Racek zastavil. „Přistaneme?“ zeptal se Madarász. Navrátil přikývl a ostatní také. Navlékli si skafandry a trpělivě čekali, až letadlo dorazí ke břehu. Plováky uvízly v písku v plytké vodě, pár kroků do cihlově červené písčiny. POD TŘEMI SLUNCI Dveře zakotveného letadla se pomalounku rozevíraly a z jejich prahu se současně vysouvaly schůdky. Severson mohl skoro přísahat, že cítí a vdechuje svěží vzduch, který vane do kabiny, ačkoliv ho lehký skafandr neprodyšně dělil od vnějšího světa. Seděl dosud nejblíže k východu; bez dlouhého rozmýšlení vyskočil rovnýma nohama z letadla. Tyrkysová voda se rozstříkla. Ztratil rovnováhu, hlava i ruce se mu zabořily do moučného písku. Zatřepal nohama, několikrát se překulil po dně a teprve potom se postavil. Jaký to pocit, po tolika letech stát na pevné, opravdu pevné půdě. Vedle něho se máchal další — McHardy. Kdyby se tak člověk mohl svléknout, pořádně se nadechnout a zaplavat si! Zbývající členové posádky sestupovali po schůdcích; nejprve Nataša Orlovová, za ní Navrátil a jako poslední Madarász, starostlivý kapitán Racka. Severson chvátal ke schůdkům, aby pomohl Nataše; vzala s sebou dva kufříky s lékařskými potřebami a průzkumnými přístroji. Severson ji vzal se schůdků do náruče a držel ji těsně nad hladinou, jako by se bál, že její skafandr prosákne vodou. Kolik nocí proseděla u kolébky jeho nového života. Jak citlivě ho učila znovu chodit a pozorovat nový svět. Pak přišla Alena, soucitná, vstoupila do jeho života a zaplnila ho celý. Nataša po celou vesmírnou cestu stála tiše v pozadí, hřejivá blízkost se proměnila ve zdvořilé přátelství, v kolegialitu vnucenou osudem. Z vůle téhož osudu vstupují teď na tajuplnou planetu společně a Alena zůstala tam nahoře, na rozvráceném Paprsku. „Neboj se, Leife, naše Nataška se neutopí,“ vyrušil ho Navrátil. „Zatracení kluci, copak jste hlavu zapomněli v otrubách? Takhle bezhlavě skákat do neznáma?“ Ale ani Navrátil se dlouho neudržel; rozdováděl se jako kluk, který po dlouhé zimě poprvé odvážně skočí do potoka. Zlaté slunce stojí v nadhlavníku, oranžové se třpytí nad Centaurií a krvavá Proxima se koupe v průlivu na obzoru. Oblohu asi někdo polil olejem — tak podivně světélkuje duhovými barvami. Nad Geosií se stahují zubatá ohryzaná mračna, lemovaná zlatými, oranžovými a rudými vlákny. Hvězdoplavci vstoupili na břeh a posadili se do vlhkého písku. Úkoly jsou rozděleny, postup průzkumu je dohodnut a do večera je daleko, tak jakýpak spěch. Kdo by po tolika letech nevychutnal krásy přírody, živelné, ale živé, na první pohled tolik podobné přírodě pozemské. A přece — každé zrníčko písku, každá kapka vody a každý lupínek je tu záhadou; a v domově nesmí být záhad. Je třeba především prozkoumat prales vroubící písčinu; zásoby potravin se tenčí. Paprsek byl zasažen do nejcitlivějšího místa; v elektrárně zůstaly pouze dva fungující reaktory a několik baterií, a co nejhoršího, „alchymista“ — automat na přeměnu sloučenin i prvků — je dokonale zničen. Také Čan-suův chuťostroj zmizel v mezihvězdném prostoru. Železné zásoby hotových jídel a surovin vydrží nejdéle rok, při nejvyšší skromnosti. A Kvarta je nepustí ani za deset let… Nejprve tedy vykládají vrtulník, bez něhož by se do vnitrozemí vrhali naslepo; Racek je pro lety v atmosféře příliš neohrabaný. Teď ještě zbývá kabinu letadla proměnit v laboratoř — a vzhůru na první výpravu. U beden s rozloženým vrtulníkem zůstane na stráži Madarász; dohlédne zároveň na Racka, a ostatní se vydají ve dvojicích na okraj pralesa. Jednu dvojici doprovodí kybernetický pejsek, druhou kočička. Navrátil a McHardy zamířili k hadovitému křoví, Severson s Natašou vystoupili do vysokého divokého háje; pejsek hopsal kolem nich. Přeladili si vysílače na rozhovor ve dvou, ale mlčeli, ohromeni nezvyklou podívanou. Kmeny lesních velikánů byly šupinaté a slizké. Sporé světlo lapaly do širokých slunečníků — tlustých modrozelených listů, jejichž spodní část připomínala výtrusnici muchomůrky. Místo trávy ježily se pod nohama bezbarvé dužnaté tyčinky, jakási plíseň dorostlá do obřích rozměrů. Pudřenky na tyčinkách rozsévaly v závanu větříku smaragdový pel. Přímo ze země vyrůstaly veliké květy; otáčely se za kybernetickým pejskem jako slunečnice za sluncem. Když se jim dostal na dosah, pohladily ho svými šlahouny, ale hned ucukly, překvapeny nezvyklým dotekem. Kybernetický Pepík — pochodující univerzální detektor — měřil cestou vlhkost a složení vzduchu a radioaktivitu; objektivy jeho očí zkoumaly mikrosvět v ovzduší a celou cestu zaznamenávaly na mikrofilm uložený v jeho mozku. Důmyslný stroj se pohyboval celkem samostatně; Severson pouze korigoval jeho dobrodružné výpady do houštin, aby se zbytečně nezatoulal. Brašna se pomalu plnila květy a řízky listů a mléčnatými dužinami šupinatých kmenů. A fauna žádná, ani brouček, ani sebenepatrnější muška. Až tu najednou se ve vzduchu něco zatřepetalo. Bzučelo to, kmitalo a vrtělo se takovou rychlostí, že se dalo těžko odhadnout, zda létající skvrna je hmyz nebo vyšší tvor, pták. Nataša se ohnala po bzučáku síťkou, ale ten včas unikl nebezpečí hlouběji do pralesa. Pustili se za ním a v lovecké horečce zapomněli na úmluvu, že se od tábořiště nevzdálí hlouběji než kilometr. Skafandry je sice chránily před drobnou havětí a menšími dravci, ale nikdo neví, zda se tu po pralese nepotulují také obří zvířata, nebezpečná již svou vahou. Létající tvor vlákal návštěvníky až k potoku, který se vinul mezi balvany pod střechou z tlustých listů. Posadil se na hladinu, a to byl také konec jeho svobody. Podivné opeřené stvořeníčko se octlo v krabičce na dně brašny. „Tak — a teď jsme zabloudili,“ uvědomila si najednou Nataša, když si trochu oddechla. „Bojíš se?“ zeptal se Severson tiše. „S tebou ne.“ „Zlobíš se na mne?“ „Nerozumím ti —“ „Od prvního okamžiku, když jsem otevřel oči a spatřil tě nad svým lůžkem, měl jsem blažený pocit bezpečí v tvé přítomnosti — potom přišla Alena. Svým mládím, živelnou radostí ze života a starostlivostí o můj osud celého mě zajala. U ní to byl často soucit a pěstitelská vášeň pedagoga — člověk starého světa, zatížený minulostí — jaké to nádherné pole působnosti. Uvykli jsme sobě, a já pro ni už skoro přestával vidět život kolem sebe. Cítil jsem, že to není láska, ale smířil jsem se s tím; ledový spánek dokáže člověku vzít víc — Až teď najednou… čekalo to asi na mě — na nás, Natašo…“ Nechala se obejmout. Severson ji přitiskl tak prudce, až průhledné přilby o sebe zazvonily jak poháry při přípitku. „Pejsek se na nás dívá,“ řekla rozpačitě a vyvinula se mu z náruče. Severson nevnímal. Nepřítomně se na ni díval, hlava se mu točila. A najednou pocítil mrazivý chlad. „Příliš dlouho jsme žili jako larvy!“ vykřikl, a než se Nataša vzpamatovala, stiskl závěr a strhl si přilbu. Zvedl paže a zhluboka vdechl vlhký vzduch. Chutnal po hořkých mandlích a skořici. Nataša jenom bezmocně pozorovala, jak jeho obličej zesinal a při pádu se zabořil do tlejícího koberce pralesa. Pomalu se probíral z mrákot. Voda mu šplouchala na přilbu; cítil, že je vlečen. Nohy mu bezvládně drkotaly po hrbolatém dně. Podíval se vzhůru. Nataša se ohlédla; usmála se. „Právě ses narodil po třetí.“ Vymanil se z jejího objetí a vyškrábal se na břeh. Nataša se usadila vedle něho. „Nic mi nemusíš vysvětlovat; studem bych se propadl do horoucích pekel. Jsem prostě hlupák. A co horšího, zdejší atmosféra je nedýchatelná; skafandrů se už nezbavíme.“ „Naopak, domnívám se, že se nám v ní bude dýchat stejně volně jako u nás doma. Když jsem ti znovu nasadila přilbu a trošku se vzpamatovala, vzala jsem na potaz pejska a v jeho záznamech hledala plyn, který tě přiotrávil. Po celou cestu přes prales — až po potok — hlásil detektor dýchatelný vzduch bez jakýchkoliv závad. Teprve v korytě potoka se objevil opar kyanovodíku. Obávala jsem se, že to dopadne hůř. Volat o pomoc jsem nechtěla, stejně by nás tak hned nenašli — a nač zbytečně vysvětlovat. Nejbezpečnější cesta k moři je po potoce, a doprava nákladu po vodě je vždycky snazší,“ usmála se. „Až se tě bude McHardy nebo Navrátil ptát, proč je Pepíkův dokumentární mikrofilm přestřižen a zkrácen, tak to byla prostě porucha, rozumíš?“ K moři se po potoce dostali dřív, než očekávali. Zřejmě se v honbě za bzučákem motali v nevelikém kruhu. Výhled na Racka v zátočině jim zastiňoval řetěz skalních útesů zabíhajících hluboko do moře. Severson vylezl na skálu a průhledem mezi balvany chvíli pozoroval, jak Madarász tahá z beden součásti vrtulníku. Navrátil s McHardym se ještě nevrátili, on i Nataša mají tedy čas. Severson se obrátil k Nataše, aby jí oznámil, co jako rozvědčík zjistil — a ustrnul; na rudém písku ležela přilba a prázdný skafandr, u kterého nehybně seděl věrný pejsek. Nataša zmizela. Za okamžik se vynořila nad hladinu. Z kombinézy jí stékala voda drobnými praménky. „Někdo přece musí ukázat cestu,“ odpověděla na němý údiv. „Já vím, nás nedělí jenom skafandry,“ povzdychl Severson a po druhé sejmul přilbu. DO VNITROZEMÍ Navrátil s McHardym a kybernetickou kočičkou se vrátili z průzkumu. Madarász zanechal montáže a šel s nimi do letadla, aby pomohl při hodnocení první výpravy, a aby se zároveň na chvíli zbavil skafandru a volně vydechl. Občas vyhlédl z okna a toužebně se zahleděl na moře. Zdálo se, že je bez života. Hladina se v lehounkém větříku sotva zachvěla. Písčité, nepatrně klesající dno bylo jako uválcované; v průhledné vodě se neobjevila ani rybička. „Malá koupel by neškodila,“ řekl zadumaně. „Je zřejmé, že ovzduší je bez závad, alespoň zde, na pobřeží. Hmyz se tu zatím žádný neobjevil a voda je čistá, bez havěti. Už jsem si ji laboratorně vyšetřil.“ Navrátil byl překvapen, že s takovýmto návrhem přichází právě Madarász, muž rozvážný a spíše opatrný. „Jsme tu teprve několik hodin, není to trošku brzy?“ namítl… „Jaképak dohady, problém je už vyřešen,“ McHardy ukázal z okna. Po písčině kráčeli Nataša a Severson — s obnaženými hlavami. Nataša nesla pod paží přilbu a Severson vlekl napěchovanou tašku. „Taková nekázeň,“ zlobil se Navrátil, ale v duchu byl rád, že odvážná prověrka ovzduší dopadla dobře. Zatím. „Žádné překvapení na této planetě není dost velké. Pojďme jim naproti, ať se také trochu nalokáme čerstvého vzduchu.“ Madarász tenkrát netušil, že vyslovil jakési zaklínadlo, kterým se později obrnili proti všem možným překvapením tajuplné planety. Tři muži v lehkých kombinézách vyskočili z letadla rovnou do moře. Seversona ta nezvyklá podívaná udivila, jeho zachmuřená tvář se rozjasnila; i oni bez skafandrů, vysvětlování bude snazší. „Kampak se vám zatoulal Pepík?“ volal Navrátil. „Tak ani vy o něm nevíte? A my se utěšovali, že utekl za vámi. Moře nás zlákalo stejně jako vás,“ vysvětlovala Nataša. „Hlídal nám na břehu odložené skafandry. Skalnatý břeh se tam sesypává do moře haldou úskalí, útesů a balvanů; skafandry jsme proto chvílemi ztráceli z dohledu. Věřte nebo ne, Pepík toho využil a zmizel — i s Leifovou přilbou. A stopy přitom nezanechal žádné.“ McHardy ji přerušil. „Nač by mu byla přilba? Jeho mozek není tak dokonalý; neutekl z vlastní vůle. Někdo ho buď odlákal, nebo prostě odnesl. Zařídili jsme se tu už jako doma a zatím nás možná Kvarťané pozorují zpovzdálí a sledují každý náš krok. Vegetace je tu dostatečně bujná, aby ukryla jejich sídla. Co nám zatím přinesl letecký průzkum ze stratosféry? V podstatě jenom hrubé obrysy světadílů; detaily nám dosud unikaly pro neobvykle vysokou oblačnost a mlžnost, a pro ten bujný porost. Jánoš to řekl správně: žádné překvapení není dost velké…“ „Na myslící Kvarťany sice příliš nevěřím,“ řekl Navrátil, „ale opatrnosti nikdy nezbývá. Proto rychle z vody a na vrtulník, všechno ostatní si necháme na později. Pomoc ze Země nám nepřijde dřív než za patnáct let, na prohlídku zdejší přírody máme tedy času víc než dost.“ Díky lehkému pojízdnému jeřábu a důmyslným nástrojům montáž helikoptéry postupovala rychle i když posádka Racka pracovala opět ve skafandrech. Když Áčko — největší ze tří sluncí — zapadlo za obzor, osvětlili si pracoviště silnými reflektory Racka. Oranžové Béčko zbarvilo sice pohádkově oblohu, moře i pobřeží, ale na složitou práci jeho svit nestačil. Uslzená Proxima už dávno zmizela v temných mračnech, která se přihnala od Geosie a pohltila nakonec i plápolající Béčko. Zvedl se vítr a rychle se proměnil v horkou vichřici. Moře se z vlnilo a vzdulo, do zátočiny se přivalil vzteklý příboj. Letící vodní stěna rozkymácela letadlo a hvězdoplavce srazila do písku. Nad jejich hlavami se ozvala prudká rána, provázená fialovým zábleskem. Zvedli se a utíkali k letadlu, aby unikli dalšímu úderu moře. Prostorem prolétla ohnivě fialová koule a ohlušivě vybuchla. A hned se objevila další a další. Rej kulových blesků a burácející moře rázem proměnily poklidnou zátoku v peklo, kterému neodolal ani mohutný Racek. Zběsilé moře a uragán spojenými silami ho nadzvedly a posadily na břeh, málem rovnou na rozestavěný vrtulník. Co nejrychleji uniknout… Madarász zapnul řízení; pohonné agregáty zůstaly němé. Hladký povrch kolosu sršel plamínky elektrických výbojů. Racek, smělý pták vesmíru, v objetí Kvarty zůstal najednou bezmocný. Přikrčen k zemi chvěl se pod ranami. Jejich síla přece jen nestačila na to, aby s ním pohnula i na břehu. A uhelnou tmou křižovaly ohnivé míče. Bouře odešla stejně jako přišla. Moře se ještě vztekalo, ale z obrovitého mraku zůstaly jenom cáry vlekoucí se po nachové obloze. Vrtulník zmizel i s bednami. V místech, kde stál, světélkovaly pouze slizké oranžové chaluhy. Snad ani nejsou oranžové, barvu si pouze vypůjčily od pohasínajícího Béčka, které se už nemohlo dívat na tu zkázu a raději prchalo za obzor. Porucha na elektrickém vedení vyřadila i reflektory. Podle kalendáře, který Čan-su sestavil na Paprsku, zde, na nultém poledníku, vyjde Áčko až za sedm hodin a Béčko dokonce za devět. Při nouzovém osvětlení by byla prohlídka pobřeží příliš nebezpečná. Nezbývá, než ji odložit až na ráno. Na spánek není ani pomyšlení; porucha letadla musí být odstraněna co nejrychleji. A strážci mateřské lodi netrpělivě čekají na zprávy. Ráno bylo neradostné. Vrtulník zmizel buď v naplavených kopcích písku a chaluh, nebo někde v pralese. Podivnou náhodou unikl pohromě pouze pojízdný jeřáb. Áčko vesele zářilo z temně azurové oblohy, jako by se vůbec nic nestalo. Severson se bezhlavě vrhl na mokrý písek a hrabal v něm v naději, že objeví alespoň součást helikoptéry. „Tohle nikam nevede,“ řekl Navrátil. „Musíme se rozhodnout: bud tu zbytečně promarníme několik dní, než přiletí Vlaštovka s dalším vrtulníkem, nebo se pustíme do vnitrozemí i bez něho a pokusíme se najít bezpečnější úkryt před nepohodou. Ve dne se bouře bát nemusíme; naši meteorologové na Paprsku ji snad zpozorují dřív, než nás dostihne.“ „Pokud tu ovšem nevznikají nenadálé místní bouřky,“ poznamenal Madarász. „Tož tedy: Dolce far niente — nebo útok na Hic sunt leones?“ „Pustíme se do lvů,“ rozhodl za všechny McHardy. Rozložil po podlaze letecké snímky, znehodnocené vysokou oblačností. „Prozrazují nám aspoň tolik, že asi osm kilometrů odtud ústí do moře větší řeka. Dáme-li se přes pahorkatinu na jihozápad, bezpečně se dostaneme k jejímu břehu a přitom prozkoumáme pěkný kousek vnitrozemí.“ Ukázal na místo, kde se řeka na snímku ztrácela pod mračnou peřinou. „Tady někde se setkáme s Madarászem, který sem zatím dopraví Racka po vodě.“ .,A bez skafandru ani krok,“ řekla rozhodně Nataša, lékařka výpravy. Kyanovodík u potoka byl dostatečným poučením. Potřebná výzbroj byla rozdělena na čtyři díly a výprava se dala na pochod. Pozemský kompas nefungoval, magnetický pól byl příliš blízko, a tak orientace závisela pouze na Áčku, které pomaloučku šplhalo k zenitu. Pokud to šlo, postupovali v přímce, bez ohledu na překážky. Neprostupnými houštinami se prokousali pomocí ultrazvukové pilky až k potoku. Nebezpečné bažiny v úžlabině za potokem je donutily k první oklice. Na pokraji rašeliniště se kolébaly na tenounkých stvolech veliké průsvitné květy. Zřejmě byly lehčí než vzduch; doslova plavaly v prostoru. Nataša uřízla jeden z baňatých květů, ale celá nádhera rázem splaskla jako prostřelený balónek. Z údolí vystoupili po kamenitém úbočí na vrcholek nevysokého kopce. Široko kolem se vlnila kupovitá horská krajina. Reka ještě nebyla v dohledu, skrývala se tam někde v záhybech pahorkatiny za skupinou kopců. Vzadu stoupal k obloze plazivý dým nebo pára. Na západním obzoru se zdvíhala mohutná tabulová hora, držící jako v háčcích kupu mračen. Prošli dalším údolím, jakoby provrtaným nespočetnými roklemi a po terasovitém svahu se vyšplhali na skalnatou korunu mohutné horské kupy. Vnitrozemí se před nimi otevřelo dlouhým hadovitým údolím, na jehož dně místy blikotala hladina řeky. Z kotliny pod vrcholem hory vyrážel mohutný gejzír. Mezi zakulacenými kloboukovitými kopci za řekou podivně se vyjímal vysoký kouřící kužel. Sestup k řece byl obtížnější, než napovídal pohled s vrcholu. Praskliny, průrvy a srázy, — a nakonec sestup do hlubokého kaňonu, který donutil poutníky k horolezeckým výkonům. Ani cesta kaňonem nebyla snadná. Nafukovací člun, který je odnášel dolů k řece, unikl často jen o vlas balvanům, které pročesávaly bystřinu v soutěsce. Bystřina unikala z kaňonu vysokým vodopádem, který se řítil dolů podél nedostupné skalní stěny. Pohodlnější sestup k řece našli teprve o několik kilometrů dál, hlouběji ve vnitrozemí. Líná kalná řeka se z nepochopitelných důvodů vlekla doleva místo doprava, k moři. Domnívali se z počátku, že je to způsobeno prudkým ohybem toku, nastoupili do člunu a hnáni lehounkým motorkem pluli proti proudu. Ale brzy zjistili, že místo, aby se vzdalovali od moře, blíží se k jeho břehům. Řeka tedy proti všem pozemským zvyklostem neústí do moře, ale vytéká z něho a odnáší jeho vodu kamsi do nížin vnitrozemí. Vypnuli motorek a nechali se volně unášet proudem. Skalní stěna ustoupila od levého břehu a zmizela ve fantastických pralesích. Údolí se rozevřelo a volně vdechovalo namodralý vzduch protkaný pestrými paprsky všech tří sluncí. Břehy tu byly pusté, bez života. Teprve na náhorní rovině nad mírným svahem se jedovatě zelenal nízký porost. „Že jsme si raději nepočkali na Vlaštovku a na nový vrtulník,“ bědoval udýchaný McHardy, když se po dlouhém trmácení konečně posadili na balvany rozseté v porostu. Zelený koberec rozprostřený po rovině zpestřovaly ostrůvky ohnivě rudých květů. Ze tří stran uzavíraly rovinu strmé skály. „Nevím proč, ale pořád se mi vnucuje dojem, že jsme se tu posadili k prostřenému stolu,“ řekla Nataša. „Prostřený stůl,“ zanesl si Navrátil nový název do mapy, kterou si načrtával cestou. „A řeka, toť přece naše Naděje,“ pojmenoval kalný tok právem objevitele. „Leife, zeptej se na Paprsku, co tam mají nového, ať o nás nemají strach. Já se zatím spojím s Jánošem. Buď někde s Rackem uvízl, nebo přejel o stanici dál, jinak bychom ho už museli zahlédnout.“ Z Paprsku se ozvala Alena. Seversonovi se zdá, že vystupuje z temných dálek jako světlý boj, je větší a větší, až přerůstá i Natašu, která sedí proti němu na balvanu a usmívá se. Alena mluví a mluví, Severson zmateně odpovídá. A Nataša se dívá a usmívá. Zatím se mezi Navrátilem a Madarászem rozvíjel tento rozhovor: „Kam ses nám zatoulal, Jánoši? Potkalo tě snad cestou něco nepříjemného?“ „Hladina moře se nepatrně zpěnila.“ „Zpěnila se hladina? A proč?“ „Vlastně ne; nejprve se z hladiny vynořila hlava. Taková trochu větší, něco jako brachiokvartus. Potvora stála na dně a já naměřil hloubku 28 metrů.“ „Zaútočila snad na Racka?“ „Ten brachiokvartus ne, to spíše ta druhá, ale až později. Tak tedy — ta hlava koukala na Racka celkem netečně pitomoučce. Připlul jsem k ní skoro na dosah, ale ani se nehnula. Až se hladina zpěnila. Obluda se začala vrtět a vzpínat nad vodou. Považoval jsem to za zahájení útoku a několika výboji jsem ji trochu omráčil. To jsem neměl dělat, protože brachiokvartus neútočil, ale bránil se. Pod vodou ho napadl jakýsi mesokvartus; jeho hlava připomíná mesosaura, ale je to spíše had než ještěr. Jak jsem stačil vypozorovat, zespodu má dvě řady žeberních výrůstků, něco jako tlusté nízké nožičky. Když dlouhokrká obluda klesla ke dnu, pustil se do Racka jako pominutý. Několik dlouhých zubů si vylámal na plovácích a ostatní na Rackově zobáku. A tak jsem ho ze studijních důvodů zabil. Vzal jsem ho do vleku, možná, že je ta potvůrka jedlá, ale právě tohle mne zdrželo. Brachiokvartus se probral z mrákot a bezmocného nepřítele pronásledoval až do vnitrozemí. Střílet jsem ho nechtěl a za živého byste se mi asi poděkovali. Nezbývalo, než se vrátit na moře, odlákat ho daleko od ústí řeky a pak se nenápadně a hodně rychle ztratit. Doufám, že jsem se ho už zbavil, za půl hodiny jsem u vás; vlek je trošku nepohodlný, musíme plout opatrně.“ Opálová obloha hrála barevnými záblesky jako by někdo na ní pouštěl prasátka pomocí obrovského krystalu. Z ohybu Naděje vyplul Racek. Rozvířená hladina prozrazovala, že svírá ve svých spárech a táhne za sebou něco opravdu velkého. Pod ocelovým ramenem teleskopického jeřábu vyčnívala z vody pouze ozubená tlama obludy. Její délka se nedala odhadnout ani potom, kdy chapadla Racka povytáhla zvíře na břeh. „Zásoba masa nejméně na rok,“ žertoval McHardy. „Tak vám přeju dobrou chuť, ale já raději umřu hlady,“ řekla znechuceně Nataša. „Čan-su a hlad jsou tak dobrými kuchaři,“ smál se Navrátil. „Horší to bude s ledničkou; nevím, kde v těchto parnech seženeme tak velkou chladírnu. Na vzduchu ani ve vodě nám dlouho nevydrží.“ „Možná, že to není k jídlu, podívejte se, jaké to má jedovaté barvy,“ utěšovala se Nataša. „Uvidíme.“ McHardy vytáhl ultrazvukovou pilku a z válcovitého těla obludy vyřízl kus masa. Za okamžik nato se rozstříkla voda a tlama obrovského hada scvakla, až čelisti zapraskaly. Zvlněné tělo sebou několikrát škublo, podlouhlá ploská hlava se nadzvedla. Lidé uskočili, aby je zvíře v poslední křeči nesmetlo do řeky. Ale najednou žeberní výrůstky se daly do pohybu; had se vzepřel na svých drobných nožičkách a těžkopádně se vyšplhal na stráň. Tělo se vlnilo čím dál rychleji a nožičky se rozkmitaly. Strach překonal zvědavost; lidé zanechali pozorování a dali se na útěk. U skupiny balvanů uprostřed náhorní roviny se zastavili a ohlédli. Zdvižená hlava hada se již kymácela mezi keříky nízkého porostu. Těžce vysouval tělo z vody a táhl je strání nahoru, ale plazil se stále rychleji. Lidé utíkali dál, ke skalní stěně, která — aniž si to včas uvědomili — ze tří stran je sevřela do pasti. Ale štěstí jim přece trochu přálo; našli otvor ve skále, který je zavedl do jeskyně. Kameny rozházené po jeskyni rychle vršili do vchodu. Brzy objevili chodbu, která vedla někam do nitra skal. A byl už nejvyšší čas, protože obluda se zatím doplazila až k jeskyni a chatrnou překážku rozmetala jako dětskou stavebnici. Podzemím se rozléhal dvojí hlomoz; chaotický dusot pěti párů nohou a sípavý zvuk smirkovaného dřeva. Chodba se zatáčela hned vlevo, hned vpravo, ale nezužovala se; místy se dokonce rozšiřovala v prostorné jeskyně, jejichž vlhké stěny odrážely svit reflektorů tisíci plamínky. Lidé už úplně ztratili představu o tom, jak hluboko zabloudili do skalního masívu. Konečně objevili ve stěně širokou trhlinu a bez rozmýšlení do ní vlezli. Šelest a funění netvora za chvíli utichlo. Možná, že ztratil ve tmě orientaci, nebo číhá, až se budou vracet. PRVNÍ OBYDLÍ Vlaštovka se vrátila z Tertie na Paprsek. Teprve při pohledu na škody, způsobené torpédem, si Burman, Watson, Wroclawski a Fratev plně uvědomili, co je vlastně potkalo. Tím milejší bylo shledání po dlouhém odloučení. Watson a Wroclawski převzali službu na Paprsku, aby umožnili Aleně, Čan-suovi a Krausovi odlétnout s Vlaštovkou na Kvartu, kde na ně čekala spousta práce. Je třeba co nejrychleji dobudovat obydlí, které objevili ti dole. Vlaštovka, zatížená zásobami a potřebným zařízením pro nový domov, přistála v průlivu hvězdoplavců, nedaleko místa, kam poprvé dosedl také Racek. Plula podél břehu, který ohmatávala pouze očima přístrojů, protože na průliv se snesla hustá mléčná mlha. Podle hlášení první výpravy dostali se už k zátočině, kde první den kotvil Racek, ale zátočina vypadá jinak, než ji popsal Navrátil. Po písčitém pásu není ani stopy; hustý prales se naklání až nad hladinu. „Ústí Naděje nenajdete, hladina moře klesá, řeka je takřka bez vody,“ řekl Madarász, se kterým se spojil kapitán Vlaštovky Burman. „Nepouštějte se v mlze do neznáma. Zakotvěte v zátočině a počkejte, až mlha trochu opadne. Přiletíme vám naproti.“ Uplynula hodina, dvě, a mlha zhoustla. Hladina moře pomalounku klesala odlivem, který se na Kvartě objevil poprvé. Vlaštovka se octla na písčině, na pevné půdě. Unavení hvězdoplavci brzy usnuli, až na Krause, který byl vylosován jako strážce. Ale i toho ukolébal nakonec klid odpočívající přírody kolem. Stejně jako ostatní odložil přilbu s Jonesovým přístrojem na výměnu únavových látek v mozku, sklopil si křeslo a podřimoval. Vlaštovka odolá i rozzuřeným živlům, uvažoval ještě v polospánku, při sebemenším záchvěvu se proberu, a pocit bezpečí a pevné půdy pod nohama v novém domově je tak sladký. Čas míjel a Krausova dřímota se proměnila v tvrdý spánek. Neprobudil ho ani drnčivý bas McHardyho, vyrážejícího z nouzového vysílače: „Haló, co je s vámi? Proč se neozýváte?“ Spáče vyburcoval teprve ostrý pronikavý signál, kterým se na Paprsku vyhlašoval poplach. Za okny už vládla neproniknutelná noc, proteplená narudlým svitem Proximy. „Co je?“ zeptal se klidně Bengt Burman. „Byli jste bez proudu, nebo co se vůbec děje?“ zlobil se McHardy. „Už několik hodin bloudíme průlivem a marně vás hledáme. Jste na vodě nebo na souši? Nevypínej, abychom si vás mohli zaměřit.“ „Okamžik, podívám se,“ řekl Burman, vysílač přepnul na souvislý tón a rozžehl všechny reflektory. Světlo se vracelo do kabiny spletí lián, pokroucených kmenů a deštníkovitých listů. „Tisíc rozpadlých galaxií, jsme v pralese,“ vztekal se Fratev. „Pěkně jsi hlídal, pěkný strážce, když ho zloději odnesou i s domem.“ „Nechápu, jak se to stalo,“ uvažoval Čan-su. „Kdyby nás odnesl uragán nebo příboj, těžko bychom takový náraz zaspali.“ „Pěkně jsi nám to zavařil, hrdino. Teď abychom se prokousali k moři.“ Fratev se snažil otevřít hlavní východ z letadla, ale rozbujelá vegetace držela dveře jako v kleštích. Otevřel tedy posuvný závěr u zadního otvoru pro nakládání zboží a prohlížel si podivnou větev, která se vtlačila do přečerpávací kabiny. „Je to měkké a křehké jako nabobtnalý tvaroh, samá voda, s tím si snadno poradíme, Bengte, uvolni Vlaštovce ruce, ať se trochu podrbe na zádech a setřepe tu vlezlou houbovitou havěť. A ty, Friedrichu, chop se pilky a pusť se do práce.“ „Haló, Johne, už jsi nás zaměřil?“ zavolal Burman McHardyho. „Nebylo třeba, svítíte jak maják.“ „Uvízli jsme ve vnitrozemí, v pralese.“ „Já vím,“ smál se McHardy, „civíte v pralese — čtyřicet metrů od břehu, kotvíme vám za zády. Otočte letadlo o sto osmdesát stupňů a prostřelte nám v té měkotě uličku vysokofrekvečním dělem, stáhneme vás na vodu.“ „A co je ti tak k smíchu?“ divil se Bengt. „Ale nic — včera večer jsme s Rackem uvízli zrovna tak. V poledne se začala Naděje odvodňovat. Na štěstí jsme to zpozorovali včas; Racka jsme hned přemístili na provizorní letiště na Prostřeném stole. Večer jsme ho nemohli najít; zmizel v houbovitém pralese, který tu za těch pár hodin vyrostl. Tahle krajina, to je báječné pařeniště; sotva se objeví mlžný opar, stromy ti tu rostou před očima. A představ si — jejich dužina je jedlá. A jaká je to pochoutka. To bude dáreček pro naše pozemské zemědělce.“ „A já už myslela, že nás unesli nějací obři,“ povzdychla si Alena, jako by litovala, že vysvětlení záhady je tak prosté. „Jen aby to tak nedopadlo i s těmi tvými geniálními Kvarťany,“ odpověděl jí Fratev. „Už jsi nám tuhle planetu pěkně zalidnila — ve své bujné astrobiologické fantazii — a zatím se chudák nedostala dál než po druhohory. Nu — když si tu ještě takových sto miliónů kvarťanských let počkáme, možná, že se s nějakou tou antropoidní opicí setkáme.“ Překrásné kvarťanské ráno. Áčko i Béčko vycházejí téměř současně; jejich paprsky se střetávají na nebi vybroušeném z onyxu. Nataša a Severson stojí u vchodu do jeskyně a pozorují, jak Racek a Vlaštovka přistávají na Prostřeném stole. Prales, který ještě včera vládl nad rovinou, vadl a scvrkával se v ranní výhni, a přitom rozfukoval skořicový prášek jako rozšlápnutá pýchavka. Houbovitá vegetace mizela stejně rychle jako přišla. „Tak už bude dušička ve vatičce,“ řekla tiše Nataša, když Alena vystoupila z letadla a Severson jí kráčel vstříc. „Ale nic jí neříkej, bude to tak lepší.“ Nataša se dívala za ním — a zase se usmívala tím svým zvláštním způsobem. Navrátil provázel nové obyvatele Kvarty skalním labyrintem. Předvedl jim přírodou vytvořený vodovod, podzemní bystřinu, která se odněkud shora řítila vymletým tunelem, ukázal jim prostor připravený pro atomovou elektrárnu a ledovou jeskyni, přirozenou chladničku, do které si jako na zavolanou vlezl raněný mesokvartus a kde se také vlastnoručně zkonzervoval. Prostor pro kuchyni oddělovala od chladničky jenom několik metrů silná skalní stěna, ve které si osadníci prorazí průchod. Hlavní práci na zbudování bezpečného sídla vykonala příroda sama. Stačí jí trošku pomoci a skalní labyrint se promění v přepychově zařízené podzemní městečko. Prvním úkolem bylo dopravit do podzemí atomový reaktor, jeden z mála, které unikly na Paprsku zkáze. Zatím si svítili náhradní atomovou baterií z Racka. Pokud se nenajdou místní zdroje energie, vlastními zásobami se musí šetřit. Atomová pec na přípravu štěpného materiálu byla zničena, stejně jako termonukleární centrála Paprsku. Nezbývá, než vrátit se o padesát let zpět a začít s nejprimitivnějším zařízením. Reaktor, který přivezla Vlaštovka, sloužil na Paprsku pouze k laboratorním účelům, vyrobí sice dostatek energie, ale v případě, že Racek, Vlaštovka a šipka budou často v pohybu, štěpný materiál vystačí sotva na rok. Srdce podzemního města se rozbušilo, nástroje a přístroje ožily novou krví. Do vstupního otvoru vsadili ihned neprůstřelné zasouvací dveře, vyrobené na míru ze střepiny poškozeného pláště Paprsku, aby tak zabezpečili sídlo zvenčí. Neprohlédli zatím pořádně ani nejbližší okolí a o překvapení na této planetě není nouze. Někde nedaleko žijí pravděpodobně jakési kvarťanské straky. Jakákoliv lidská maličkost, kterou někdo zapomene na Prostřeném stole — hrníček nebo nějaká součást přístroje — určitě v krátké době zmizí bez sebemenší stopy. Menší výpravy do okolí měly ráz spíše geologický a daleko se bez vrtulníku nedostaly. Na jednom z těchto výletů McHardy a Severson zažili zajímavé dobrodružství, ale na Johnův návrh si zatím své zážitky nechali pro sebe, prý jako překvapení. Seversona vzrušující tajemství pálilo. Montáž nového vrtulníku byla už téměř dokončena a blížil se den, určený pro letecký průzkum. Kolektiv brzy objeví záhadu, kterou oni dva odhalili před pěti dny na nočním výletě. A bude po překvapení. Musí se svěřit — komu jinému než Aleně. Příležitost se našla brzy. Alena se v ledové jeskyni pustila do anatomické pitvy obrovitého hada a Seversona žádala o pomoc. Leifovo vyprávění ji nesmírně nadchlo; byla to voda na její domněnkotvorný mlýn. SVĚTLA V ÚDOLÍ Mesokvartův život nakonec přece jen zhasl docela. Trvalo dosti dlouho, než ho v podzemním labyrintu našli. Ještěří had prolezl velkou puklinou do ledové jeskyně nemající východu a tam dokonal. Teď teprve si všichni uvědomili, že šťastná náhoda je zavedla do bezpečného úkrytu před nepohodami neznámé planety. „Tohle je dokonalá tvrz se vším pohodlím, bezpečnější místo sotva asi na Kvartě najdeme,“ řekl Navrátil, když se po důkladné prohlídce podzemí posadili u východu na Prostřený stůl. „Ale i tato skála se může potopit. Než se tu usadíme natrvalo, trošku si svůj budoucí palác i jeho okolí prosvítíme. Poohlédneme se zároveň po štěpných materiálech a jiných surovinách. Možná, že se nám podaří vyrobit zničenou část Paprsku dřív, než přijde pomoc ze Země, jak o tom sní John. Na tak obrovský úkol je nás sice málo, nemáme dost zkušeností, ale zůstala nám na štěstí knihovna Paprsku a vůle splnit úkol a vrátit se domů.“ Zapustili na Kvartě kotvu a všechny síly teď věnují zbudování bezpečného přístavu, který bude výchozím bodem pro další bádání, útočištěm před pohromami, laboratoří i velikou dílnou. Úprava podzemí a geologický průzkum postupují současně. Čtveřice prvních průzkumníků je na Kvartě již pátý den. Pobřeží Naděje i Homole — hora, v jejímž úpatí se rodí Osada hvězdoplavců — jsou již zhruba prozkoumány. Severson a McHardy kráčejí podél skalní stěny k dalšímu podzemnímu bludišti, které bylo objeveno teprve včera. Podle kvarťanského času jsou tři hodiny odpoledne. Sytě modrá obloha poprvé připomíná jižní pozemské nebe. Jen obláčky jsou o něco pestřejší. Přímo v nadhlavníku stojí Béčko, Áčko je už na půl cesty k obzoru. Proxima teprve vychází. Krajina vyhlíží dnes nezvykle pozemsky, mírumilovně. „Pomalu se tu začínám cítit jako u nás doma, v Coloradu,“ řekl McHardy. „To bude asi tím, že jsme se konečně natrvalo zbavili těch nesnesitelných skafandrů. Já si už na silný kvarťanský vzduch zvykl; včera mě ještě bolela z něho hlava, ale dnes je mi božsky,“ nadechl se Severson s rozkoší. „Naštěstí nás tu neotravují moskyti ani jiná havěť. Vůbec se mi zdá, že Kvarta je na faunu dost chudá. Kromě dvou předpotopních oblud a několika hmyzoptáčků jsme tu žádného živočicha neviděli. Obávám se, že Alena se těch svých myslících Kvarťanů nedočká.“ „A já na ně pořád ještě věřím,“ odpověděl McHardy. „I když tu má život podobné podmínky jako na Zemi, vlivem tří sluncí se rozhodně vyvíjel jinak. Zatím jsme toho mnoho neviděli. Kvarta neprožívá teď své mesozoikum ani antropozoikum, ale svou vlastní dobu, ve které mohou na jedné straně vznikat nové druhy a na druhé straně se možná rozvíjí život na nejvyšším stupni. Pravděpodobně tu nenajdeme města podobná našim, a přece tu žijí myslící tvorové; naše města — to přece není zrovna ideální způsob bydlení.“ Prohlídka sousedního podzemního bludiště dala brzy jeho slovům za pravdu. Po namáhavém výstupu spletí chodeb, průlezů a komínů se dostali do rozlehlého jeskynního dómu, do kterého nevelkým otvorem ve stropě pronikalo denní světlo. Půdorys jeskyně připomínal krajíc chleba. Posunem horninových pásem došlo kdysi ke zlomu, který uzavřel krasovou jeskyni čedičovou a žulovou oponou. V dolní části jeskyň bujel prales obrovských stalagtitů, na vápencových stěnách blýskaly namodralé krystalky. V nálevkovité prohlubni nedaleko zlomu stála tekutina podobná naftě. Pravý roh krajíce se prudce svažoval do kruhovité propasti. Návštěvníky zaujala mohutná zlatá žíla rozdělující zlom, a ta je přivedla k pozoruhodnému objevu. Asi šest metrů nade dnem jeskyně byly do skály vyryty jakési znaky. Nebyla to hříčka náhody, protože v jednom z koutů objevil Severson dokonce celý výjev vtesaný do vyhlazené plochy. Uprostřed skupiny fantastických zvířat stál malý človíček, nápadně podobný potápěči ve skafandru. „Chceš pádnější důkaz, že na této planetě žijí lidé?“ řekl McHardy vítězoslavně. „Nebo snad věříš jako kdysi würzburský profesor Beringer, že se tu projevily tajemné tvořivé síly? Hochu, na této planetě zažijeme mnohé dobrodružství, to mi věř. Možná, že narazíme na Kvarťany ještě tady, v podzemí.“ Prohlédli každou trhlinu a spáru. Objevili wolfram, molybden, zlato a stříbro, ale ani náznak toho, že by bylo podzemí někdy obydleno. Když se konečně vyškrábali na povrch, byla už noc. Octli se v úzké soutěsce nad skalními bludišti. Proxima zápasila s těžkým mrakem, který se k ní bezohledně otočil zády a její světelnou sprchu rozstřikoval po celé nebeské klenbě. Soutěska přivedla dva zvědavé muže k horskému jezírku, nad nímž se tyčila kulatá čepice Homole. Jezírko bylo objeveno již před několika dny z Racka a dostalo jméno Rezervoár; je víc než pravděpodobné, že zásobuje podzemní sídliště vodou. Kolem břehu jsou rozsety špičaté balvany jako mohyly, které tu kdosi postavil úmyslně. Posadili se na jeden z nich. „Dýchá se tu volněji než tam dole, nezdá se ti?“ řekl McHardy. „Možná, ale zdá se mi, že Rezervoár čímsi páchne a že tu žlutou skvrnu na obloze nevymalovala Proxima,“ pokynul Severson k siluetě kostrbatého skaliska, za nímž vystupovala nažloutlá záře. „Podivné, zvláštní; kčertu, do těch míst ještě nikdo z nás nevkročil a přece si tam někdo svítí.“ Vyšplhali na hřeben kráteru, který svírá horské jezírko. Tam někde hluboko v údolí, pod obrysy tabulové hory, blikaly tisíce světélek. „Vidíš totéž, co já?“ vydechl McHardy. „Já vidím město. Podíváme se tam?“ „Teď v noci? Vzdušnou linií je to nejméně pětadvacet kilometrů, možná padesát; za tmy se těžko odhaluje vzdálenost — a terén neznáme. Kdoví, jak by nás Kvarťané přivítali, kdybychom se k nim vplížili v noci, jako zloději.“ „Bojíš se; návštěvu tedy odložíme; ale našim zatím o tom ani slovo. Své sousedy si necháme jako překvapení.“ „Je to úžasné a nechápu, jak jste si mohli takový objev nechat pro sebe,“ řekla Alena, když Severson skončil své vyprávění. „Vrátili jste se na ta místa za dne?“ „Já ne, nebyl zatím čas.“ „Tu jeskyni i město musím vidět ještě dnes. Do večera nám zbývají ještě skoro tři hodiny. Vezmeme si pořádný dalekohled a kočička půjde s námi, abychom na zpáteční cestě nemuseli bloudit sousedním labyrintem jako vy dva.“ „Chceš to snad všechno říci Navrátilovi?“ zarazil se Severson. „Dal jsem slovo.“ „Nu, dobrá, ale jenom kvůli tobě, nenapravitelný dětino. Ostatně — zítra nebo pozítří bude po tajemství tak i tak; vrtulník bude hotov. A Johna teď pozvi také, ať je nám veseleji.“ Navrátilovi oznámili, že se jdou trochu projít po okolí a s pořádnou výzbrojí badatelů a s kybernetickou kočičkou v závěsu se vydali za dobrodružstvím. Alena prožívala nejvzrušenější chvíle svého života, i když navenek zachovávala chladnokrevnost vědce. Kolik se už napřemýšlela a nasnila o myslících tvorech ve vesmíru — a teď najednou se s nimi setká, dnes na dálku a zítra možná osobně. Kolik otázek tu“ bude rázem zodpovězeno. Jak je asi přijmou, ti nesmírně vzdálení sousedé? A jak se s nimi dorozumějí? V baňaté figurce vryté do skály viděla astronauta ve skafandru a hned vyslovila domněnku, že jeskyně je pro obyvatele tajuplného města jakýmsi tajným chrámem a figurka je neumělým zpodobením jednoho z pozemšťanů, a byla tedy vyryta před několika dny. V balvanech na břehu jezírka viděla nepodařené sochy kvarťanských božstev. Až přišlo první zklamání… Silným dalekohledem prokřižovali celé údolí, ale polohu města neobjevili. Buď si Kvarťané své sídlo ukryli — možná, že se obávají útoku — nebo zarostlo houbovitými rostlinami, které za mlžného oparu rostou přímo před očima. Přišel večer a lidská trojice s kybernetickým tvorečkem stále ještě seděla na okraji vyhaslého kráteru a bloudila očima po rozlehlém údolí. Alena musí vidět město stůj co stůj, alespoň jeho světla. Teprve když ospalá Proxima se povyhoupla vysoko nad tabulovou horu, z temných dálek nesměle zamrkalo několik lampiček. „Posledně tolik elektřinou nešetřili,“ divil se McHardy. „Že by opravdu vyhlásili poplach, vypnuli pouliční osvětlení a zatemnili okna?“ „Naštěstí ne všechna,“ řekla Alena. „Jak vidět, ve dne bychom město těžko objevili. Pojďte, sejdeme do údolí a podíváme se na to zblízka. Není třeba chodit až do města, stačí, když se přiblížíme alespoň na půl cesty.“ „Pro každý případ jsem však vzal s sebou zbraň,“ řekl McHardy. „Jen žádné hlouposti, Johne,“ lekla se Alena. „Lehce bychom mohli vyvolat konflikt; dej mi tu výzbroj, jsi někdy trošku horkokrevný a se zbraní se k přátelům nechodí.“ „Já vím, mívali jsme to kdysi napsáno na každé hospodě: Zbraně odkládejte v šatně a nestřílejte nám klavíristu,“ smál se McHardy. „Jednoho prý přece jen parta kovbojů přes úpěnlivou výzvu zastřelila; žádný z nich totiž neuměl číst. Ale v tomto případě bych zbraň do šatny nedával. Nejde mi o Kvarťany, s těmi bychom se už nějak srovnali; vzpomeň jen na mesokvarta nebo brachiokvarta. A co když nás potká nějaký kvarťanský tyranosaurus nebo machairodus?“ Nasadili si přilby s noctovizory a dýchacími přístroji, aby si nemuseli na cestu svítit a aby se zároveň chránili před jedovatými výpary, které hned první den omámily Seversona. ASTROGRAVIMETR HOVOŘÍ Sestup po skalnatém úbočí byl stále nebezpečnější. Severson zakopl o kámen, který se skutálel po strmém svahu a za chviličku strhl s sebou celou lavinu. Dali se proto po praménku utuhlé lávy k nízké kleči, držící se jen zázrakem na zprohýbaném svahu. Láva jako pohodlná pěšinka proťala nízký porost a noční poutníky zavedla až do pralesa, kde se ztratila v houštinách. Těžké listy se občas zakolébaly, prales byl vyrušen ze spánku. Nad hlavami lidí se mihla mávající křídla a několik podivných létavců uprchlo do korun rozložitých stromů. Tu a tam zašelestilo něco ve spleti lián. Odvaha poutníka pohasínala; zhasla by asi úplně, kdyby ji neživila magická světla, která se občas objevila v průhledu mezi houštinami. Ani postup po rovince pod pralesem nebyl pohodlnější; plazila se po ní šlahounovitá tráva, v níž se zaplétaly nohy. Do cesty se postavila nízká pahorkatina provrtaná záludnými výmoly. Vystupovali pomalu ke skupině balvanů na strmém vrcholku, aby přesněji určili polohu města, které se jim ztratilo z dohledu. Proxima se prodírá rozervaným mračnem. Teď se konečně vymanila z temného objetí a posadila se rovnou na nejvyšší balvan. Někdo ji už předešel. V její rudé záři ostře vystoupila silueta nějaké postavy. Na balvanu stál mužíček ve fraku s dlouhými šosy a s tvrďáskem na hlavě. Pod paží svíral jakýsi balík a v ruce držel hůl. Dlouho stál nehnutě v podivné póze. Postava se pootočila. To, co se zdálo být kloboukem, změnilo se ve velké uši, z balíku vyčouhlo cosi podobného psu. „Hauiíuúííí…“ zasvištělo vzduchem do ticha. Záhadný mužíček zvedl pomalu ruce, jeho frak se roztáhl v křídla a vznesl se do výše. Zakroužil nad údolím a jako kámen zapadl do temných hlubin noci. „Kvarťani už asi o nás vědí, poslali zvěda,“ mínil McHardy. „Jsem ochotna vsadit — jako Fratev — celou galaxii na to, že držel našeho ztraceného Pepíka,“ tvrdila Alena. „Na volací signál sice neodpovídá, ale bude asi porouchán.“ „Má to ještě cenu pokračovat v cestě? Město je asi rozrušeno, kdo ví, jak nás uvítá,“ namítl Severson. A když vystoupili na balvany a spatřili hluboký kaňon, klikatící se napříč údolím, obrátili se k domovu. Oranžově svítá. Provizorní letiště na Prostřeném stole tone ještě v nazelenalém šerosvitu, ale usmívající se Béčko už pozlatilo skalní štít podzemního sídla. Odlesky jeho světla si hrají na širokých listech porostu. Klikatou pěšinou kráčejí tři muži. Vzrušeně hovoří o včerejším setkání s létajícím Kvarťanem a o světlech města, které je skryto tam někde za Homolí, v široké kotlině. Blíží se k rozestavěnému vrtulníku, jehož silueta se s přibývajícím světlem rozestupuje do prostoru. „Zdá se mi, že dveře jsou otevřené,“ řekl najednou Navrátil. „Opravdu, vrtulník je dokořán, to je přece trestuhodná lehkomyslnost, Alexandře,“ obrátil se na Frateva. „Odcházel jsem včera poslední, to je pravda, ale jsem si jist, že jsem dveře zavřel,“ bránil se Fratev. „Možná, že se nám tam vloupali okřídlení sousedé.“ „Možná, ale moc tomu nevěřím,“ řekl Madarázs. „Buď by museli být geniálními techniky, nebo automatický závěr uvolnili čirou náhodou.“ V kabině opravdu někdo byl, to bylo vidět na první pohled. Kazeta s nástroji byla otevřená a nástroje rozházené po podlaze. Palubní deska byla zřejmě odmontována a pak narychlo připevněna několika šrouby. Z mozku letadla byl vyjmut hlavní článek, řídicí robot. Vrtulník byl poškozen na nejcitlivějším místě. Prostor s náhradními díly na Paprsku byl zasažen torpédem a na výrobu nového lodivoda není zatím ani pomyšlení. „Proč nám jen tohle provedli? Pěkní sousedé, ustřihnou ti křídla těsně před odletem.“ „Tři páry křídel nám ještě zůstaly,“ řekl Madarász. Zatím si můžeme na.Kvartu posvítit z Racka a z Vlaštovky, a za pár dní přiletí Šipka.“ „Naši ptáčkové jsou trochu neohrabaní pro pohyb atmosféře; nevím, co nám takový průzkum přinese,“ namítal Navrátil. „A Kvarťané asi otevřené nebe moc nemilují, neměli bychom je provokovat. Zatím nám tolik nepřekážejí; časem najdeme způsob, jak se s nimi spřátelit bez třecích ploch.“ „Nepřekážejí,“ zlobil se Fratev. „Dnes nám ochromili helikoptéru a zítra nám možná ukradnou reaktor nebo nás a noci odnesou i s postelí. Tak mi napadá — neprovedli nám totéž i s Rackem a Vlaštovkou?“ Fratev se sám zalekl své myšlenky a rozběhl se k letadlům a Navrátil a Madarász za ním. Důkladně prohlédli oba letouny a oddechli si; do raketových kolosů nikdo nepronikl. „Vstup do letadel musíme lépe zajistit,“ rozhodl Navrátil. „Postavíme si je blíž k sídlišti a vmontujeme poplašné zařízení.“ Šipka se vrátila z meziplanetární výpravy a přistála na mateřské lodi. Na Paprsku je teď rušno; všechny zásoby a většina zařízení je překládána do Šipky. Nahoře zůstane jen to nejnutnější pro krátkodobý pobyt v případě potřeby. Řízení Paprsku bude předáno robotům, všichni hvězdoplavci se natrvalo nastěhují do kvarťanského podzemního sídla. Gruber s Cahénem pracují v řídicí kabině. Cahén připravuje k transportu vysokofrekvenční dělo, rozhodně ne jako zbraň proti Kvarťanům — hvězdoplavci nejsou přece Cortézovi bandité pronikající do aztécké říše — ale jako nástroj k přetváření přírody kolem sídliště. Gruber dokončil montáž automatické meteorologické pozorovatelny, postavené ze stavebnicových dílů, oblékl si skafandr a zničenou částí Paprsku prošel na záď, aby odmontoval astrogravimetr; má být umístěn na opačné polokouli, někde na pobřeží Nerudovy země. Druhý přijímač gravitačních vln zůstane v řídicí kabině Paprsku a třetí vzala s sebou už Vlaštovka; až se hvězdoplavci trochu zabydlí, upevní ho na vrcholek Homole. Zatím s tím nikdo nepospíchá. Málokdo věří, že se Zajacovi podaří vytvořit gravitační vysílač. Mezi pochybovače patří i Gruber; odmotává kontrolní pásku celkem bezmyšlenkovitě. Hleďme, v tomto místě zachytil gravimetr nějakou mezihvězdnou gravitační bouři. Kde to jen bylo… ano, Paprsek letěl právě nad polokoulí obrácenou k Zemi. To by znamenalo — to by znamenalo, že nejde o bouři ani o roj meteoritů, ale o vysílání — ze Země. Ano, po devadesáti minutách další impulsy — po každém oběhu Paprsku kolem Kvarty se opakují. Jestliže je to opravdu vysílání ze Země, bude to pěkná tříšť, hromada úlomků a střípků, ze kterých se těžko složí kloudná mozaika. Gruber navyklým pohybem sáhl po videofonu; zapomněl, že záď nemá s mozkem hvězdoletu spojení. Cívku se záznamem vsunul do kapsy a pomalounku, s důkladností, která ho charakterizovala, uvolňoval přístroj ze zajetí. Několikrát sáhl na kapsu s cívkou, ale pokaždé přemohl zvědavost a trpělivě pokračoval v práci. Teprve když ji dokončil, odmotal kus pásky a zadumaně si prohlížel vzbouřenou křivku. Výkyvy jsou dost pravidelné — ano, už si vzpomíná; tenkrát, před lety, když se s nimi doktor Zajac loučil, říkal: Kdyby snad — jednou — promluvily vaše astrogravimetry, tak nezapomeňte — použijeme obyčejné morseovky. Ano, tohle je asi čárka a tohle tečka, nebo naopak, to už nebude problém. Vzal tužku a písmena si poznamenával na pružný obklad stěny. Bud znaky špatně dešifroval, nebo je to nějaký vzorec. Ano, byl to vzorec — tu začíná souvislý text: „Princip gravitačního vysílače opakujeme.“ A zase několik vzorců… Pak dlouhé přerušení a vzorce. V tomto zlomku zprávy — často přerušované —jmenují McHardyho. Gruberovi nepříjemně zamrazilo na zádech. „…nebezpečný šílenec,“ četl dále Gruber. „Pravděpodobně má McHardy na palubě Paprsku společníka. Na Zemi se excesivní Organizace síly a ducha zlikvidovala sama. Jednejte rázně, ale rozvážně, před přistáním na planetě X McHardyho…“ Zpráva je opět přerušena. Jaké štěstí, že videofon nefunguje. Ale co další dva gravimetry? Určitě zachytily totéž. Což jestli Cahénovi napadlo podívat se do záznamu; pracuje nebezpečně blízko druhého astrogravimetru. Gruber vzal uvolněný přístroj a pospíchal do řídicí kabiny. Cahén byl zahrabán do panelů vysokofrekvenční stanice a tvářil se spokojeně; záznam tedy ještě neprohlížel. Co teď? Vyřadit astrogravimetr z provozu? Porucha by byla objevena určitě ještě před odletem, při poslední kontrole chodu přístrojů. Nezbývá než vyměnit pásku za novou a rychle varovat McHardyho a Krause. Ale jak? Spojil se s osadou hvězdoplavců a žádal k aparátu McHardyho, pod záminkou, že se s ním chce poradit o nějakém problému s meteorologickým robotem. „Poslouchej, Johne, tak mi napadá — nevzpomínáš si náhodou na Zajacův vzorec…“ „Ano, vím, který máš na mysli,“ přerušil ho rychle McHardy. „Mám ho někde poznamenaný. Až přijdeš sem dolů, dám ti ho — je to v pořádku. A na Paprsku?“ „Zatím také; prozatím,“ řekl Gruber veseleji; John určitě pochopil narážku. Zdá se, že zprávu ze Země už zná a naštěstí asi jenom on, jinak by ho už zajistili. „Pokud Údolí světel neprozkoumáme a na sousedy se nepodíváme zblízka, mnoho klidu tu neužijeme,“ řekl Navrátil na poradě svolané po nepříjemnosti s vrtulníkem. „Když to nejde vzduchem, dostaneme se tam pěšky.“ „Příjemná cesta to nebude, Paprsek před chvílí oznámil vleklé deště,“ řekl McHardy, který právě vstoupil do provizorní klubovny. „Ale já se na tu výzvědnou výpravu hlásím dobrovolně; nebylo by, myslím, moudré vpochodovat do kvarťanského města s kapelou a vlajícími prapory. Neuškodí, když si sousedy prohlédneme nepozorovaně.“ „Nevím, zda je to zrovna nejmoudřejší cesta, ale hlásím se také,“ řekl Madarász. „Snad se, Jánoši, nebojíš, že tě chytnou?“ ptal se Fratev. „V tom případě jdu také.“ „Nesouhlasím,“ ozval se na to Burman. „Stačí McHardy a — já.“ „A co ty, tobě se nechce?“ zeptal se McHardy Krause. „Abych se přiznal, ani moc ne — v tom dešti…“ „Vždyť ještě neprší,“ smál se McHardy. „Když vyrazíme hned teď ráno, do příštího rána můžeme být zpět.“ „Asi to nebude tak jednoduché,“ pochyboval Madarász. „Kdypak se chodilo na výzvědy za bílého dne a dokonce v záři tří sluncí?“ „Mám takový dojem, že den je pro Kvarťany noc a naopak,“ trval na svém McHardy. Ale výprava byla nakonec přece jenom odložena na večer. A tak odklad vlastně zavinil, že se nedostala ani za práh. Těsně po poledni se rozpoutala zběsilá bouře, která protrhala vodou napité nebe. To nebyl déšť, to byl obrovský vodopád, který se řítil z potemnělé oblohy. Naděje nestačila spolykat proudy kalné vody valící se s úbočí hor a její hladina nebezpečně stoupala. Brzy se přehoupla přes břehy a Prostřený stůl zmizel pod vodou. Pronikla už také do nejníže položené vstupní jeskyně podzemního sídla. Do vlastního obydlí se v žádném případě nedostane, má dost únikových cest v otevřené krajině, ale letadla jsou v nebezpečí. „Musíme je dopravit na jiné místo,“ rozhodl rychle Navrátil. „Madarász s Burmanem si vezmou na starost Racka a já s McHardym Vlaštovku. Hladina už dále nestoupá, ale čert tomu věř.“ „Mohu tu službu vzít za tebe,“ nabídl Kraus Navrátilovi. „Hlavní stan přece nemůže zůstat bez velitele — a já se na chvíli zbavím toho věčného rejpala,“ pokynul hlavou k Fratevovi. Letadla se vyšplhala nad pásmo přepitých mračen a zamířila k Středozemnímu moři, které proniká hluboko do Geosie, sousedního světadílu. Podle hlášení z Paprsku dešťová clona tuto oblast pravděpodobně nezasáhne. „Trošku se rozhlédneme po okolí a sejdeme se za půl hodiny u břehů nejsevernějšího zálivu, co tomu říkáš, Jánoši?“ navrhla Vlaštovka Racku, když se přiblížili k mohutné hradbě velehor, která uzavírala moře z východu. Madarász souhlasil, a tak se letadla rozešla. Racek zamířil na jih a Vlaštovka kreslila velký oblouk nad východní Geosií. „Zdá se mi, že jsem cestou zahlédl něco podivného, tam někde na obzoru, musíme se o kousek vrátit,“ vysvětloval McHardy. „A také se musím s tebou o něčem poradit — mezi čtyřma očima. Podej mi dalekohled a převezmi řízení. Udržuj oblouk.“ „Myslel jsem, žes už dávno pustil z hlavy všecky plány na pokoření nebešťanů,“ odpověděl Kraus. „Máš pravdu, ale Země nás teď postavila před osudové rozhodnutí.“ „Jakto — nás? A jaká země?“ „Myslím tu s velkým Zet — počkej okamžik, už to mám, přebírám řízení.“ „Poslouchej, co vlastně po mně chceš? zeptal se Kraus znepokojeně. „Zatím jenom radu, ale teď mlč a prohlédni si pozorně horizont přímo před námi. Už vidíš ty podivné stavby?“ „Co má tohle znamenat? A proč klesáš, snad tam nemíníš přistát Kvarťanům přímo před nosem? Kdoví, nač ty podivné instrumenty mají; možná, že to jsou jejich radary nebo vrhače smrtících paprsků.“ „Pochybuju, že by znali paprsky, které by pronikly pláštěm naší Vlaštovky. Což nechápeš? Jsme tu pěkně v bezpečí, tak proč bychom se konečně nemohli na své sousedy podívat zblízka?“ Kraus bezmocně pokrčil rameny. „Na Kvarťany se podívám — a tím to také končí; do ničeho mne netahej.“ McHardy mu místo odpovědi podal kus pásky s vepsanými písmeny. „Pravděpodobně má společníka“ bylo červeně zatrženo. „Kdy ta zpráva došla?“ zeptal se tiše Kraus. „Před třemi dny, Gruber ji zřejmě na Paprsku zachytil také — šťastná náhoda až k nevíře. Co podnikneme?“ „Zničit všechny tři astrogravimetry nemůžeme, ještě je můžeme potřebovat, a bylo by to stejně podezřelé. Nezbývá, než abys zmizel.“ „Já — sám?“ „O mně a o Gruberovi přece nikdo neví, získal jsi nás do Organizace až za letu, tak proč bychom…“ „Mýlíš se, v tajném hlášení jsem vaše jména oznámil centrále na Zemi.“ „Tomu nevěřím. Ostatně, zatím jsme nic zlého neudělali, aspoň já ne, tak čeho bychom se měli bát.“ „A ty myslíš, že nám uvěří?“ Hovor byl přerušen. Vlaštovka se mihla nad podivnými stavbami, zakroužila nad širokou planinou a lehce dosedla několik kilometrů za kvarťanským městečkem, na břehu široké řeky. PEVNOST NEVIDITELNÝCH Pravidelné kudrlinky obláčků vyperleťovaly temně zelenou oblohu jakýmisi rybími šupinami. Trhlinou prostrčilo Béčko úzký zlatý vějíř paprsků a vrhlo jej rovnou na fantastické stavby. Tím vytvořilo romantický obraz hodný starého mistra. Koule různých velikostí napíchnuté na štíhlé ostroúhlé jehlany a kužely rozehrály všemi barvami. Uprostřed jehlanů stojí nejpodivnější útvar; z obrovské polokoule vyrůstají několika směry ramena konstrukcí, která ovíjejí hadovité spirály, připomínající hádka vystřiženého z papíru a zavěšeného na jehlici na kamnech, aby se v teple otáčel. Jenže tady jsou spirály svou širší stranou obráceny nahoru. To všechno je zarámováno do náhrdelníku menších polokoulí rozestavených do čtverce. „Vyhlíží to podivně, jako nějaká pevnost, ze které je ovládána celá planeta,“ zašeptal Kraus. „Neměli bychom přece jenom poodstoupit do zdvořilejší vzdálenosti?“ McHardy si vzal dalekohled a dlouho si stavby prohlížel, aby mu neunikla sebenepatrnější maličkost. „Něco takového jsem si zatím nedovedl představit ani ve snu. Až dosud jsem na vysokou inteligenci Kvarťanů nevěřil a měl jsem pro to své důvody; teď vidím, že jsou ve vědě a technice dál než my.“ „A dokonce jsou možná neviditelní,“ poznamenal Kraus bezbarvě. „Nikde nikoho živého.“ „Asi jsme jim nahnali víc strachu než oni nám; pravděpodobně se před námi schovali a pomocí nějakých přístrojů sledují, co hodláme podniknout. Není také vyloučeno, že čtou naše myšlenky na dálku.“ McHardy se chopil řízení, trysky zahvízdaly a letadlo se rozjelo k tajuplným stavbám. „Ty šílíš,“ pokusil se o odpor Kraus, ale pak se bezmocně odevzdal vůli svého druha. Vlaštovka brzy vyjela z hrbolatého terénu na širokou silnici vydlážděnou velkými čtvercovými deskami. Stavby se rychle přibližovaly. Silnice vyústila do jakéhosi nedohledného letiště, které se rozkládalo kolem. Několik koulí na jehlanech začalo světélkovat. „Výborně, chtějí se s námi dorozumět,“ řekl McHardy. „Tady Racek, tady Racek! Co je s vámi? Máte už přes půl hodiny zpoždění, objevili jste snad něco pozoruhodného?“ ozval se Madarászův hlas. „Ne, ne, pouze malá studijní zastávka; za chvíli jsme za vámi,“ rozhodl se rychle McHardy pro ústup. Takové neobvyklé seznámení se nedá dělat nakvap a delší zdržení by těžko, zdůvodňoval. Vypnul vysílač a obrátil se ke Krausovi: „Tohle je naše nejlepší želízko v ohni, doufám, žes to pochopil. Jestliže se s našimi přáteli nakonec přece jenom rozejdeme, nepůjdeme už do neznáma. Je to rozhodně lepší než město v Údolí světel; Kvarťané by nám asi poskytli asyl i tam, ale zůstali bychom tam vlastně na dosah ruky.“ Průtrž mračen se proměnila v lijavec a pak v drobný vytrvalý déšť. Prší a prší. Hladina Naděje klesla hluboko pod Prostřený stůl. Obě letadla — Racek a Vlaštovka — se vrátila domů, ale nezůstala nečinně sedět na letišti. Rozpřáhla svá mohutná chapadla a podél břehů vybudovala ochrannou hráz, která vodotěsně uzavřela náhorní rovinku, ze tří stran chráněnou skalní stěnou. Vlna za vlnou hnaly se řečištěm Naděje prudké vichřice. Trhlinami a průduchy pronikaly i do podzemí a horní část labyrintu měnily v obrovské varhany, jejichž píšťaly skučely teskné melodie. Chmury lapily trosečníky do jemné sítě vzpomínek, ve které uvízlo tisíce oživlých obrazů z domova. Navenek se jejich život nezměnil. Až na nejnutnější pochůzky výpravy do okolí ustaly. Tím usilovněji se pracovalo v podzemí. Touha po domově byla zaháněna horečnatou činností. Polovinu dne pracovali všichni na projektu dílny, jakési malé, ale důmyslné továrničky, ve které si budou vyrábět všechno potřebné pro život na planetě a ve které snad nakonec vyrobí i zničenou část Paprsku. Druhá polovina dne byla věnována vybavení podzemního sídliště. Šipka přivezla z Paprsku úplný poklad, který je nutno dobře uložit a zužitkovat. Jednotvárné dny zpestřila Fajfka. Po průtrži mračen přestala bafat bílé obláčky, a najednou za strašlivého rachotu vybuchla. Polovinu kráteru vztekle rozmetala po okolí — několik balvanů dolétlo až na Prostřený stůl — a uvolnila tak cestu celému gejzíru rudé jiskřící lávy. Noc po výbuchu byla ohnivá; do krvavé páry psala sopka hořící znamení pekel. To byla vážná výstraha. Podzemní bludiště není v těchto končinách zrovna nejbezpečnější úkryt; Homole byla také kdysi sopkou a mohla by se probudit. K projektu dílny přibyl nový — projekt obytné budovy, která bude postavena uprostřed náhorní roviny. Hledat nové sídliště v jiném koutě Kvarty je zbytečné; Homole by mohla skrývat ve svých útrobách totéž nebezpečí jako Fajfka, ale zároveň je pravou klenotnicí vzácných kovů a materiálů, kterých je nezbytně potřeba. A v okolí je tolik titanu, hořčíku a zirkonu, že by mohli postavit ne jeden, ale tisíce nových hvězdoletů. A co víc, z Fajfky mohou poměrně snadno vytvořit geotermickou elektrárnu, která bude zásobovat dílnu mohutnou energií až do doby, kdy se podaří postavit termonukleární centrálu. Zároveň se může jeden z potoků řídké lávy odvést do forem na stavební panely. Meluzína si tiše pohrává na skalní varhany. Severson v narychlo zřízené knihovně vyhledává veškerou dokumentaci o poměrně novém průmyslovém oboru — radiační metalurgii. Pracuje rychle; už dávno nemiluje samotu, ba hrozí se jí. Dokonce se vyhýbá i samotě ve dvou — s Alenou. Zdá se mu, že z jejího chování cítí nedůvěru a chlad pozvolného odcizení. Ano, je to stáří, strašlivě rychle stárne. Až dosud naivně věřil, že putuje proti času, že zázračné probuzení obrátilo jeho život naruby, že se vrací do klukovského dětství. Tvrdil to Jones, nalhávalo mu to i zrcadlo; ale zrcadlo vždycky lhalo. Nastavovalo mladou tvář, aby skrylo unavené srdce. S vrcholu života začíná už sestupovat do údolí, A Alena to vidí. Na hromadě dosud neroztříděných cívek leží dokument o Skandinávii. Severson jej vkládá do čtecího stroje, naslouchá vyprávění a oknem projekční plochy se dívá do své vlasti. Jak žije Norsko? A Moskva? Praha? Zprávy, které občas dojdou na Paprsek, unavily se dlouhou cestou a rovněž zestárly. Zajac už možná zanechal marných pokusů s gravitačním vysílačem a pomalu na ně zapomněl. A on zapomněl na jeho astrogravimetr; už celou věčnost nepodal hlášení o jeho činnosti, či vlastně nečinnosti, a Navrátil si toho ani nevšiml. Ale co kdyby se Zajac přece jenom ozval? Severson běžel do provizorní observatoře, umístěné v nejvýše položené jeskyni, aby si prohlédl záznamy astrogravimetrů. Přístroje tu nebyly. Kam se poděly? Vždyť viděl na vlastní oči, jak Gruber po příletu z Paprsku ukládá druhý gravimetr k tomu, co už přivezla Vlaštovka. Gruber říkal cosi o poruše, a o malé naději na úspěch. Stále nic, říkal přece, záznamy nudné, zbytečný krám, a oni ho táhli napříč vesmírem. Nu dobrá; ale nikdo zatím nerozhodl, že se gravimetry přeladí a použijí jinak, ani je nikdo dosud nepřenesl na vrcholek Homole a na pobřeží Nerudovy země, jak je plánováno. To by přece Severson musel vědět; v údobí dešťů se nikdo zatím nedostal dál než do sousedního labyrintu a na úpatí roztříštěné Fajfky. Zapnul hlídkující ikonoskop, aby se podíval, jak je tam nahoře. Déšť ustal, těžká mračna rve a drásá prudká vichřice. V mezerách probleskují hvězdy, jedna vedle druhé; tolik hvězd nespatříš ani za pověstných letních nocí ve Splitu. A hýří jasem: to asi deště je tak vyleštily. Celý prostor nad podzemním labyrintem je protkán jemnou pavučinou proměnlivých světel. Proxima ještě nevyšla, kde tedy vzala noc tolik světla? Někdo přichází. Teď už jasně rozeznává kroky a tlumený rozhovor. Dva mužské hlasy. Přidušenému hovoru nerozumí, ale jeho citlivý sluch hlásí: McHardy a Gruber. Vstupují do observatoře. Severson je ukryt za rozvodovou deskou, a proto se raději hlásí hlasitým zakašláním. „Je tu někdo?“ zeptal se Gruber naivně. „Nejvyšší vládce Kvarty — osobně,“ žertuje Severson. „Vaše astrogravimetry jsem si už odnesl, přicházím pro další přístroje.“ Žádná odpověď; oba stojí zaraženě uprostřed observatoře a dívají se do kouta, kde byly uloženy gravimetry. Jsou podivně bledí; to dělá zřejmě nedostatečné osvětlení. „Také mě trošku překvapilo, když jsem zjistil, že naši zajacové zmizeli,“ řekl Severson pobaveně. „Nikdo se slovem nezmínil, že má s nimi nějaké úmysly — dostal jsem je přece na starost — a tak jsem dospěl k závěru, že je ukradli Kvarťané. Když se dokázali vloupat do uzavřeného vrtulníku, proč by nemohli nepozorovaně proniknout celým podzemím až sem a zabavit zajímavou hračku. Zdá se to sice málo pravděpodobné, ale asi dokážou být neviditelnými; kdo ví, co všechno je na této planetě možné.“ „Tohle jsou opravdu hloupé vtipy, Leife,“ řekl McHardy. „Řekni rovnou, co je s gravimetry.“ „Proč ten výhružný tón?“ řekl Severson překvapeně. „Snad si, přátelé, nemyslíte, že jsem aparáty pokazil a někam zahodil?“ „Kdy jsi je měl v rukách naposledy?“ ptal se Gruber. „Zajace, kterého jsi přivezl ty, nekontroloval jsem vůbec, a ten první byl ještě před dešti v pořádku.“ McHardy a Gruber se na sebe podívali. „Nu, nezlob se,“ řekl Gruber, „to víš, nejde přece o maličkost. Zatím nám sice nebyly k ničemu, ale v budoucnu by nám ještě možná posloužily. Nu, nic, Navrátilovi zatím o tom neříkej, vyřídím to s ním sám.“ Výměna významných pohledů Seversonovi neunikla. Všechno se mu najednou zdálo být divné. Proč by mi měl dělat Gruber protektora u Navrátila? Ztrátu astrogravimetrů ohlásím sám; možná, že o nich Navrátil ví a všechno bude v pořádku. Navrátil přijal Seversonovo sdělení chladně, až nápadně chladnokrevně. Severson se nemohl ubránit dojmu, že se na něho dívá nezvykle cize. „Asi máš pravdu, neviditelní Kvarťané řádí,“ odpověděl mu Navrátil po dlouhé pomlce. „Říkals, tuším, že tam byli také McHardy a Gruber?“ „Překvapilo je to — možná víc než mne.“ „Můžeš opakovat doslova, co říkali?“ Kraus na půl vleže sedí u obrazovek infravizoru a hlídá letouny na Prostřeném stole. Rozkošnicky vychutnává východ oranžového slunce, které se po dlouhé době vrací jako ztracený syn. Obloha zjasněla, ale do opravdového rána je ještě daleko; Áčko vyjde až za tři hodiny. „Proč ještě nespíte?“ vítá McHardyho a Grubra, kteří za ním přišli do malé jeskyňky. „Nemít službu, rozhodně bych tu neopěvoval zrození budoucího dne. Přenechal bych to Wroclavskému nebo Molodinové, to jsou takové poetické duše. Ale počasíčko se nám vyklubává, což?“ ukázal na obrazovky. „Nemluv, prosím tě, na to není čas,“ řekl Gruber. „Nezlikvidovals náhodou dva gravimetry? Zmizely.“ „Já? Ne. Vždyť vy sami jste mi to rozmluvili.“ „Asi jsme tě měli poslechnout,“ řekl McHardy. „Zajace někdo zabavil… a Kvarťané to rozhodně nebyli, to je nesmysl. Ten někdo si je lehce uvedl do pořádku a přijímá teď čerstvé zprávy ze Země. Pravděpodobně zachytil i varování; Země je určitě opakuje. Ale proč, sakra, onen někdo mlčí? Proč nezvoní na poplach? Asi nás pozoruje a čeká, co podnikneme. Je to někdo z nás.“ „Z nás tří? Nesmysl,“ řekl Kraus pohoršené. „Co chcete podniknout?“ „Chcete! Snad chceme,“ odpověděl Gruber. „Nerozčilujte se, to nám nepomůže,“ uklidňoval je McHardy. „Musíme teď rychle, ale chladně promyslet, co dál. Nemáme příliš na vybranou; buď se kajícně doznáme a odprosíme — nic zlého jsme přece neprovedli — nebo prchneme a spojíme se s Kvarťany. Já osobně jsem pro první verzi, ta druhá se podle mého soudu rovná sebevraždě.“ „Jsem také pro první verzi,“ rychle přisvědčil Kraus. „John se dá na pokání a nás dva nechá stranou; nevěřím, že by o nás na Zemi věděli.“ „Zbabělce,“ řekl Gruber. „Nejprve se pereš o ministerstva na planetě X a teď najednou — Johnovo pokání není řešení, či snad si myslíte, že se snad nad ním rozpláčou, padnou mu do náruče a všecko je odpuštěno a zapomenuto? Jestliže ho jednou sevřou do kleští, prozradí i nás, pokud nás už neprozradil zajac. A mazlit se s námi nebudou, jako bychom se s nimi nemazlili my. Jsem rozhodně pro druhou verzi, a to už od okamžiku, kdy jsem viděl ty vaše snímky osady neviditelných, ty prapodivné stavby vyspělých Kvarťanů. Požádáme je prostě o asyl; něco si už pro ně vymyslíme. Nepochybuju, že se s nimi nějak domluvíme. Hlavu vzhůru, mládenci: mám takové tušení, že na této planetě prožijeme ještě pěkné dobrodružství.“ „O tom nepochybuji,“ řekl McHardy mnohoznačně. „Mám sto chutí se přece jenom ke všemu doznat a raději chvíli klečet na kolenou a zůstat člověkem, než se natrvalo proměnit v Kvarťana, třeba všemocného.“ „Nač ta sentimentalita, Johne, když víš, že není jiné cesty. Že couvá Friedrich, to mě ani tak nepřekvapuje; je to tvor líný a zde to má pohodlnější. Ale že ty — to jsem tedy nečekal. Varuji tě, není cesty zpátky, mosty jsme za sebou sami spálili. Vy možná vidíte konec, a já začátek něčeho velkolepého.“ „Nenuť se do nadšeného patosu a řekni rovnou, co chceš podniknout,“ řekl Kraus; byl tak rozčilen, že začal zadrhávat. „U nosu nám sice stojí čtyři letouny, z nichž tři jsou v pořádku, ale jsou zamčené a heslo zná jedině Navrátil. Dnešní heslo vrtulníku znám — GEO — ale nač je nám klíč k mrtvé bedně bez mozku? Chceš snad prchat pěšky? To bychom se nikam nedostali.“ „Do Údolí světel to není tak daleko a navíc nás kolegové sami vyzbrojí na cestu. Nezapomínej, že prohlídku kvarťanského města jsme dostali za úkol ještě před údobím dešťů.“ „A před zprávou ze Země,“ dodal McHardy. „Dávno nás už možná pozoruje celá osada, aniž co tušíme. Ale jiskérka naděje nám tu přece jen zbývá. Doufejme, že pozorují zatím jenom mě a o vás dosud nevědí. Zmizím proto nejprve sám — a hned. Do budíčku zbývají ještě dvě hodiny, to se pohodlně vybavím. Vy se zítra klidně vydejte do Údolí světel na oficiální výpravu, počkám na vás dole na úpatí Homole. Kdybys asi tak za hodinu viděl někoho u vrtulníku, tak ne abys, Krausi, vyhlásil poplach nebo dokonce střílel. A pro ostatní jsem na obvyklé zdravotní procházce.“ „Zlom vaz, kamaráde,“ řekl Kraus dutě. „Doufejme, že nás nepodvede a neuteče,“ řekl Gruber, sotva McHardy odešel. „Mám totiž ještě jednu verzi.“ ČERVOTOČI Ráno si namíchalo koktail z paprsků tří sluncí. Automatický pozorovatel počasí hlásí z Paprsku: Deštivé období skončilo. Budíček byl tentokrát zbytečný; osadníky probudila zpráva o náhlé změně počasí, která ještě v noci prolétla podzemím jako blesk. Sotva Béčko nesměle zaklepalo na skalní pevnost, vyrojili se na Prostřený stůl a východ rozjásaného Áčka uvítali opravdu slavnostně. V podzemí zůstal pouze Navrátil s Alenou, a jenom Severson tušil, proč je nevylákal ani úsvit po dlouhé noci. Děje se něco podivného a cítí to i Alena. Proto se tak polekala, když se dověděla o událostech kolem astrogravimetrů, proto hned běžela za velitelem výpravy. Překvapila ho v laboratoři. Na hlavě měl přilbu s Jonesovými elektrodami a skláněl se právě nad gravimetry, které Leif marně hledal v observatoři. „Dobře, že přicházíš,“ uvítal Navrátil Alenu, „ráno bych tě stejně zavolal.“ „Co se vlastně stalo? Leif mi tvrdí, že se zajacové ztratili a že ani ty o nich nevíš, a zatím si tu s nimi hraješ. Co to má znamenat?“ Beze slova vytáhl z kapsy kus záznamové pásky s vepsaným textem a podal jej Aleně. „McHardy?“ vydechla Alena, když si zprávu přečetla.“ „Vzpomeň si jen, co jsi mi říkal o Leifovi, když přišel s bratrstvem, tenkrát po Eriksonově sebevraždě. Bratrstvo žilo jenom v Eriksonově chorém mozku a s ním také zaniklo, říkals tenkrát. A teď tomu najednou věříš? Jak se ti tahle zpráva dostala do ruky?“ „Zajac promluvil; už dávno, ale já na to přišel teprve před několika dny a náhodou. Šel jsem si onehdy překontrolovat sám oba aparáty; měly poruchu, a to mne trošku překvapilo. A navíc záznamové pásky byly čisté, a to už bylo podezřelé. Hned mi bylo jasné, že pásky někdo vyměnil. Odnesl jsem si je do své pracovny, opravil a čekal. Až do dneška je nikdo nepostrádal, a ony samy prozradily, proč. McHardy nebo někdo jiný varování ze Země zachytil, astrogravimetry zatím umlčel, a teď se asi spolu radí, co dál. Chápeš snad, proč jsem hned varování netlumočil kolektivu a Johna nevzal za límec. Copak vím, kdo z nás ještě zradil? A teď si marně lámu hlavu, co dál. Co s Johnem? Máme tu snad pro něho postavit vězení a držet ho tam až do návratu na Zemi, pokud se vůbec někdy vrátíme? Nebo ho máme prostě zastřelit jako škodnou? Ale jakým právem? Kromě stručného varování nemáme přece žádné důkazy o jeho vině, jak ho tedy můžeme soudit? Když s podezřením vyjdu teď před kolektiv, červotoči provrtají naši výpravu jako řešeto a jak to s námi dopadne? Děvče drahé, takovéhle úvahy mně už tolik dní nedají spát. Jak říkám, nejraději bych dal Johnovi pár pořádných facek a na všechno rychle zapomněl, jen kdyby nebylo té zmínky o dalších zrádcích, kteří s námi jedí z jednoho stolu a čekají na okamžik, kdy nám vrazí nůž do zad a celé dílo sjednoceného lidstva promění v dobrodružství několika nezvedených klacků.“ „Dovedeme předělat všechno kolem sebe, měnit přírodu i s celým vesmírem, ale sami jsme uplácáni z materiálu, který se dá jen těžko opracovávat; je zatraceně odolný proti změnám — i k lepšímu. Měli bychom si s McHardym hned pohovořit, než bude pozdě. Je varován, ví už, že gravimetry někdo zabavil, kdo ví, co chce teď dělat. Leifovi přece můžeme věřit, požádám ho, aby sem Johna přivedl. Možná, že se trápíme zbytečně, možná, že jde o nějaký omyl.“ Navrátil souhlasil, ale Severson McHardyho nenašel. Co teď? Vyhlásit poplach? Tím ovšem jeho spolčence neodhalí, spíše naopak, ve zmatku lépe za sebou zahladí stopy. Teď je zapotřebí jenom jedno: co nejrychleji navázat spojení s Kvarťany, a tím předběhnout McHardyho, pro kterého je sousední město v Údolí světel zatím jedinou nadějí. Výprava bude vybavena balóny s raketovým pohonem a zúčastní se jí také Severson a Alena, Navrátil zůstane v Osadě hvězdoplavců. Zlaté slunce na nezvykle modré obloze osamělo a také už pospíchalo do růžových peřin na obzoru. A McHardy se pořád nevracel. Zasvěcenci mlčeli a ostatní si toho ve shonu příprav ani nevšimli. Zásoby na cestu a výzbroj pro sedmičlennou četu vynesli nově proraženou chodbou na střechu skalní pevnosti, kde také balóny naplnili lehkým plynem. V údolí nesměle zablikala první světýlka. Zlomte vaz! Madarász přejímá velení a průzkumníci se dávají na pochod. Jsou to podivní poutníci; kdyby se náhle objevili v ulicích některého města na Zemi, způsobili by asi rozruch. Na hlavách přilby s noctovizory a na zádech podivné skříňky. Každý má na uzdě své zavazadlo, které ochotně nese pohádkový džin — kolébavý doutníkový balón. Až bude zapotřebí, přenese přes překážku i svého pána, ale zatím slouží jenom jako nosič; takovému dopravnímu prostředku z doby Verna není co věřit, i když je zmodernizován. Cesta je zatím nepohodlná. Alena si nenápadně hlídá Watsona a Severson Grubera a Krause. Madarász a Fratev jsou zatím mimo jakékoliv podezření. Watson, stařešina mezihvězdné výpravy, celým svým zjevem patří spíše do minulého století. Na některé nové vědecké metody se dívá s nedůvěrou, je v práci trošku těžkopádný, ale zato důkladný, a rozhodně není starý. Vějíře jemných vrásek kolem očí mluví spíše o jeho dobrém srdci, které bys u něho sotva hledal při pohledu na jeho úzké skeptické rty a trošinku škodolibý úsměv. Účast na výpravě k sousedům si skoro vynutil, je totiž přesvědčen, že se s Kvarťany domluví, že sehraje důležitou roli tlumočníka. Luštění neznámých písem a jazyků je pouze jeho koníček; je rozeným matematikem a právě v matematice vidí spolehlivý klíč ke každé záhadě. Aleně teď právě vypráví, jak mu matematika pomohla pochopit základní smysl hlasu z Planety X. „Všiml jsem si,“ říká, „že vedle značek a slov vysílala Planeta X také signály, například pět, osm nebo více krátkých stejných tónů, které jsou pravděpodobně základními čísly, a značky za nimi jsou asi jejich slovním vyjádřením v neznámé řeči. Brzy se ukázalo, že moje domněnka je správná. Nešťastní obyvatelé Planety X záměrně přetlumočili svá sdělení do všeobecně platné matematické řeči. Postupně jsem rozluštil všechna matematická znaménka a přišel jsem i na to, že Proximští používají osmičkového systému. V řadě vyslaných vzorců jsem ke své radosti objevil také Pythagorovu větu, známý vzorec pro výpočet obsahu koule a podobně. Vysílání bylo vlastně na dvě střídající se fáze: jakýsi kurs proximské matematické gramatiky pro začátečníky, dalo by se říci, a vlastní vysílání, sestavené ze složitých matematických vět. Matematikou jde vyjádřit všechno. Já této řeči prostě rozuměl. Horší bylo přetlumočit tento abstraktní jazyk do řeči srozumitelné každému. Byly to pro mne těžké chvíle, tenkrát na Paprsku. Chápal jsem, co nám Proximští chtějí říci, věděl jsem, že jsou v jakémsi smrtelném nebezpečí — a přece jsem to nedovedl vyslovit naším, lidským způsobem. Je to sice podivná útěcha, ale naše pomoc by přišla stejně pozdě — i kdybych proximské volání rozluštil hned v počátku. Doufám, že tentokrát dosáhnu většího úspěchu.“ Madarász mlčky naslouchal Watsonovu vyprávění. Fratev se zatím přidružil ke Gruberovi a Krausovi a snažil se navázat rozhovor, ale za chvíli zanechal marných pokusů a tiše si pohvizdoval nějakou námořnickou písničku. Vstup do houštin byl dramatický. Pás vegetace nebyl široký ani vysoký, ale zato pořádně propletený nejpodivnějšími rostlinami. Navlékli si tedy pro jistotu lehké skafandry a prosekávali si cestu mačetami. Z dužnatých haluzí a tlustých listů tekla rudá míza připomínající krev. V křovinách se ozval sykot a hned nato rána podobná výstřelu z flobertky. A další. Kolem prolétlo několik syčících koulí. Některé se rozprskly a jedna udeřila Frateva rovnou do hlavy. Chytil se za přilbu, jako by se chtěl přesvědčit, zda ji má ještě na svém místě. Gruber vytáhl odkudsi pistoli a střelil do temna houštin. „Po kom to střílíš?“ rozesmál se Madarász a podal Gruberovi syčící kouli. „Malý žertík přírody; tyhle kokosovníky vystřelují své plody jako rakety, aby je dostaly co nejdál do světa. Jako vědci byste se měli méně bát a více pozorovat.“ Zatím se Kraus dostal nepozorovaně ke Gruberovi. „Vědí všechno, i o nás,“ zašeptal. „Nevadí, John nám pomůže, sleduje nás.“ „Možná, jestli nezradil. Pozor, Severson…“ Země opět hovoří. Navrátil sedí u astrogravimetrů a rozkmitané vlnovky přepisuje hned do písmen: „Doufám, že jste všichni zdrávi a že jste návod na gravitační vysílač přijali v pořádku; opakovali jsme ho několikrát. Cekáme, že se brzy ozvete.“ Zastřelím je, za-stře-lím! zbrunátněl Navrátil vztekem. Jako by už toho nebylo dost! Cožpak nechápou, že s návodem zničili a zpřetrhali i poslední možnost spojení se Zemí? Snad jej přece jen nezničili… Ne, určitě jej nezničili; McHardy nebo nějaký z jeho kumpánů — pokud nějaké má — schovává si ho pro lepší časy. Navrátil sáhl po vysílači, aby se spojil s Alenou, ale jeho ruka u spínače ustrnula. Do laboratoře vpadla Naděžda Molodinová celá udýchaná. „Kvarťané nám vzali vrtulník, celý se vším všudy. Nevím, jak to dokázali, ale dali ho prostě do pořádku a jako zkušení piloti s ním odlétli. Bengt, který to viděl z pozorovatelny u vrat, tvrdí, že letěli podél Naděje do vnitrozemí.“ „Pěkní Kvarťané,“ řekl Navrátil sklesle. „Poslouchej, Naděnko, převezmi vládu nad osadou a já se s několika lidmi pustím za nimi. Jsi rozumná, rázná a rozumíš lidem lip než já; já se už nakomandoval dost a na Kvartě jsem zůstal hlavou pouze setrvačností. Je nejvyšší čas si zvolit lepší hlavu — a tento návrh také předložím kolektivu. „Nesouhlasím,“ protestovala Naděžda. „Bojíš se snad odpovědnosti? Zbytečně ti přece neříkáme „cyklotron“. Vždycky sis poradila s lidmi i atomy, poradíš si i s Kvartou, a my všichni ti budeme pomáhat. A kaši, kterou jsem navařil, sním si sám, jen co trošku vychladne.“ Místo dlouhého vysvětlování podal Molodinové pásku s varováním a znovu se sklonil nad hovořící gravimetry. „Pro případ, že se vám nepodařilo zachytit celý návod na stavbu gravitačního vysílače, budeme jej mezi zprávami opakovat tak dlouho, až nám potvrdíte příjem,“ pokračovala Země řečí vlnovek. SKOK DO TMY Dorazili k hlubokému kaňonu, kterým se hřmotně prodírala přes balvany prudká říčka, a odpočívali nad strmou roklí a teď se radí, jak nejsnáze překročit tento Rubikon. Světla města jsou zacloněna divokými pahrbky a obloha nad nimi zteplává svitem vycházející Proximy. „Tahle hvězdička nám ještě nepřinesla nic dobrého,“ přemítá Kraus. „Kdykoliv se objeví na obzoru, počasí udělá nějaký kotrmelec.“ „To je opravdu jenom pověra,“ odporuje Alena. „Ale pro jistotu bychom měli přeskočit kaňon hned, pokud je bezvětří — když už jsme se rozhodli pro vzduchoplavbu,“ navrhl Madarász. Postavili se na zavazadla složená pro tento případ v oválné plošiny, prsklo několik raket a balóny se pomalounku vznesly do výše. Sotva se však dostaly nad kaňon, zachvátil je vzdušný vír a rozvrtěl je do bláznivého tance. Lano spojující balóny prasklo jako struna na houslích. „Zachyťte se,“ vykřikl Madarász. Horký vítr vymrštil hrozen balónů vysoko nad údolí, kde se roztrhl. Dva balóny se odpojily od skupiny a strženy vzdušným proudem byly unášeny přes údolí někam k temnému štítu tabulové hory. Kraus otočil trysky proti směru letu a raketový motor spustil naplno. „Neblázni, snad se nechceš vrátit?“ okřikl ho Gruber, který křečovitě svíral nosné lano svého souputníka. „Copak jsi nepochopil, že jsem se utrhl z řetězu úmyslně? Přišlo to jak na zavolanou; sotva bychom našli lepší příležitost. Než se vzpamatují, dávno budeme pryč.“ Kraus neochotně vypnul motor a odevzdal se osudu. Až dosud s útěkem nepočítal, neměl nejmenší chuti opustit bezpečné místo a vrhnout se do neprobádaných končin planety. Přímo ho to děsilo. Zatím obratně kličkoval a utěšoval se, že ze všeho vyvázne, a teď ho drží Gruber, kterého se bojí víc než čeho jiného. Rozsypaná krupice světel bliká už přímo pod nimi. Světla probleskují z mohutného pralesa, v jehož srdci je dovedně skryto tajemství neznámých obyvatel planety. „Jde se dolů,“ přikazuje Gruber a spouští motor. Také Kraus manévruje na přistání, ale vítr je ještě dosti silný a nedá si jen tak lehce vyrvat kořist. Otvírají ventily, hélium za sykotu uniká a balóny přece jen začínají klesat. Temný štít tabulové hory strmí nad tajemným městem jako obrovitá kulisa. Vzdušný proud mu uhýbá, otáčí se a neposlušnou hračku odhazuje do korun pralesa. Kraus ztrácí na okamžik vědomí; alespoň se mu zdá, že to byl jen okamžik. Je zaražen do spleti větví a velkých listů, pohoupává se v měkké kolébce a nic ho nebolí. Dopadlo to dobře, jen kdyby se mu nohy nezamotaly do nosných lan. Z těchhle kleští se dostanu lehce, uvažuje a opatrně si uvolňuje nohy. Chvíli napjatě poslouchá, pak se spokojeně usměje. A jak je vidět, povolily i ty druhé kleště. Přítele vzal asi čert. Zavazadlo visí na lanech kousek nad zemí. Nadzvedl se. V holenní kosti cosi prasklo a pravá noha zahořela rezavou bolestí. Vyjekl a hlasitě zaklel. „Už ses probudil?“ opáčila houština ozvěnou. „Já už myslel, že sis zlámal vaz.“ „Žel, jenom nohu. A ty — jsi celý?“ „Odjakživa jsem byl dítě štěstěny, proto jsem se nebál nikdy riskovat. Jednou jsem se vrhl přímo do plamenů hořícího domu, zachránil jsem tři děti a nakonec jsem z toho vyvázl bez jediné popáleniny.“ „Prosím tě, Maxi, nechvástej se,“ řekl Kraus netrpělivě, „nemám na to zrovna náladu; raději mi nějak pomoz dolů.“ „Hned jsi dole, víš přece, že jsem sportovec každým coulem,“ uklidnil ho Gruber a tentokrát nepřeháněl. Hbitě vyšplhal nahoru, balón přivázal k větvi, aby neulétl, přeťal lana a na jednom z nich spustil sténajícího Krause do hlubin pralesa. „Všechno bude brzo v pořádku. Nebýt tvé nohy, ztratili jsme možná oba balóny; můj odnesla vichřice i se zavazadlem. S holýma rukama bychom toho mnoho nepořídili.“ Alespoň bychom se vrátili, řekl si v duchu Kraus, ale mlčel a bezmocně čekal, až Gruber nohu ošetří. Kromě zraněné nohy měl i porouchaný noctovizor. „Žádná pořádná fraktura, jenom fibia je trošičku naštíplá,“ řekl Gruber. „Zatím lež, stáhnu balón dolů; vítr by ho mohl hodit nad vrcholky stromů a zbytečně by na nás upozornil.“ Poslušně si lehl a snažil se nahradit bezmocný zrak zbystřelým sluchem. Gruber se teď zastavil a šplhá po laně do koruny šumícího stromu. Někde nedaleko bublá potůček, teď slyší jasně. Jediný veselejší tón do pochmurné nálady. Gruber šramotí nahoře ve větvích a pod Krausem se rozhoupává celá planeta. Stále živěji cítí, že tohle všechno není těžký sen, ale holá skutečnost. Dva muži proti celému vesmíru. Zatím jenom dva, protože ani hvězdy možná nevědí, co teď dělá McHardy a kde je mu konec. Vířivý gejzír horkého vzduchu, který nenadále vyrazil z kaňonu, v několika vteřinách vybil všechnu nastřádanou energii. Balóny se uklidnily a houpavým letem se snesly na pláň za kaňonem. „Klukovina je to, nezodpovědná klukovina a žádná nešťastná náhoda,“ zlobil se Watson, sotva ho raketový motor dopravil na pevnou půdu. „Gruber se odpoutal úmyslně, dobře jsem to viděl, a strhl s sebou i Krause. Hoši si chtěli zacestovat, tak ať si cestují, hledat je nepůjdeme.“ „To nebyla obyčejná klukovina, ale útěk,“ řekla Alena a krátce jim vylíčila události posledních dnů. „Však oni se brzy vrátí,“ řekl Watson. „Pokračujme v průzkumu, skryté město máme na dosah ruky. S Kvarťany se rozhodně dohovoříme lépe než oni.“ „Tak se mi zdá, Watsone, že se splnila vaše slova,“ řekl Fratev neobvykle vážně. „Tvrdil jste přece kdysi, že mnohaletou cestu ke hvězdám dnešní člověk nervově nesnese, a to byl přece jeden z vašich důvodů pro odložení cesty. A už tu máme první tři oběti.“ „Nesmysl,“ odporoval Madarász. „Plán výpravy byl dokonalý. Akademie se dopustila pouze jediné chyby; přecenila dnešního člověka a výběr hvězdoplavců nebyl dost uvážený. Před padesáti lety mrzla ještě celá zeměkoule studenou válkou, za padesát let se člověk přece jen z gruntu nepředělá. Ale vesmír musí být dobyt už dnes, dnešními lidmi, i s jejich chybami.“ Planinou se klikatil líný potok. Vytékal z pralesa, odkud po velkých deštích odnášel cihlově červenou hlínu. Mrkající světla, viditelná ještě ze stráně před kaňonem, skryla se před zvědavými zraky v nitru tajemných houštin. Postup divokou spletí kvarťanského pralesa by byl příliš obtížný a nebezpečný. Proto bez dlouhého přemýšlení se rozhodli pro cestu po vodě. Hélium z balónů přečerpali do nafukovacích člunů, na okraji pralesa si vyrobili jednoduchá vesla, aby nemuseli zapínat motory, a tiše vyrazili do temných hlubin. Potok je zavedl do tunelu vytvořeného z fantastické vegetace. Do ticha noci se ozval občas neznámý pták. Chvílemi dolehl sem z dálky bzukot připomínající let helikoptéry. I v houštinách vytvářel potok množství zákrutů. Fratev se svým člunem plul v čele konvoje. „Světla,“ řekl tiše za jedním zákrutem a zastavil se, aby počkal na ostatní. „Zdá se, jako by byly kolem potoka rozvěšeny lampióny,“ mínil Severson. Připluli až těsně ke břehu a skryti baldachýnem z širokých listů neslyšně veslovali proti proudu. Když se dostali pod žlutě a fialově blikající koule, Severson se zachytil Hany a hbitě se vyšplhal k jednomu z oněch světel. Hlasitě se rozesmál. „Nejsou to —“ vykřikl, a dál se nedostal. Roztáhl ruce a padl rovnou do potoka. Tunelem prolétl podivný okřídlený tvor. Madarász rozžehl reflektor upevněný na prsou. V kuželu světla se objevil další okřídlenec, a hned za ním celá skupina jakýchsi obrovských netopýrů. Neměli myší hlavu, ale téměř lidské obličeje, a jejich oči prozrazovaly dosti vysoký stupeň inteligence. To bylo všechno, co stačil Madarász postřehnout, protože létající Kvarťané se polekali oslnivého světla a zmizeli rychleji, než se objevili. Severson se vyškrabal na člun. Mezitím přispěchali další lidé. Vše se odehrálo neuvěřitelně rychle. „Zda to byli opravdu Kvarťané s vlastnoručně vyrobenými křídly, to nemohu s čistým svědomím potvrdit, protože jsem měl jiné starosti,“ řekl Severson, „ale jedno vím docela určitě; světla rozvěšená po stromech nejsou lampióny ani nic podobného, ale jakési fosforeskující melouny, studené a lepkavé jak mucholapka, na nichž uvízlo bezpočet drobounkých mušek. Náhle mi to bylo hrozně k smíchu; honíme se za světly města, a zatím jsou to obyčejné svítící mucholapky, kterými se živí asi tento masožravý les, a na které nachytal Grubera a Krause — a nás všechny.“ „Říkal jsem, že se vrátí,“ poznamenal Watson nelogicky. Nedůvěřivý Fratev vyšplhal na strom a usekl dva zářící plody; sotva je však dopravil do člunu, pohasly. Pouze lepidlo zůstalo; pořádně se zapotil, než se baňatých mucholapek zbavil. „Město už asi v tomto pralese nenajdeme,“ nerada připouštěla Alena. „Ale Kvarťané existují, o tom přece není sporu. A žijí nedaleko, to dokazují i skalní reliéfy v podkovovité jeskyni.“ „Skalní reliéfy nic nedokazují,“ odporoval jí Watson. „Docela dobře mohly být vyryty v dávnověku Kvarty a jejich potomci se už dávno někam přestěhovali. Spíše nenadálé střetnutí s oním Homo — vespertilio v těchto místech naznačuje, že Kvarťané bydlí opravdu daleko a učinili totéž co my; poslali za námi rozvědčíky.“ „Pluje se dál,“ Madarász zapnul motor svého člunu. KVETOUCÍ SKÁLA Alenino hlášení o útěku Krause a Grubera zastihlo Navrátila již za letu nad řečištěm Naděje. Šipka prolétla nad řekou téměř čtvrtinu tisícovky kilometrů, opsala velký oblouk, v jehož středu byla Osada hvězdoplavců, a po zmizelém vrtulníku ani stopy. Další Alenina zpráva z Údolí světel byla stejně neradostná. „Myslím, že máš pravdu,“ řekl Čan-su. „V tom vrtulníku má prsty McHardy. Od počátku se mi nezdálo, že by Kvarťané dokázali z tak složitého mechanismu vytrhnout to nejdůležitější. Bylo to provedeno příliš zasvěceně a odborně, i když tu byla snaha předstírat násilný čin barbara. Nešťastný chlapec, co mu to jenom vlezlo do hlavy? Ani Gruber a Kraus nejsou přece špatní lidé. Bylo by nejlepší, abychom je vyzvali k návratu; útěk v těchto podmínkách je horší než sebevražda.“ „Samozřejmě, že je neopustíme; ale co s nimi?“ povzdychl si Navrátil. „Máme tu snad pro ně postavit vězení neboje dát do želez? čert věř člověku, který jednou zradil. Dejme tomu, že se tu spojí s nějakým válkychtivým okřídleným národem proti nám — a co potom? Nedovedu si ani představit, co by naši mušketýři dělali na planetě X, kdybychom tam dorazili před její zkázou, raději na to nemyslet.“ Šipka se vrátila obloukem přes Údolí světel na Prostřený stůl. Přistála za naprosté tmy; Proximu pohltila mračná černota. Na spánek nebylo ani pomyšlení. Když Cahén vyvolal obrazový záznam letu, zjistili s překvapením, že cestou podél řeky minula Šipka něco podivného a nikdo si toho kupodivu nevšiml. Asi dvě stě třicet kilometrů odtud trčí nad řekou špičatá skála a na jejím vrcholku je upevněno cosi podobného velkému zvonu; otvorem je obrácen k nebesům. Zvon nebo kalich, květ vyrostlý z kamene; infrasnímky zde na Kvartě přece jen nejsou tak dokonalé jako denní záznam. A za jehlanem je úplný prales divoce členěných skal. Ze by Kvarťané bydleli v těchto skalách? „Nedaleko je potok,“ řekl Kraus, když se Gruber vrátil se svinutým balónem. „Vím o něm a dokonce je splavný,“ potvrdil Gruber. „Pravděpodobně se po něm dostaneme až do města.“ V době, kdy Kraus ležel v bezvědomí ve větvích, proklestil si Gruber cestu k potoku. Tímto čerstvě prosekaným tunýlkem protáhl teď zavazadla a chromého a temnotou osleplého kamaráda. Nafoukl člun, zavazadla opatrně ukládal na jeho dně. Kraus bezmocně seděl a čekal. „Počkej chviličku s tím šramocením,“ řekl přidušeně, „zdá se mi, že slyším nějaké hlasy.“ Gruber ztichl a naslouchal. „Nesmysl, to šumí prales.“ „Jsou to naši, už jasně rozeznávám Alenin hlas,“ vykřikl Kraus hlasitěji a radostněji, než bylo pro něho rozumné. Jestliže ho včas neumlčím, určitě je přivolá, blesklo Gruberovi hlavou. „Buď zticha,“ sykl zlostně a skočil na Krause. Krausovi se rudě zablesklo mezi očima. „Nezabíjej mě,“ zaúpěl a další rány už nevnímal. Když se probral k vědomí, ležel svázaný na dně člunu a do úst měl vražený roubík. Motor tichounce bzučel a někde v dálce protivně skučel vítr. Pootevřel oči. Po vysoké temné obloze se válely krvavě olemované mraky, drásané hřebenem divoce zvlněných skal. Pomalounku nadzvedl hlavu. Zdálo se mu, jako by u jeho nohou seděl Charón a Kerberos, kteří ho odvážejí přes hrůznou řeku Styx do podsvětí. Tak jsem se přece jenom dostal k našim, napadlo ho potom. Fratev a Severson mne odvážejí zpět do osady, o Grubera se asi stará Madarász. Max je divočejší, potřebuje pevnější ruku. Svázali mě sice jako zločince a mazlit se se mnou asi nebudou, aleje to pořád lepší, než se dát na pospas nehostinné planetě — a s Gruberem. „Poslouchej, Maxi, nezabils ho vůbec?“ řekla konečně silueta po pravici. Byl to drnčivý bas McHardyho. Ráno je vždycky veselejší. A ono ráno po vzrušující noci bylo až pozemsky krásné. Slunce se předbíhala v líbeznostech — i Proxima se mile usmívala — a křoviny na Prostřeném stole rozkvétaly přímo před očima. Odkudsi ze severu přilétla hejna přepestrých ptáků a usadila se na střeše skalního sídla. Opeřenci spustili koncert nezvyklý lidskému sluchu, ale velebný divnou melodičností a radostí ze života. Jedna výprava se vrátila, druhá se vydala na cestu. Nesl ji Racek, nejmenší a nejpohyblivější letadlo ze všech tří. Cahén mistrně přistál na hladině Naděje, přímo pod skalním útesem. Na špici hrubě otesaného jehlanu z šedě zeleného diabasu se vznášel veliký kalich, připomínající květ rozvíjející se lilie. Opravdu se vznášel, protože se o ostrou špičku pouze opíral, jako by na ní tančil. „Nechápu, jak se může udržet v takové vratké poloze,“ divila se Naděžda Molodinová, od ranní schůze hvězdoplavců nová velitelka celé výpravy. „Ale je to nádherná práce. A ta tyrkysová modř, to je něco až neskutečného, co říkáš, mistře,“ obrátila se na Cahéna. „Jsem více hudebník než malíř,“ usmál se Cahén, „ale na Zemi bych ji s diabasovou zelení nekombinoval. V tomto prostředí to ovšem působí docela harmonicky. Spíše mě teď dráždí záhada, z čeho je ten kvítek vyroben; kámen to přece není.“ „Zdá se mi, že je to sklo,“ dohadoval se Čan-su. „Mám dojem, že je částečně průhledný, pozorujete to také? A ty duhové odlesky…“ „Co neohmatám, tomu nevěřím,“ řekl krátce Burman a spustil na vodu člun s připravenou výzbrojí. Po zajišťovacím laně sešplhal dolů, do svinutého balónu pustil plyn a balík připoutaný hadicí hodil do řeky. Za chvíli se na hladině objevila velká bublina, která rychle vyrůstala v protáhlý vejcoid, až se vznesla k nachové obloze. Dívali se se zalíbením na nevídaný obraz: stříbřitý balón s rumělkovými lany, šedozelená, černě kropenatá skála a tyrkysový květ na ocúnovém nebi. Bengt Burman jakoby to vůbec nevnímal; pracoval rychle a systematicky. Do skály vrazil hák, na který přivázal zajišťující lano, a z člunu přestoupil do balónu. Naděžda, Čan-su a Cahén stáli ve dveřích letadla a s napětím pozorovali, jak balón pomalounku vynáší Bengta k vrcholku jehlanu. Už se dostal až ke kalichu. Rozmáchnul se, aby se zachytil jeho okraje, ale ruka mu projela tyrkysovým prohnutým listem, jako kdyby byl vystřižen z mýdlové bubliny. Zkusil to druhou rukou. Opět se ponořila do podivné hmoty, a když ruku stáhl zpět, na lesklém povrchu nezůstala ani stopa. „Že by prostupná hmota?“ uvažoval. Vznesl se ještě o něco výš a nahlédl do květu. „Divné, na dně jsou jakési věci.“ Spustil se do kalicha a za chvíli proplul jeho stěnou s několika předměty v rukou. Strčil je do brašny a obeplul jehlan. Pak náhle zmizel. Pouze rychle klesající balón prozrazoval, že přistává někde za skalní stěnou. Do letadla se vrátil s plnou brašnou. Pokud byl Burman na průzkumu, pozorovatelé z letadla mu nekladli otázky; znali příliš dobře svého kolegu a věděli, že jeho telegrafické odpovědi by záhadu jen ještě více zamotaly. Ale sotva vkročil na palubu Racka, podrobili ho křížovému výslechu. „Kalich je vytvořen z prostupné hmoty, zřejmě z neutronů; jak se v něm tedy udržely věci, které jsi tam našel?“ „Jednoduše, dno je pevné.“ „A co jsi objevil za jehlanem?“ „Totéž co v kalichu; něco přece muselo propadnout bokem, když to tam házeli. Pevná je jenom miska dole. A okolí je docela pusté, Kvarťané tu asi nebydlí.“ Mluvil již příliš dlouho. Aby zkrátil výslech, obsah brašny vysypal na podlahu. „Tenhle kousek jsem odštípl ze dna jako vzorek,“ ukázal na malou tyrkysovou šupinu, která se ztrácela mezi pestrými střepinami, různými kroužky a krystaly. Nejpodivnějším nálezem byla průhledná trubička stočená do spirály. Uvnitř se mihotal svítící plyn. „Kvarťané rozhodně nejsou jenom primitivní létající opice, které se zastavily ve vývoji právě proto, že létají a neznají překážek, jak se domnívá Watson,“ řekla Naděžda, když si prohlédla ty podivné věci. „I bez laboratorních zkoušek je zřejmé, že tohle jsou zbytky něčeho důmyslného, a myslím, že použité materiály nás překvapí nejvíc.“ Čan-su s Bengtem se uzavřeli v palubní laboratoři a Naděžda s Cahénem se znovu vypravili na jehlan; ta neutronová hmota jim nešla do hlavy. Všechny detektory však zklamaly; přístroje nezjistili nic výjimečného. Až teprve gravimetr GKA 12 uvnitř kalichu naměřil asi o polovinu sníženou gravitaci. A diabasový jehlan neměl na to zřejmě nejmenší vliv, podléhal zákonu tíže jako všechna ostatní řádná hmota. „To je zatraceně tvrdý oříšek,“ utřel si Cahén zrosené čelo, když se bezradně posadili do člunu. Od kalichu nemohli odtrhnout oči, jako by jejich pohled vysával pohádkovým magnetem. Také úlomek kalicha i ostatní nálezy tvrdošíjně odolávaly laboratornímu rozboru. „Technicium, francium, uran a několik transuranů, víc jsme zatím nezjistili,“ hlásil zklamaně Čan-su. „Však my se tomu podíváme na zoubek,“ utěšovala ho Naděžda. „A když už jsme zde, což kdybychom se podívali, kam vlastně teče Naděje, když pramení v moři?“ Racek pluje hlouběji do nitra Centaurie, mírně se kolébá na plovácích a rozčíslá voda kropí břeh. Krajina se poznenáhlu mění. Kvetoucí vegetace řídne, řetěz skal se stále více tlačí k řece, až ji svírá do kaňonu, kterým Racek propluje jenom dík mistrovství Bengta. Ale nakonec tu ani zkušený pilot nepomůže a Racek musí do vzduchu. Naděje se prodírá dál děsivě mrtvými pustinami. Skály jsou stále vyprahlejší. Mezi komolými kužely z vyvřelé lávy dýmá několik sopek. A mohutná řeka zatím proplouvá jakousi branou do nedohledné roviny. Racek se vznáší až k bráně, aby si jeho posádka mohla prohlédnout tento div přírody. Z výšky to vypadá jako dvě gigantické sfingy, které hledí do pouště. „Takhle nějak jsem si kdysi jako školačka představovala Heraklovy sloupy,“ řekla Naděžda. Obzor se najednou rychle přiblížil. Rovina i s veletokem se propadla do obrovské kotliny, odkud vystupovala pára. Racek zakroužil nad mohutným vodopádem a přistál na jezírku pod ním. Jezero napájí celou síť říček a potůčků, které se rozvětvují jako koruna stromu do oranžové pouště a tam mizí v nekonečných písečných dunách. Naděje se s rachotem řítí přes rozervaný vysoký schod do propasti, A nad vodopádem se klenou tři duhy zaklesnuté do sebe. Naděžda se na ně dívá zamyšleně. „Čtyřnásobná naděje,“ povzdechla si. „Doufám, že i s těmi podařenými aristokraty ducha a síly se nějak vypořádáme.“ „Zlom je poměrně čerstvý,“ řekl Čan-su, „poušť se zřejmě propadla nedávno. Písek zatím stačí zpolykat a odpařit celý veletok, ale až uhasí žízeň, vznikne tu moře. Nejsem sice geolog, ale domnívám se, že ani Kraus by tu nedospěl k jinému závěru.“ Z vody vykoukla vejčitá hlava ještěra. Když spatřil Racka, trhl sebou a polekaně vtáhl hlavu zpět. A zvířená hladina prozradila, že před ocelovým ptákem utíká, seč mu síly stačí. Bylo to spíše komické než co jiného. „Zdá se, že nás už náš brachiokvartus zná,“ smál se Cahén. „Nemá s námi zrovna nejlepší zkušenosti. Vsadil bych se, že je to tentýž, co tenkrát pronásledoval Madarázse, když přivážel zásobu čerstvého masa do naší ledničky. Asi přehlédl, že se po Naději pustil trošičku daleko a padl tu do pasti, ze které ho vytáhnou paleontologové za nějaký ten miliónek let. Tak mi napadá — v projektu nového sídliště na Prostřeném stole jsme na něco zapomněli; na Maginotovu linii proti takovýmto nezvaným návštěvám. Jak vidět, nedrží se jenom v moři.“ CORTÉZOVÉ „Kam mě vlastně vlečete?“ řekl konečně Kraus, a tím prozradil, že už není v bezvědomí. „Sám nevím,“ odpověděl Gruber. „Tak už ses probral? Hybaj pěkně po svých, kdo by se s tebou tahal do takového kopce. Poděkuj tuhle Johnovi, že jsi vůbec tady; já bych se s tebou tak nepáral.“ „Maxi, Maxi, ani tě nepoznávám,“ pokáral ho McHardy. „Kde se v tobě najednou bere tolik hrubosti? Oba buďte rádi, že jsem vás vytáhl z bryndy, máte štěstí, že jsem shora včas zpozoroval, kam jste s balóny zapadli a do čeho se řítíte. Tak tak, že jste neskočili našim rovnou do náruče.“ Krausovi bylo s Johnem veseleji, dokonce se přestal bát Grubera. „Copak se hádám?“ ohradil se. „Já se zdvořile ptám, kam putujeme a proč místo do města lezeme na tabulovou horu.“ „Tomuhle říkáš město?“ ukázal McHardy na světla v údolí. „Vždyť to jsou obyčejné fosforeskující dýně.“ „Jak to víš? Byls tam?“ „Ne, ale zachytil jsem hovor Aleny s Navrátilem. Mimochodem — okamžitě poznali, že na těch balónech utíkáte a celá osada ví už o nás všecko. Návrat pusť z hlavy, Bedříšku.“ „Vzal jsi s sebou vysílač? To je dobře,“ oddychl si Kraus. „A nejen to, vzal jsem toho víc. Přece nejsem sebevrah, abych šel sem jen tak, s holýma rukama.“ „Abych se ti přiznal, nečekal jsem, že tě tak brzy uvidím,“ změnil Gruber tón. „V každém hned vidíš zrádce, a to není dobré znamení, kamaráde. Chováš se jako psychopat, takhle bychom daleko nedošli. A Friedrichovi se nediv; také bych se nejraději vrátil, kdyby to bylo jen trochu možné. Na Zemi bych takhle neutíkal, ale tady není jiné východisko, v tom máš pravdu, Maxi. Ale jednou se stejně vrátíme. Přece tu nechcete zůstat na věky.“ „Nechceme,“ souhlasil Gruber, „ale nechci se také vracet v želízkách. Ted nás honí oni a zítra se možná situace otočí. V tomto souboji máme větší vyhlídky na úspěch, než měl Cortéz, když šel s hrstkou lidí pokořit říši Aztéků.“ Gruberova slova Johna rozveselila. „Ty se cítíš Cortézem — a já zatím pouze Donem Quijotem, když se tak koukám na našeho Sancha Panzu. Co dělá noha, Bedříšku? Zkus to, už je to jenom kousek, snad to vydržíš. Za chvíli bude svítat, musíme se uklidit; jsme tu jako na jevišti.“ Chvíli ještě vystupovali mezi netvornými balvany po úbočí a pak zahnuli do úzké soutěsky, kde se už pochodovalo docela pohodlně, Kraus jektal bolestí a trošíčku to přeháněl, aby vzbudil soucit. Nějak v poslední době zdětinštěl, pomyslel si McHardy, jako by to ani nebyl tentýž Kraus, který před lety udivoval svět jedinečnými geologickými rozbory Marsu a Venuše. Soutěska se najednou rozšířila v kruhovou rokli, v jakýsi kráter, jehož rovné dno vytvořila utuhlá láva. Uprostřed rokle stál vrtulník, přikrytý několika velkými listy. Uprchlíci se nastěhovali do kabiny vrtulníku, odposlouchávali hlášení průzkumných čet a čekali na vhodný okamžik, aby mohli opustit skrýš a vydat se na další pouť. Dohodli se, že se přestěhují do Geosie, na sousední světadíl, kde před údobím dešťů objevili podivné stavby, a kde se také budou moci volněji pohybovat. Míjely dny a Gruber marně nutil své kamarády k odletu. Krausovi ani McHardymu se z bezpečí nechtělo. Vymlouvali se, že let by byl pořád ještě velmi riskantní a tajně doufali, že nějaká šťastná náhoda jim umožní návrat. Nehovořili o tom, ale věděli, že oba cítí totéž. „Uvědomte si,“ říkal jim McHardy, „že v Geosii ztratíme jakýkoliv kontakt s našimi; služební vysílače nemají takový dosah. Teď víme o každém jejich kroku a můžeme se podle toho zařídit. Ale co potom? Kdykoliv nás mohou překvapit a polapit jako myši.“ Aby si ukrátili čas, podnikali krátké výpravy do okolí. Náhorní roviny i stráně byly posety balvany a rozryty hlubokými soutěskami a vyschlými kaňony; mohli se proto pohybovat celkem bezpečně. Na jedné takové procházce objevil Gruber zajímavou soutěsku. Skalní převisy ji přetvořily téměř v tunel. Stěny této přírodní chodby byly vyzdobeny podivnými ornamenty, znaky a figurami, namalovanými přímo na skalní stěny. Umělec pracoval s citem pro barvy i tvary. Vytvořil harmonické dílo, pro lidské oko nezvyklé, ale tím působivější. To však Grubera příliš nezajímalo; snažil se proniknout do tajemství skalní obrazárny a rozluštit, nebo aspoň vytušit, co chtěl umělec vyjádřit, o čem tu hovoří. Po důkladnější prohlídce několika čtverečních metrů stěny dospěl k přesvědčení, že Kvarťané tu zaznamenávají své dějiny, nebo prostě příběhy ze života. Postavy Kvarťanů byly malovány s křídly i bez křídel, dokonce se mu zdálo, že v jedné kompozici je zachycen Kvarťan, který si svá křídla vystřihuje z nějaké látky.O pár kroků dál našel ještě podivnější výjev: skupinu fantastických ještěrů a uprostřed dvě drobné figurky ve skafandrech. Podobný námět použil i umělec v podkovovité jeskyni, když vytvářel reliéfy. Gruber pomalu postupoval hlouběji do soutěsky a nevycházel z údivu. Hle, tu je do ornamentu vsazen jakýsi kotouč, připomínající vznášedlo, a hned vedle kužely s koulemi a spirálami. Tak přece popisoval John pevnost neviditelných. A tady na zkamenělou, přímo hokusaiovskou mořskou vlnu umístil umělec bohatě zdobený hranol, a na něm sedí na bobku — Seversonův kybernetický pejsek. Je to on, nemůže být o tom sporu, umělec to zachytil skutečně velmi věrně. Zpěněnou vlnu si mohl malíř vymyslet, ale pejska rozhodně ne, je příliš pozemský. Jak tomu rozumět? Co provedli Kvarťané s pejskem Pepíkem? Přes průliv Hvězdoplavců ho přepravili do protější Geosie, to je jediné vysvětlení. McHardy však s Gruberem nesouhlasil. „Všechny malby jsou celkem realistické, i pevnost neviditelných je zachycena poměrně věrně. Proč by umělec zrovna u poslední kresby změnil styl i pojetí a použil náznaků a symbolů? Pejsek je prostě posazen na jakýsi oltář, který si Kvarťané zbudovali na divoce zvlněné skále. Podobné vyvřeliny jsme tu už přece viděli. Sázím se, že oltář i s pejskem stojí někde nedaleko. Podívejte se, tahle silueta, to je přece tabulová hora, na které teď stojíme.“ Domněnka se brzy nato potvrdila. Uprchlíci proměnili procházky v soustavný průzkum a po několika dnech oltář s pejskem skutečně objevili. Stál na protějším okraji náhorní roviny, nad strmým úbočím tabulové hory. Oltář byl mistrně upevněn na gejsíru utuhlé lávy, kterou vychrlil nevelký sopečný kráter. „Je to nesmírně důležitý nález,“ zaradoval se McHardy, když si pejska prohlédli. „Je sice porouchán, hlavně pohybový mechanismus, ale jeho oči dosud fungují. Jeho vizuální paměť nám asi mnohé prozradí a pomůže najít cestu ke Kvarťanům.“ Na studium pejskovy reportáže nezbyl už čas. Když se vrátili do vrtulníku, palubní vysílač znovu opakoval výzvu velitelky výpravy: „Krausi, Grubere, McHardy. Dáváme vám poslední ultimatum; nejpozději do tří dnů se dostavte před čestný soud naší mezihvězdné výpravy, jinak budeme nuceni sáhnout k tvrdým opatřením. Nedovolíme, aby nesmrtelné dílo celého lidstva bylo ohroženo trojicí neodpovědných dobrodruhů. Opakuji —“ Gruber skočil k řídicímu pultu a spustil motory. Než se McHardy a Kraus vzpamatovali, vznášela se už helikoptéra vysoko nad roklí. „Nemyslete si, že dovolím, abyste zbaběle strčili hlavy do oprátky. A neodvažujte se na mě sáhnout; bud vás zastřelím, nebo s celým tímhle krámem — i s vámi — praštím někde o skálu.“ „Nechápu, proč zrovna mě jmenují jako prvního,“ řekl Kraus místo odpovědi. K starostem o uprchlíky přibyly ještě další. Stalo se to v den, kdy téměř všichni odletěli na rovník, aby připravili terén pro stavbu neobvyklého gravitačního vysílače. V osadě zůstal jenom Burman a Madarázs. Vyráběli součásti vysílače a zároveň hlídali staveniště na Prostřeném stole. Madarász odešel do skladiště pro nějakou součástku a vrátil se až za půl hodiny. Byl nápadně pobledlý, ale řekl kupodivu klidně: „Ten Kraus je sice mizera, ale geolog je opravdu dobrý.“ Málomluvný Bengt vložil udivenou otázku do nechápavého pohledu. „Jeho prognóza se bohužel splnila. Podklad těchto horských masívů je opravdu pružný, došlo k posunům. Ve skladišti mne málem zabil balvan, praskl strop, tak jsem to trochu podepřel, ale pro jistotu to musíme udělat všude. Mohlo by se stát, že by se k nám naši neprokopali.“ Začalo se pracovat na několika místech. První nejpočetnější skupina měla za úkol urychleně dokončit výstavbu výrobny a obytné budovy na Prostřeném stole, druhá stavěla gravitační vysílač a třetí se starala o přísun energie. Reaktory přesunula z podzemí přímo na staveniště a v neuvěřitelně krátké době zbudovala jednoduchou, ale vysoce výkonnou geometrickou elektrárnu na žhavém krbu Fajfky, odkud vzdušným vedením rozváděla elektřinu na obě staveniště. Pátrání po Kvarťanech i po uprchlících bylo zatím přerušeno a také vědecký průzkum kvarťanské přírody byl zatím odložen na pozdější dobu. Kratičké výpravy do nedalekého okolí měly pouze jeden cíl: získat potřebný materiál. Dřevo z pralesů se nedalo použít; bylo příliš měkké a vodnaté. Po vyschnutí se nemožně kroutilo. Místní vápenec obsahoval velké procento uhličitanu hořečnatého a nevhodný poměr kysličníků křemíku a vápníku, takže bylo třeba najít náhradní materiál i za cement. Základním stavebním materiálem pro budovy na Prostřeném stole byly velké panely, které byly vyřezávány vysokofrekvenční pilou přímo ze skály. Kde nestačily zkušenosti a odborné znalosti, tam pomohla knihovna z Paprsku, dokonalý vševěd, vtěsnaný do nejmenšího prostoru. Vrtulník zakroužil vysoko nad fantastickými stavbami neviditelných a zamířil k zalesněné pahorkatině za řekou. Přistát rovnou v pevnosti nebylo dost dobře možné. Opět nezahlédli nikde živého tvora, a to už bylo podezřelé. Vrtulník není mohutná Vlaštovka; s tou se McHardy mohl odvážit bez obav až na okraj pevnosti. Rozhodli se proto, že se zatím utáboří v kopcích na protějším břehu řeky, kde mohou vrtulník dobře ukrýt. Do pevnosti se vypraví po zemi, s holýma rukama. Zakotvili mezi útesy, které vytvářely jakousi přirozenou hráz a umožňovaly natáhnout nad vrtulník maskovací síť spletenou z lián a větví. Příroda kolem přímo kypěla životem. Nad obrovskými květy se vznášeli drobouncí přepestří opeřenci. Občas se vrhali do kalichů a dlouhými zobáčky sáli šťávu, která se třpytily jak zlatá medovina. Po lese pobíhali čtvernožci, připomínající králíky; někteří přihopsali až k letadlu a beze strachu zvědavě muže očichávali. „Vyhlíží to tady daleko pozemštěji než v povodí Naděje,“ pochvaloval si Kraus nový domov. „Jestliže u neviditelných nepořídíme, můžeme se tu usadit natrvalo, máme tu všechno, co potřebujeme k pohodlnému živobytí.“ „Až na potraviny,“ poznamenal Gruber. „Díky tobě se naše železná zásoba pořádně ztenčila. I když tě donutíme k střídmosti — a to určitě uděláme, buď ubezpečen — nevystačí ani na půl roku. Musíme se okamžitě poohlédnout po místních zdrojích, ať se nám to líbí nebo ne. Dužina většiny rostlin je jedlá, to zjistila Alena už dávno, snad se dají jíst i tihle čtyřnozí kvartíci. Já tu zůstanu a vy dva se vypravte na lov. Sbírejte a střílejte všechno, co potkáte, podívám se na to chemicky; to by v tom byl čert, abychom tu nenašli něco k snědku.“ „Cortéz se chopil žezla,“ uchechtl se McHardy. „Nebudeme si tu přece na nic hrát,“ zrudl Gruber. „Rozkazuji právem silnějšího; nebo snad pochybujete, že jsem silnější?“ McHardy mávl rukou, mlčky přijal od Grubera zbraně a brašny a odešel s Krausem do lesa. Gruber vylezl na nejvyšší útes a dlouho pozoroval podivné stavby na rovině za řekou. Pořád se tam nikdo neobjevoval. Oči ho už bolely námahou, když si konečně všiml, že spirály trčící z veliké polokoule nestojí nehnutě, ale pohybují se. Nepozorovaně —jako ručičky hodin — otáčejí se za slunci. Jsou tři a každá sleduje na obloze své slunce. McHardy se vracel s plnou brašnou a Gruber dosud nezaslechl ani jediný výstřel. „Musíme šetřit střelivem,“ vysvětloval McHardy. „Zvířena je krotká a důvěřivá. Stačí náznak a naleze ti do brašny málem sama.“ „A kde zůstal Bedřich?“ „Nevím. Rozdělili jsme si úkoly a každý šel svou cestou, však on se neztratí.“ Z údolí se ozval Krausův hlas, pak štěklo několik výstřelů — a klid. „Asi se potkal tam s těmi,“ zašeptal Gruber a hlavou kývl směrem k řece. S pistolemi připravenými k palbě opatrně postupovali křovím, až narazili na Krause. Seděl vklíněný mezi dva kmeny, oběma rukama se přehraboval v brašně a oči mu plály. Když spatřil své dva společníky, poněkud se vzpamatoval. „Přepadli mě, chtěli mě svázat, ale já s nimi zatočil — takhle,“ vytáhl z brašny ruku svírající pistoli a vystřelil do vzduchu. „Blábolí, má horečku,“ řekl McHardy a nenápadně se blížil ke Krausovi, aby ho odzbrojil. Zrak mu padl na několik žlutě zelených plodů, které byly rozházeny po ušlapané trávě. Připomínaly velké banány a z některých zbyla už jenom odloupla slupka. „Zatracený nenasyto, snad jsi to nejedl?“ zvedl jeden banán a strčil jej Krausovi pod nos. „Trošku moc sladké, ale výživné, kamarádi, ochutnejte,“ mumlal Kraus a pokoušel se postavit na nohy. Zachytil se větve, zavrávoral a s hrstí listů v ruce se svalil do trávy. McHardy toho využil a pistoli mu vytrhl z ruky. „I vy mě chcete zastřelit?“ bránil se Kraus. „Otrávil se,“ řekl McHardy. „Skoč honem pro lékárničku, ať mu to svinstvo dostaneme z žaludku.“ „Otrávil! Ožral se jak prase, jenom si k němu čichni. Kdes to natrhal?“ Gruber zatřásl Krausem, který pomalu usínal. „To všechno Kvarťané, jsou skvělí — zlatovlasí — popili jsme, pojedli, nalejte si také.“ „A kam se poděli?“ ptal se McHardy. „Tam — pryč — odlétli jako jestřábi, co nad lesy se vzpjali,“ vyhrabal ze zamlžené paměti zkomolený verš jakési básně. „Nechme ho tady, ať se trochu prospí.“ McHardy se rozzlobil: „Jen ho pěkně vezmi pod paždí. Přece ho tu nenecháme.“ V malé laboratoři vrtulníku prozkoumal Gruber nejprve podivné plody. „Co banán, to láhev koňaku,“ volal na McHardyho, který zatím hlídkoval na útesu. „Kromě alkoholu na štěstí neobsahují žádné jiné škodlivé látky. Ale toho alkoholu je v tom požehnaně, nedivím se, že se tak zřídil.“ Po půlhodině se znovu objevil ve dveřích vrtulníku. „Tak už se nezlob a slez dolů, připravil jsem výbornou večeři. Maso zdejší zvěřiny je lehce stravitelné, výživné a dokonce opravdu chutné. Nijak si nezadá s výrobky Čanovy kuchyně.“ ÚTOK NA TENOCHTITLAN Zdálo se, že létající Kvarťané zmizeli s povrchu planety. Od oné noci v Údolí světel, noci plné zklamání, nesetkal se nikdo s jediným okřídlencem. Kde se skrývají? Určitě žijí někde nedaleko, a přece zatím nebyly nalezeny ani stopy po nějakém obydlí. Bydlí snad v pralese jako kdysi primitivní opolidé? Jak by potom mohli vyrobit tak důmyslnou věc, jako je neutronový kalich připevněný na skálu a součástky uložené na jeho dně? Z podzemního sídla musely být vyneseny daleko za řeku, protože silně narušovaly činnost astrogravimetrů a dodnes se nepodařilo zjistit proč. Zbývá jediné vysvětlení: Kvarťané vybudovali svá města i s vyspělým průmyslem pod zemí, a bylo by zbytečné se dohadovat, z jakých příčin se k tomu odhodlali. Tím cennější byl nález, který učinila Alena se Seversonem na staveništi gravitačního vysílače. Pod naplavenou vrstvou písku a hlíny objevila dvě kostry, velmi podobné lidským. U jedné se dokonce zachovala téměř neporušená křídla. „Na první pohled by člověk řekl, že jsou vyrobeny uměle,“ divil se Severson. „Je to organická látka a dokonce mám dojem, že náš ještěr v lednici je potažen na vlas stejnou kůží. Vzpomeň si jen, jak odolávala našim zkouškám; je pevnější než kapron. Ale ten zvláštní střih, to opravdu nevypadá na přirozená netopýří křídla. Skutečně, podívej se na otřepané okraje pod roztaženými pažemi; jsou jako nastříhány nůžkami. Nechápu však, čím si tato křídla upevňovali k tělu.“ Na tuto otázku dala odpověď až laboratoř — a překvapující. Křídla byla opravdu vystřižena z kůže ještěrů, podobných onomu v lednici, a otřepenými okraji voperována do těla, kde časem zarostla. Kosti Kvarťanů byly pevné, neuvěřitelně lehounké a celý skelet naznačoval, že praobyvatelé Kvarty jsou tvorové subtilní a inteligentní. „Na Tenochtitlan se vypravíme až zítra po setmění; ten ničema se ještě neprobral z kocoviny,“ rozhodl Gruber večer. Skupině podivných staveb za řekou dal jméno hlavního aztéckého města, které kdysi Cortézova banda rozvrátila do základů. Na Tenochtitlan se však nevytáhlo ani příští noc, ba ani další. Jednou odložil výpravu pro špatné počasí, podruhé pro náhlou nevolnost; v omlouvání své nerozhodnosti byl skutečně nápaditý. „Podívej se, Maxi,“ řekl jednoho dne McHardy, „nerad přešlapuju na místě. Zavdej si na odvahu — stejně vím, že si tajně vyrábíš z banánů kořalku — a dnes večer sejde na Tenochtitlan. Buď navážeme styk s Kvarťany, nebo se vrátíme do osady; těch věčných odkladů mám až po krk.“ Gruber si už asi zavdal. „Všechno mám už promyšleno do nejmenších podrobností,“ chvástal se. „Přes řeku přeplujeme v člunu…“ „A já se už bál, že ten veletok musím přeplavat. Dej mi také pár kapek na odvahu, mravokárče,“ využil Kraus situace. „Vidíš, příteli, jednou jsi na koni ty, podruhé já,“ dodal ještě, ale už ne nahlas. McHardy souhlasil a sám si dal také skleničku. Pak láhev i zbylé banány zabavil a nenápadně převzal vedení nad přípravami. Koule na jehlanech světélkovaly za noci studeným zeleným světlem. Od řeky vál ledový vítr. Uprchlíci se proto teple oblékli a v kombinézách ukryli několik pistolí. Přepluli přes řeku a člun vytáhli na břeh, aby byl připraven pro případný rychlý ústup. Plížili se nízkými křovinami. Za zády jim pohasínaly červánky velkého slunce, a nové červánky vycházející Proximy měnily stavby v pomníky ulité z ryzího zlata. Z rudé hvězdy vyšlehl najednou vějíř fialových paprsků a rozprostřel se po celé obloze. Takový úkaz se na Kvartě objevil poprvé. Podroušený Gruber v něm viděl špatné znamení; nebýt Johna, určitě by se obrátil na útěk. Vějíř stříhal svými rameny a postupně měnil barvy, od nachové přes oranžovou až po sytě modrou. Pak náhle zmizel, jako by ho pohltila mračna. „Podivné; nikde ani okénko,“ šeptal McHardy. „Copak jsou Kvarťané slepí?“ „Pravděpodobně. Proto asi vůbec nevycházejí na denní světlo,“ dohadoval se Kraus. „Nesmysl. Chtějí nás vlákat do léčky, proto se neukazují,“ řekl Gruber nahlas, vytáhl pistoli a vystřelil. „Však já je probudím,“ dodal s umíněností opilce. McHardy mu vytrhl pistoli. „Neblázni, vzpamatuj se, nebo si také prásknu, ale ne do vzduchu, to mi věř.“ Gruber okamžitě ztichl a ustrašeně naslouchal, jakou bude mít výstřel odezvu. Tenochtitlan však zůstal němý. Noční ticho rušily jen vzdušné víry, které smutně pohvizdovaly ve spirálách nad obrovskou polokoulí. Beznadějné čekání zdolalo Grubera i Krause; jako by se smluvili, oba upadli do dřímot. McHardy je nechal spát a upřeně pozoroval kolosy až do východu oranžového slunce. Konečně se něco hnulo; jedna ze spirál se nehlučně překlopila přes polokouli a zamířila na vycházející Béčko. Rovinu zaplavil oranžový den. Pro lidské oko to nebylo zrovna příjemné osvětlení, ale hvězdoplavci si už na ně zvykli. Vítr stále ještě hvízdal v podivných konstrukcích, když se vydali na další pochod. U prvního, asi padesát metrů vysokého jehlanu se zastavili a chvíli vyčkávali. Kraus si nedůvěřivě sáhl na hladkou stěnu. „Beton to rozhodně není, spíše malta ze směsi jemně mletého čediče a diabasu. Jakého pojítka stavitel použil, to sotva zjistíme,“ změnil se najednou dobyvatel v badatele. „A také nás to teď příliš nezajímá,“ usmál se McHardy Krausově důkladnosti. Krausova chladná rozvaha uklidnila i jeho společníky. „Vchod, kde je vchod, to by mě teď zajímalo,“ řekl Gruber a obešel jehlan. „Není k nalezení; kudy tam tedy vcházejí, jehlan je přece dutý,“ zabušil prudce na jeho stěnu. McHardy se rozhlédl. „Pyramidy jsou možná spojeny podzemními chodbami, které mají někde společný vchod.“ Prohlédli všechny stavby i s obrovskou polokoulí uprostřed a už se pomalu smiřovali s tím, že pevnost je neprodyšně uzavřená a vchod do podzemí je ukryt někde daleko. Najednou Gruber zmizel ve stěně jednoho z jehlanů; ještě před okamžikem ho jasně viděli, jak vztahuje ruku, aby se o ni opřel. A stěna zůstala neporušená. Hlavně pro geologa Krause to byl silný zážitek. Opatrně ohmatával stěnu, a také jemu se ponořila ruka do jehlanu. „Proč váháte? Pojďte dovnitř, pomohu vám,“ promluvil Gruber za prostupnou stěnou a vystrčil paži až po loket. „Vidím vás odtud, nebojte se,“ povzbuzoval ostatní. „Otvor je dost velký, chyťte se mé ruky, vtáhnu vás dovnitř.“ „Běž napřed ty,“ bránil se Kraus, „zůstanu tady, kdyby se něco dělo.“ „Jak myslíš,“ souhlasil nerad McHardy a proklouzl za Gruberem. Octl se v úzké chodbě matně osvětlené oválným otvorem, kterým vstoupil. Prostupné dveře skutečně jednostranně propouštějí světlo. Podobné dveře objevili i na konci chodby. Nejprve pečlivě vyhmatali jejich tvar a pak jimi opatrně prošli. Přímo proti nim se šklebila hlava obrovitého ještěra. Tlamu měl otevřenu dokořán, jako by chtěl oba zhltnout najednou. Zděšeně ustoupili, ale hned poznali, že to není živé zvíře, ale jakýsi vypreparovaný exemplář. Za vycpaným ještěrem objevili další konzervovaná zvířata a dokonce i párek okřídlených Kvarťanů. Mumie byly tak dokonale zpracovány, že nebyly k rozeznání od živých obyvatel planety. Točité schody je vyvedly z tohoto děsivého muzea kvarťanského života do prostoru na vrcholku jehlanu. Stěny byly jako v nějakém planetáriu posety krupicí drobných hvězdiček. Uprostřed místnosti se volně vznášela veliká koule, plastický model Kvarty; v prostoru jej udržovala jakási neznámá síla. Muži dlouho mlčky pozorovali pomalounku se otáčející model Kvarty a různé plastické značky vbodnuté do jeho povrchu. Pak sestoupili do podzemí, kde otvorem ústícím do kulovitého prostoru spatřili uvnitř kroužit tři oslnivě svítící koule, žlutou, oranžovou a červenou, jakési mikroskopické modely tří sluncí v souhvězdí Centaura. A nebyly na ničem zavěšeny, stejně jako model Kvarty. „,S gravitací si pohrávají jako kočka s myší,“ řekl McHardy. „Všiml sis? Kolem sluncí obíhají i planety, to je úžasné.“ „A nikde živé duše,“ řekl Gruber stísněně. Chtěl přešlápnout, aby se postavil pohodlněji, ale noha mu uklouzla a s výkřikem se řítil do kulového prostoru. Nedopadl až na dno; jakési neviditelné peřiny zbrzdily jeho pád a uvedly ho na oběžnou dráhu tří malých sluncí. McHardy se bezmocně díval, jak jeho přítel pluje kolem stěny. Dovnitř se neodvážil; napjatě vyčkával, až Gruber připluje na dosah, a v hlavě mu hučelo. Podaří se mu ho zachytit a vytáhnout? Nebo spadne do stejné pasti? McHardy vyběhl před pyramidu a volal o pomoc, a když se Kraus neozval ani na třetí zavolání, vrátil se do podzemí. Gruberovo tělo proplouvalo zrovna kolem otvoru. Uchopil je za ruku a vtáhl do chodbičky. Dívaly se na něho skleněné oči. Gruberovo srdce se zastavilo. McHardy utíkal z hrůzného podsvětí jako šílený. Sotva popadaje dech, dostal se k řece. Člun na řece nenalezl. Podíval se na pahorkatinu. Nad bílými útesy se objevil vrtulník; rychle se vyšplhal do výše, zablyštěl se v záři zapadajícího Áčka a zapadl za obzor. PYGMALION Severson sedí v řídicí kabině. Jeho pohled je zabodnut přímo do středu kotouče, do neviditelného bodu na rovníku, kde Cahén se svou skupinou připravuje první zkoušku gravitačního vysílače. Kvarta obrací k Paprsku stále stejnou tvář, jako Měsíc dívající se na Zemi. To proto, že Paprsek oběhne planetu přesně za jeden kvarťanský den. Tvář Kvarty se ani nehne; vesmír potřebuje asi k jejímu zachycení více času. Ale jak kouzelně a rafinovaně dokáže svůj model osvětlovat a přisvětlovat. Plné světlo zleva, stín změkčit oranžovým světlem zprava a reflektorem z pozadí zarámovat celý obličej do zlaté obruče. A portrétista stále ještě není s osvětlením spokojen; pomaloučku posunuje reflektory, aby dostal nové barevné odstíny a větší plastičnost obrazu. Severson se cesty na Paprsek bál. Zvykl si už na pevnou půdu pod nohama a jen nerad se vracel do mezihvězdného prostoru, byť jen zatím na krátkou dobu, než skončí zkoušky vysílače. A teď se cítí dobře, obavy byly zbytečné. Dokonce je mu lip než na planetě. Jako by z něho spadla všechna tíže života; na Kvartě ho často přepadal strach ze stáří, ale zde najednou se cítí opět mlád. Čan-su přeladil astrogravimetr na příjem z Kvarty a odešel na pochůzku po Paprsku. Severson cítí, že se Alena na něho dívá, a otáčí se. „Je ti také tak dobře?“ ptá se Alena. To děvče mi čte myšlenky, jinak to není možné, myslí si Severson a přikyvuje. „Stejně si myslím, že nás dva sem poslali jenom proto, že tam dole jim teď nejsme mnoho platní.“ „Proč?“ diví se Alena. „Považuješ kontrolu vysílače za zbytečnou ztrátu času?“ „Bůh chraň, takhle jsem to nemyslel. Oba jsme v poslední době na Kvartě tak trochu fušovali. Stavíme, budujeme, a je to hezká a potřebná práce. Tobě však nezbývá čas na biologii — na studium života ve vesmíru ses přece tolik těšila — a já jsem fušér už od okamžiku, kdy jsem překročil práh tohoto světa. Svěřili jste mi funkci kybernetika, a ty sama víš, jak se s tím potýkám. Jsem sice žákem McHardyho, ale nesahám mu ani po kotníky. Je ho škoda.“ „Nevím, zda se to tak dá říci, ale McHardy měl zatím víc štěstí než ty. Od mládí žije jenom svým oborem, pro svou kybernetiku. Dosáhl skvělého mistrovství, a jak vidíš, nakonec zklamal. Stačí jen na chvíli ztratit vědomí odpovědnosti a talent a vědomosti nejsou k ničemu. Ale tobě věřím. Škrtni jen na chvíli ze svého života tu dobu předledovou a uvidíš, jak jsi mlád a co jsi už všecko dokázal.“ „Kdyby to tak šlo — jediným škrtem pera…“ „,Světu neslouží jenom Atlas, který drží zeměkouli na zádech. Nebudu ti tu povídat o drobné práci, ale podívej se třeba na gravitační vysílač. Je to geniální myšlenka. A přece je to zatím jenom začátek. Za pár let se budeme smát, jak primitivně a nešikovně jsme zpočátku využívali gravitačního pole. A naše děti už vůbec nebudou moci pochopit, jak jsme se mohli ještě na počátku třetího tisíciletí dorozumívat morseovkou a stavět tak ohromné vysílače, které se nedaly použít jinde než na pevné půdě, protože do mezihvězdné lodi by se prostě nevešly. Musí přijít další vědci, dlouhá řada schopných pracovníků, a ti teprve z geniální myšlenky vytvoří dílo prospěšné všem. A do té dlouhé řady patříme také my dva.“ Kvarta obrátila svoji tvář k souhvězdí Andromedy a přes Paprsek — jako přes mušku pušky — zahleděla se na malou blikající hvězdičku — Slunce. „Tady GR — u aparátu Cahén. Alenko, slyšíš mne? Vzpomínáš, jak jsme kdysi na Měsíci lovili první signály z těchto končin? Jsou hoši připraveni? Za minutu začneme. Čtyři — tři — dvě — jedna — vysíláme. Nepřerušuj spojení, hlas každé přijaté slovo, každou poruchu. Proč mlčíš?“ „Gravimetr mlčí,“ říká Alena a dívá se na Čan-sua, který bezradně krčí rameny. Najednou se mu tvář rozjasnila. „Volám Zemi,“ diktuje Aleně. „Paprsek volá Zemi. Tady posádka Paprsku, souhvězdí Centaura, Alfa Centauri A, čtvrtá planeta — Kvarta. Zakotvili jsme na planetě Kvartě. — Alenko, hlas poruchu, do vysílání vpadlo rušivé vlnění. — Už je příjem zase čistý.“ Impulsy přilétávající z Kvarty, rozkmitávají gravimetr na Paprsku a letí dál nesmírným prostorem za lidmi, kteří jim řečí prostých vlnovek vypověděly veliké drama prvních hvězdoplavců. Snad dorazí k cíli — to je jediné, nač teď všichni myslí. Příjem na Paprskuje už skvělý; alespoň naděje… „Počkej okamžik, Alenko,“ ozývá se Cahén z Kvarty. „Právě nám Naděžda oznámila z osady, že Kraus se vrátil, i s vrtulníkem a Leifovým pejskem.“ „Příjem je pořád bez poruch, pokračuj, Marceli,“ ožila Alena, která dosud mechanicky tlumočila záznam gravimetru. „A to se Kraus vrátil sám? Kde nechal své druhy, proč je opustil?“ „Jinak to prý nešlo — příjem je dobrý? — ale zavede nás do míst, kde teď žijí. Nebude to prý problém dostat je zpátky, říkal Kraus.“ „Je to bídák,“ rozčilil se Severson, který poslouchal na rezervních sluchátkách. „Včera zradil nás, teď zrazuje kamarády, a zítra znovu zradí nás. A kdo ví, koho potom. Exportuje do vesmíru to nejhorší, co v člověku zůstalo.“ „Kraus?“ zeptal se Čan-su. „Čekal jsem, že se vrátí první. Snad mu trošku křivdíš, Leife. V jeho činu je přece kus odvahy a možná i snaha zachránit také ty dva.“ Největší radost z Krausova návratu měl Navrátil. Na uprchlíky myslel kudy chodil, vraceli se mu do vzpomínek i za největšího pracovního vypětí. Pálilo ho svědomí; domníval se, že jejich útěk zavinil sám, že mu mohl lehce předejít, kdyby byl tenkrát moudřejší a rozhodnější. Nevěděl sice, co vlastně ti tři provedli a jaké měli úmysly, a přece nevěřil, že by se mohli zvrhnout v sprosté zločince. Vždyť sám je za ta léta poznal, říkal si často, a skoro ho mrzelo, že Země vyslala ono varování. Vyžádal si od kolektivu, aby Krause mohl vyslechnout nejprve sám, bez svědků, a byl potěšen, když Kraus vypovídal a zapřísahal se, že celé to bratrstvo byly zatím jenom fantastické plány, se kterými přišel McHardy až během letu. „Všechno to bylo šílenství,“ řekl Kraus. „McHardy byl tímto jedem přiotráven už na Zemi — jeho otec sehrál určitou roli ve studené válce jako diplomat a John byl v mládí trošku rozmazlený — ale nevěřím, že by se kdy odhodlal ke zlému činu. John má v podstatě rovný charakter, na útěku jsem ho poznal dokonale… Soudruhu Navrátile, dělejte se mnou co chcete, ale nejdříve zachraňme Johna a Maxe — než bude pozdě. Teď ještě vím, kde jsou, ale za pár dní je už těžko najdeme.“ Všichni souhlasili. Jde přece o záchranu dvou lidí. Madarász řídil Racka; Kraus seděl vedle něho a ukazoval cestu. „Ještě jsou v pyramidách,“ zvolal, když se letadlo sneslo nad bílé útesy na pahorkatině. „Do skrýše se zatím nevrátili. Vysílač a ostatní věci, které jsem jim tu pro všechny případy nechal, leží tam, kam jsem je položil.“ Racek přistál na dlážděné ploše, přímo u podivných staveb. „Je třeba postupovat opatrně,“ varoval Kraus. „Kvarťanů se nebojím, pokud tu vůbec jsou, ale Max je teď trošku divoký a má zbraň.“ Grubera objevili hned za clonou z prostupné hmoty. Ležel na podlaze vstupní chodby do štíhlé pyramidy. „Je mrtev, pravděpodobně ho zabil elektrický proud,“ řekl Jones po krátké prohlídce. „Mám obavy, že jsme se trošku opozdili.“ Přenesli ho do letadla, kde se Jones dlouho pokoušel probudit zmlklé srdce. Bylo už opravdu pozdě; klinickou smrt vyhnala biologická, a ta nepouští své oběti. Kam se poděl McHardy? Unesli ho snad Kvarťané nebo skončil stejně tragicky jako Gruber? Lidé pronikli až do základů pyramidy. Tam narazili na spojovací chodbu s ostatními stavbami. Místnost za místností, prostor za prostorem ohromovaly nevídaným zařízením a přístroji, o jejichž funkčnosti neměl nikdo ani tušení. Gruberova smrt varovala; všichni si navlékli skafandry a vyzbrojili se univerzálními detektory. Krok za krokem prohledávají každý kout, proklepávají zdi, prosvěcují každou překážku, volají a signalizují. Marně. Největší překvapení je čeká v srdci obrovské polokoule. V ohnisku klenby se vznáší jakýsi kotel. A pod ním jsou rozestavěny podobné kalichy, jaké objevili na špičaté skále nad Nadějí. Jsou stejně prostupné, jen ony podivné součástky tu chybí. „Několik takových květů jsem viděl na freskách v soutěsce na tabulové hoře,“ uvědomuje si Kraus. „Tyhle ovšem sotva stvořili titíž umělci a jen pro potěšení oka; musí mít nějaký praktický smysl. Dokonce mám dojem, že v nich leží klíč k tajemství těchto staveb. Měli bychom si jeden kalich vzít sebou a doma se na něj důkladně podívat.“ Otázka vystupuje za otázkou, ale hledají teď odpověď pouze na jedinou: kam zmizel McHardy. Prohlížejí okolí a znovu se vracejí do tajemných budov. Nakonec se vzdávají naděje. Na místo, kde nalezli Grubera, ukládají velký vak s člunem, silným vysílačem, lékárničkou a slušnou zásobu potravy. Naděžda vkládá do vaku kratičký dopis: „Johne, vrať se. Zavolej, přijdeme. Posádka Paprsku.“ A lidé odnášejí do letadla neutronový kalich. Je prostupný, ale jeho pevné dno je nesmírně těžké. Opravdová noc je teď krátká. Kvarta se na své oběžné dráze dostala mezi dvě větší slunce a bílý den se střídá s oranžovým pološerem. Šipka přistává na Naději pod špičatou skálou právě když svítá do oranžového dlouhého večera. „Jeden kalich mu nestačí, musí mít hned dva, kvarťanský vévoda z Habsburků, a teď aby se člověk šplhal na čedičovou jehlu,“ zlobí se Fratev. „Diabasovou,“ opravuje Zbyšek Wroclawski. „Sám jsi ho přece chtěl překvapit a přinést mu druhý pohár. Něco s ním zamýšlí, je ze Zajacovy školy.“ „Však ty mi rozumíš,“ odpověděl Fratev, nastoupil do sevřené dlaně jeřábového chapadla, a teď se vznáší ke kalichu. Najednou uvnitř květu něco zašramotilo a hned nato se ozval jasně srozumitelný lidský hlas: „Zase jsi zamyšlen?“ To je přece Seversonův hlas, kde by se tu vzal? Fratev strčil hlavu do kalicha, ale nikdo tam nebyl. A přece kalich mluvil: „Noc co noc vysedáváš a díváš se na čarovný kvítek; už se po osadě o tobě povídá, že ses do něj zamiloval jako kdysi královský sochař Pygmalion do dívky, kterou si vyřezal ze slonové kosti. Snad se nad tebou také smiluje Afrodita a kvítku vdechne život.“ „Pokud jej už nevdechl jeho tvůrce,“ ozval se teď Krausův hlas. „Škoda, že nám nenapadlo vzít si tam rovnou dva kalichy; jeden jsme tu mohli rozpitvat a další by nám zůstal celý. Kombinace neutronové hmoty s protonovou, to je přece dávný Zajacův sen. Jak tohle okřídlení Kvarťané dokázali, to snad do smrti nepochopím.“ „Zdá se ti, žes nám ještě málo popletl hlavy?“ odpovídá Severson. „Nestačí ti, že Watson místo odpočinku chodí po práci luštit hieroglyfy do převislé soutěsky? Nebo že nás Alena po nocích honí po tabulové hoře, ve které prý bydlí kvarťanský národ umělců? A to není všechno; ti ostatní se ve volném čase trápí záhadou staveb u Nového Dunaje. Ještě štěstí, že výstavba našeho dvoudomého městečka se chýlí ke konci; brzo se budeme moci pustit do pátrání i přes den. A ty tu pořád neseď jako laboratorní kus — nikdo ti přece neuložil domácí vězení. Pojď s námi raději na dnešní výpravu za obyvateli tabulové hory, alespoň přijdeš na jiné myšlenky. Stejně mám dojem, že tě stále něco trápí.“ Pomlka. „Trápí,“ říká konečně Kraus. „Hlavně ten husarský kousek, viď? Nevím, jestli tě pochopili ostatní, ale já ti dobře rozumím.“ Kalich se opět na chvíli odmlčel. Fratev se obrátil do míst, odkud lehký větřík přináší šplouchání vln a rozčileně na Zbyška zamával. Ten pochopil a na druhém chapadle letadla spěchá ke kalichu. Zatím se z kalicha ozývá Krausův hlas: „Nejprve úspěchy — až se mi z toho točila hlava — a potom stagnace, sebeuspokojení. Zpohodlněl jsem — a nechyběly ani jízlivé poznámky — Můj přítel Zajac ohromoval svět a já už opravdu nebyl schopen něco dokázat, nebo jsem si to aspoň myslel. A tu přišel John a otevřel mi nové perspektivy: ovládnout celou planetu a stát se pánem jednoho světa ve vesmíru. Bylo to bláznovství, v tom má Jones pravdu, ale myslím, že jsem se už z něho vyléčil i bez jeho odborných zásahů, člověk se nesmí zpronevěřit lidem ani na druhém konci vesmíru, jinak zahyne.“ Pohár, zabodnutý do skály, ztichl. A z kalicha se ozývá jako ozvěna: „Slyšels, Leife, kvítek promluvil. Já to tušil…“ OHNIVÁ PŮDA Země zachytila volání Kvarty. Všemi světadíly a výzkumnými stanicemi po celé sluneční soustavě prolétla zdrcující zpráva: „Paprsek je zničen, jeho posádka ztroskotala na čtvrté planetě Alfy Centauri A.“ Světová akademie urychleně připravuje záchrannou výpravu. Nikdo totiž nevěří, že si robinsoni hvězdných světů opraví hvězdolet sami, na tak obtížný úkol je jich přece jen málo. A lidé na Kvartě slaví své první velké vítězství. Z atomové pece vytryskl pramen žhavého kovu, výrobní středisko na Prostřeném stole začalo pracovat. Osadníci bydlí ještě v podzemí. Obytná budova není dosud hotova. Kraus varuje, ale skála je přece jenom skála, ta se tak lehce nepohne. A těch několik prasklin… Hlubiny Kvarty jsou zrádnější než nitro Země. Jedné noci se ozval mohutný výbuch. Kulatá čepice hory sousedící s Homolí zmizela. Z roztříštěného vrcholku šlehaly plameny a po úbočích se řinula rudá láva. Nejsilnější proud se vrhl do úzkého údolí a jako ohnivý had si za strašného sykotu razil cestu k Prostřenému stolu. V cestě mu stojí skalní hřeben, ale až roklinu vyplní žhavým jezírkem, dostane se i přes tuto překážku, a pak jej už nikdo nezastaví. Sopka po prvním výbuchu odpočívala, ale v jejím krbu vřelo, až se půda chvěla pod nohama. Lidé ve zmatku vtrhli do podzemí a nejcennější věci odnášeli do letadel. Naděžda Molodinová se rychle vzpamatovala. V dispečerském centru výroby zapnula všechny reproduktory: „Všichni se shromáždí u vchodu do podzemí. Zachovejte klid, musíme zachránit všechno a ne jen holé životy. Jinak ztratíme opravdu všechno, i ty životy.“ Porada byla kratičká. Burman s Navrátilem připraví atomovou nálož, Molodinová a Madarász prozkoumají sopku, Svozilová, Orlovová a Severson zůstanou u letadel jako pohotovostní četa — ostatní se postarají o záchranu věcí z podzemí. Vrtulník se vznesl do vzduchu nasyceného světélkujícím popelem a jeho vrtule se sklopily k dýmajícímu kráteru. Madarász odvážně vede letoun téměř až k ohnivému jícnu. Kousek pod nimi se chvěje pavouk pomalu tuhnoucí lávy. „Spusť se trošku níž, nad severní stráň,“ pobízí Naděžda Madarásze. „Ano, tady ji zasáhneme v nejcitlivějším místě,“ ukazuje na parazitický kráter, který se před chvílí otevřel. Vrtulník najednou poskočil do výše a Madarász pustil řízení. Automatický robot ve snaze vyrovnat let strhl helikoptéru rovnou k jícnu sopky. Naděždě se zdálo, že palubní deska, zhroucený Madarász, kabina i obloha se zbarvily do červena. Jen matně si uvědomovala, že sopka znovu vybuchla. V poslední okamžik strhla letadlo zpět a zamířila k Prostřenému stolu. Do kabiny pronikl čpavý dusivý dým. Madarász se probral z mrákot. Z čela mu stékal pramének krve. „To nic, malé škrábnutí,“ uklidňoval Naděždu. „Tuší asi, co jí hrozí, tak si na nás vystřelila,“ usmál se mdle. Čan-su s Cahénem odnášejí z podzemního skladiště poslední přístroje a zbytky zásob. Podzemní masív se zimničně chvěje, skuhrá a skřípe. „Někdo tam volá,“ Cahén se rozběhl chodbou do nitra skal. Čan-su ho dohonil až u hladké stěny, kterou byla chodba zahrazena víc než do poloviny. Pomalounku se pohybovala dolů jako opona. „Rychle lano, než se chodba zavře; pod zlomem zůstal Watson.“ Svržení atomové nálože bylo svěřeno Krausovi. „Nelosujte. Dovolte mi, abych tak odčinil svůj zločin na kolektivu,“ prosil. „Poletím sám; je zbytečné riskovat více životů.“ Vrtulník oblétl kužel sopky a ztratil se z očí. „Tady Kraus, stojím tři sta metrů nad parazitickým kráterem. Nezůstal někdo v podzemí?“ „Teď už opravdu nikdo, Watson je zachráněn. Vzlétni ještě o pět set metrů výš a pal.“ Vrtulník se zavrtal do krvavého dýmu. Zmizely v něm i plameny bočního kráteru. „Takhle bych se netrefil,“ mumlal si Kraus a spustil se o něco níž. Chvíli stál nehnutě nad mihotavou červenou hvězdičkou zastřenou kouřným závojem, pak uvolnil nálož „jako blesk vyrazil k severu. Na okamžik zahlédl padáky nesoucí sopce hozenou rukavici. Vrtulník jako šipka zapadl do údolí za tabulovou horu. Vzápětí otřásl krajem strašlivý výbuch, mocnější prvního. Sotva se přenesla vzduchová vlna, vrtulník se zhluboka nadechl a vrátil se do výšek. Kužel sopky byl šikmo zkosen a z čerstvé rány stříkal gejsír zlaté lávy. „Útok se zdařil,“ hlásí Kraus, „láva je odvedena do nového koryta. Sopka je zkrocena, pořádně jsme jí pustili žilou, tak brzy se nevzpamatuje.“ Otáčí letoun, aby se obloukem vrátil na Prostřený stůl, a zrak mu ustrne na tabulové hoře. Z náhorní roviny jako by přímo ze země vylétají okřídlení Kvarťané a prchají někam na sever. Někteří vytvářejí skupinky a berou mezi sebe ty, kteří křídla nemají. Povodí Naděje se uklidnilo, ale plameny na Centaurii nepohasly. Přeskočily pouze o kus dál a jako štafeta postupně zachvátily téměř celé pobřeží světadílu. Na Prostřeném stole se pracuje dnem i nocí. Šipka už odnesla první náklad součástek na Paprsek, a než se vrátí, naplní se i Vlaštovka záplatami na tvrdé rány po torpédu. V kotlině mezi bílými útesy sedí zarostlý muž. Dávno už ztratil pojem o čase. Ví jen, že musel obejít nesmírně dlouhý veletok, aby se dostal na druhý břeh. Cestou nenašel jediný kousek dřeva, který by se udržel na hladině. Všechny vory, které v zoufalství vyrobil, se potopily, sotva je spustil na vodu. Teď hladí každý předmět, který tu zanechal Kraus. Lidé ho tu přece nenechají; přijdou si pro něj. Muž zapíná přijímač. Konečně zaslechl lidský hlas. „Opakuji,“ šeptá to sotva slyšitelně ve sluchátkách, „Země potvrdila příjem naší první telegravitační zprávy a připravuje záchrannou výpravu. Okamžitě jí oznamte, že všechno potřebné pro opravu Paprsku máme již nahoře. I kdyby nám celá planeta vzplála pod nohama, mezihvězdná výprava je zachráněna. Záchranný hvězdolet ať pošlou k jiným hvězdám. Jsme lidstvu velice vděční, ale pomoci už nepotřebujeme. Vrátíme se, jen co dokončíme průzkum planety a shromáždíme vědecký materiál.“ „Paprsek mohou dokončit i cestou domů, kdykoliv mi mohou ulétnout.“ McHardy křičí do vysílače zběsile o pomoc, ale aparát je hluchý; dlouhé deště a bouře nahlodaly jeho útroby. „Mám člun, mám všechno, do osady musím dorazit včas,“ odhodlává se k zoufalému činu. Zbídačený se dostal konečně McHardy k průlivu mezi dvěma světadíly. Za zády mu hoří řetěz nově vyvřelých sopek a pod nohama se vlní tekutý safír. Poslední překážka — a bude mezi svými. Přijímač už nevypíná. Číhá na každé slovo, které si osadníci vymění na dálku. Od západu se stahují temná mračna, to nevěstí nic dobrého. Počká, až bouře přejde. Neutopí se přece těsně před cílem. Sedí a toužebně se dívá do míst, kde Naděje pije mořskou vodu. Nad obzor vyplouvá Racek, pozná jej i na tu dálku. Ostrým nosem míří na tři slunce, která se sešla téměř v jednom bodě na východní obloze. Jen Proxima o kousek poodstoupila, aby neutonula v záři svých mohutnějších sourozenců. „Tady Racek,“ probouzí se přijímač ze spánku. „Voláme Paprsek. S Vlaštovkou se už nevracejte, podařilo se nám naložit celý zbytek. Prostřený stůl se propadá, geologická bouře zachvátila již skoro celou Centaurii a postupuje k sousednímu světadílu. „Sbohem, nešťastná Kvarto! Přišli jsme k tobě zdaleka a než jsme si porozuměli, dva z nás jsi zabila. A přece jsi nám svěřila dary, jaké ještě naše matka Země nedostala…“ McHardy křečovitě sevřel ruce a nehty vryl do oteklé tváře. „Odlétají!“ vykřikl a hlas se mu zlomil. Padl na kolena a ruce vztáhl k letadlu, které mizelo v záři tří sluncí. „Lidé — bože — lidé — neopouštějte mne!“ Jeho hlas pohltila bouře. KNIHA TŘETÍ PŘÁTELÉ Z HADONOŠE MUŽ Z JINÉHO SVĚTA Místnost je osvětlena pouze malou lampičkou na pracovním stole a ohněm v krbu. U okna stojí zavalitý muž a dívá se do noci. Srpek opálového měsíce postříbřuje masité listy kvarťanských pokroucených stromů. Za oponou divoké vegetace se jako kulisa zvedá obrys Hory svatého ohně. Mezi stromy probleskuje hladina jezera. Konečně se nasytil až neskutečně krásného výhledu a usedá ke stolu. V zápětí někdo zaťukal na okno. A znovu ťuká na sklo vyzáblá šlachovitá ruka. Asi některý z Jonesových pacientů, pomyslí si muž a otvírá okno. V křovinách vroubících dům stojí stařec s dlouhým plnovousem. V měsíčním svitu je to spíše postava ze světa duchů než člověk z masa a krve. Hluboko vpadlé oči horečnatě žhnou a neuvěřitelně hubené tělo se chvěje. Podobní zbloudilci navštívili již tento dům vícekrát. Říkají si jógové, žijí v jeskyních jako bibličtí světci, ale hlad je občas přec jen vyžene mezi lidi. S miskou pak přicházejí k tomuto osamělému domu a vyprosí si trochu |jídla. A pak jako děsivé stíny minulosti Indie se opět vracejí do svých samot. „Hledáte mistra Jonese?“ ptá se muž v okně. „Ne, tebe hledám,“ odpovídá dutý hlas starce. „Pojďte tedy dál, jdu vám naproti,“ říká muž a z pohledu na tento zjev je mu jaksi nepříjemně; vpouští starce do domu a mlčky připravuje pohoštění. Stařec sedí zhroucen v křesle u krbu a chvíli pozoruje svého hostitele přimhouřenýma očima. Hlava mu náhle klesá a z hubených prsou se mu dere vzlykot. Stařec dlouho usedavě pláče jako dítě a slzy se kutálejí po neuměle zhotovené haleně z nějaké neznámé látky. „Proč nenecháte toho zbytečného samotaření?“ ptá se soucitně muž a přisunuje stolek obložený jídlem. „Vždyť se zabíjíte a pod vašima nohama přímo kvete šťastná Indie.“ Stařec se poněkud uklidnil. „Mýlíš se, hochu, nepřicházím z poustevnické samoty jako Zarathustra; jsem muž z jiného světa. Vím víc, než může pozemský člověk unést a tajemství života jsem probádal až na dno, jako ty jsi až do dna probádal tento pohár,“ ukázal na neutronový květ z pevnosti neviditelných Kvarťanů. „Vidíš, že vím všechno; čtu ti na obličeji, že jsi překvapen.“ Hostitel je opravdu zmaten. Viděl už dost těch pološílených světců a fakirů, ale tento se zdá být skutečně vševědoucím, neboť pokračuje: „Vidíš, chlapče, i ty jsi zestárnul. Už nejsi oním skalním orlem, který se z výšin vrhal na horské masívy, ale vrabcem, který si tu spokojeně cvrliká v kleci.“ „Vy mě znáte?“ ptá se konečně muž přímo. „Vím všechno, znám všechny,“ odpovídá stařec. „Přišel jsem prostě za tebou, protože tě už mnoho roků hledám. Zahrádku tu máš hezkou, už jsem se po ní trošku prošel. Přinesl sis ji až z hvězdných říší, pravda? Takové stromy a takové květy přece ještě nikdy na Zemi nerostly. Nu, dej mi trochu vody a nech mě chvíli odpočinout; jsem utrmácen nesmírně dlouhou cestou. Přicházím opravdu z daleka, z jiného světa.“ Usnul, sotva domluvil. Muž ho opatrně uložil na pohovku. Ráno se hostitel probudil v křesle u krbu. Marně vzpomínal, kdy vlastně usnul; měl skoro dojem, že ho tajemný host trápil až do úsvitu. Také stařec brzy otevřel oči, jako by cítil jeho upřený pohled. „Zbytečně si mě prohlížíš,“ usmál se potutelně, „nejsem člověk z tohoto světa, nic nevypátráš. Vidím ti na očích, že mě máš za blázna. Ale já ti brzo dokážu, že mám nadpozemské schopnosti.“ „Usnul jste a na jídlo jste ani nesáhl,“ řekl hostitel shovívavě, nedbaje na jeho řeči. „Nejprve se najezte, dědečku, a pak vás vyslechnu.“ „Pro tebe jsem Ráma Krišna. Nenech se zmást mými bílými vousy; jsem mladší než ty. Chybí mi pouze elixír života, který máte vy, lidé. V mém světě se stárne rychleji než tady na Zemi. Ale síly mám dost a brzy zase omládnu, uvidíš; ve vesmíru se dějí podivné věci. A vaše pozemské jídlo je znamenité, všechna čest,“ uklonil se. „Je rozhodně z jiné zahrádky, než je tahle,“ pokynul hlavou k oknu. „V nouzi by tě však také uživila, je bohatá na vitamíny a na všechny ostatní látky, které lidský žaludek potřebuje.“ „Říkáte tedy, že jóg z Hory svatého ohně nejste, že přicházíte z jiného světa a všechno víte. Kdo tedy jsem a proč jste za mnou přišel?“ „Maminka ti říkala Bedříšku a ve škole Krausi. Účastnil ses veliké výpravy ke hvězdám a teď tu se svými spoluplavci pečuješ o bohatství, které jste hvězdám utrhli.“ „Na tohle přece není třeba žádné telepatie, ani nadpozemských vlastností,“ zasmál se muž. „Tuhle rezervaci, přivezenou z Kvarty, mě a celou posádku Paprsku zná každé dítě po celé zeměkouli. Vy jste mi ovšem dosud nevysvětlil, proč jste k nám přišel. Potřebujete od nás nějakou pomoc? Chcete mluvit jenom se mnou nebo i s mými přáteli? Ti byli včera večer náhle povoláni Světovou akademií. Snad se brzy vrátí, můžete tu na ně počkat.“ „Přišel jsem sice hlavně za tebou, ale s tvými přáteli si také rád pohovořím. Brzy se přesvědčíš, že nežertuji.“ S narůstajícím dnem nabýval Kraus duševní rovnováhy; na rostliny z vesmírných dálek žhne teď indické slunce, na tlustých listech se houpají kvarťanští opeřenci, hladina Džumny hází z dálky prasátka do pracovny a hory na obzoru se chvějí v horké mlze. Navyklým pohybem zapíná televizor. „…Další letadlo se záhadnými návštěvníky z vesmíru přistálo u New Yorku,“ hovoří hlasatel. „Mateřské letadlo obeplouvá Zemi přibližně tři sta kilometrů nad povrchem. Právě nám došla zpráva, že posádka neznámého letadla navázala styk s průzkumníky, kteří na člunech připluli k letadlu. Z letadla se ozval lidský hlas. Z počátku byl nesrozumitelný, ale nakonec se vyjasnil v čistou angličtinu. „Nebojte se nás,“ řekl onen hlas, vycházející z neznámého zdroje, „přicházíme na vaši planetu z hlubin vesmíru — jako přátelé. Křižujeme vesmírem, abychom spojili všechny jeho obyvatele.' Podrobnější obrazovou zprávu přineseme za chvíli.“ „Vidíš, nechtěls mi věřit, že přicházím z jiného světa, a za chvíli uvidíš na vlastní oči i mé soudruhy a jedno z našich letadel.“ „A vy patříte k nim? Zdá se mi to přece jen nesmyslné; jste přece člověk jako já, jako my všichni na této planetě.“ „A hovořím anglicky — stejně jako tamti u New Yorku. I televiznímu reportérovi se to zdá neuvěřitelné, a za chvíli o tom uvidíme důkaz. Jsem člověk jako ty a nejsem. V každém případě přicházím z jiného světa, to mi věř.“ „A proč jste přišel právě za mnou?“ „Znám tě o něco lépe než ostatní — a naše letadlo přistálo nedaleko odtud. Zítra se o tom přesvědčíš. Přilákal nás sem tento kalich,“ ukázal na neutronový květ z Kvarty. „Ukazoval nám cestu k Zemi jako ideální lodivod. Možná, že jsi ani netušil, jak vzácnou věc chováš ve své pracovně.“ „Tušil jsem to, dokonce jsem to věděl a některé podivuhodné vlastnosti poháru už znám. Známe i princip tohoto přístroje, ale ještě nikomu na této planetě se nepodařilo vyrobit něco podobného.“ „Teď už můžeš zanechat marného pátrání; takhle by ses k cíli nedostal. Vedle jiných darů přivezli jsme vám, lidé, i tajemství tohoto poháru. Brzy je zvíš, jen trochu trpělivosti.“ Kraus sáhl po videofonu, ale stařec ho zadržel. „Vím, co chceš udělat. Chceš oznámit Světové akademii, že jsem tě navštívil, a tak si ověřit, zda mluvím pravdu. Je to zbytečné, nikam nevolej. Rád bych tu pobyl pár dní na zapřenou. Tak jsem se také dohodl se svými kolegy už cestou k vám. Nabídneš mi pohostinství? Nebudeš ničeho litovat; všelicos tě naučím, budu ti vyprávět, jak jsem žil v jiném světě a jakou jsme měli cestu. Pak se sám přihlásím na Světové akademii.“ „Rád vás přijímám jako hosta,“ řekl Kraus nejistě, „ale s tím inkognitem to bude horší. Brzy se vrátí moji přátelé. Téměř všichni účastníci naší první mezihvězdné výpravy bydlí v blízkém okolí.“ Stařec mávl rukou. „To nic; pro začátek tedy Jonesovi řekneš, že jeden z jeho joginských pacientů — Ráma Krišna — se přihlásil k trvalému léčení.“ HOSTÉ Z VESMÍRU Za patnáct minut přinesla televize několik záběrů z prvního setkání s neznámými obyvateli vesmíru, a za necelou hodinu zavedla posluchače celého světa přímým přenosem do akademického města na slavnostní uvítání vzácných hostů. „Slyšíte, Rámo Krišno?“ obrátil se Kraus na svého návštěvníka, „i komentátor potvrzuje, že žádný z vašich kolegů si dosud nesundal skafandr a že jej nesvléknou ani v budoucnu. Můžete mi vysvětlit, proč právě vy jste přišel bez skafandru? A ještě dvě zvědavé otázky: proč jsou i vaše přilby neprůhledné a kde jste se naučili anglicky?“ „Vidím, že mne máš stále za podvodníka,“ ušklíbl se stařec. „Tedy první odpověď: Chodím tu bez skafandru, poněvadž mám výjimečné schopnosti přizpůsobit se vaší atmosféře. Jak vidíš, jsem také o polovinu vyšší než moji kolegové. Druhá odpověď: Oni vidí i přes neprůhlednou přilbu a své obličeje skrývají záměrně; pro váš vkus by to nebyla hezká podívaná. A na třetí otázku ti odpovím později, až přijde čas. Zatím se můžeš domnívat, že jsme vaši řeč odposlouchali z éteru, napovídáte toho do vzduchu dost.“ Kraus se shovívavě usmál a s napětím sledoval televizní přenos. „My takové štěstí na Kvartě neměli,“ povzdychl si jenom. Chotěnkov a několik dalších akademiků z kosmické sekce Akademie nijak nezastírají rozpaky z neobvyklého setkání. Konečně mluví kdosi uprostřed skupiny hostů z vesmíru. „Děkujeme vám za přátelské přijetí,“ říká zastřeným, trochu nejasným hlasem. „Přicházíme s dobrými úmysly, jako přátelé. Odpusťte však, že na vaše otázky nebudeme moci odpovídat hned, bezprostředně; náš tlumočník nepracuje ještě tak rychle, jak bychom potřebovali.“ Postavička ve skafandru s neprůhlednou přilbou přistupuje k veliké mapě hvězdné oblohy. „Odkud přicházíme? To vám můžeme ukázat i na tomto velmi nedokonalém zpodobnění kosmu.“ A postavička tiskne prst na jednu z hvězdiček souhvězdí Hadonoše. „Proxima Hadonoše — Šipka,“ říká Chotěnkov, a hlasatel dodává: „Vzdálenost šest a jedna desetina světelného roku, spektrální třída M5, hustota 62, svítivost 0,00048.“ Otázka stíhá otázku. Hosté z Hadonoše prosí o strpení a o přerušení přímého televizního přenosu. Kraus provází Ráma Krišnu po rezervaci kvarťanské přírody, a ten mu vypráví o životě na oběžnici Šipky. Přicházejí k pralesu na břehu jezírka. Kraus vysvětluje, že kvarťanská vegetace zde vyrostla z přivezených semen a plodů v neuvěřitelně krátké době, ačkoliv tu nemá ani zdaleka takové životní podmínky jako na Kvartě. Stařec poslouchá bez zájmu, v očích se mu zračí podivný stesk a v myšlenkách je kdesi daleko. Prošli pralesem a kovově zbarvenou skalní divočinou na stráň svažující se k řece. Na rovině za řekou stojí — ve zmenšeném měřítku — tajuplná pevnost neviditelných s jehlany a polokoulí ozdobenou velkými spirálami. A v dálce za nimi začíná pravá pozemská džungle. „Tohle je stále ještě největší záhada Kvarty,“ řekl Kraus a obrátil se k Rámovi, který zůstal o něco pozadu a na stavby za řekou zíral s úžasem. „Gravicentr,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Vám se podařilo postavit gravicentr?“ Teď se zase divil Kraus. „Vy znáte tyhle stavby? Víte snad, jaký mají smysl? Tohle ovšem není věrná napodobenina kvarťanských staveb, pouze jakýsi model pro zvědavé návštěvníky rezervace, abychom jim více přiblížili Kvartu. Máte snad také něco takového u vás na Šipce?“ „Ano. A podobné gravicentry jsme postavili také na mnoha dalších planetách, jež jsme v Galaxii navštívili. A vám rovněž postavíme takový gravicentr a zasvětíme vás do jeho tajemství. Víš, co je to za zázrak? Gravicentr — ten název jsem vymyslel já —je nejdokonalejší gravitační vysílač v celé naší Galaxii. Jeho objevitele neznáme, protože i na naši planetu Gammu byl přinesen lidmi z neznámého kouta vesmíru. Gravicentr pracuje absolutně automaticky, protože i energii čerpá z nevyčerpatelné gravitace. Je přijímačem, vysílačem, zesilovačem i retranslační stanicí. Tisíce vašich objevů je tu dovedeno do nevídané dokonalosti a vtěsnáno v neuvěřitelně jednoduché zařízení. Pouze jeho výroba bude tu na Zemi poněkud obtížná; nemáte na to ještě výrobní možnosti.“ Kraus poprvé uvěřil, že Ráma Krišna není podivín z horských samot. Zasypal starce otázkami a jeho odpovědi prozrazovaly, že Ráma Krišna má v tomto oboru nesmírné vzdělání. „Víc se mne neptej,“ ukončil najednou stařec výslech. „Až přijde čas, moji kolegové dají Světové akademii všechno, co budete potřebovat. Jsem příliš unaven, ještě jsem si nezvykl na vaši atmosféru.“ U domu se Ráma zastavil. „A ještě jednu věc bych ti chtěl říci. Zatím jsem tu stále inkognito. Ne, abys ztratil hlavu a pokoušel se mne nějak prozradit. Vládnu zbraní, která tě zasáhne a umlčí kdekoliv — podívej se.“ Ukázal na keřík; a v zápětí se v jeho větvích zablesklo. Zasažené listy se zvadle svěsily k zemi. „Neboj se, nezničil jsem tu rostlinku, pouze na nějaký čas uspal — pro výstrahu.“ Nebylo divu, že Kraus tu noc nespal. Ráno volal akademik Zajac. „Hned přijeď, potřebujeme tě. Hadonoši nám totiž prozradili úžasné věci o tvých neutronových pohárech.“ „Vím,“ prořekl se Kraus. Ráma se na něho díval varovně. „Víš už? A odkud? Či snad jsi už na něco přišel sám?“ divil se Zajac. „Tak trochu — co teď s vámi?“ povzdychl si Kraus, když videofon zmlkl. Ráma se usmál. „Snad se nebojíš mě tu nechat o samotě? Jen jed! Ale ani na Akademii nezapomínej na moje inkognito.“ Kraus pokrčil bezradně rameny a vystoupil na střechu, kde odpočívalo vznášedlo. Cestou uzamkl všechny vchody do laboratoří. DŮM NAD DŽUMNOU Ráma Krišna osaměl — jako v kterési pohádce dívka, která sloužila v tajuplném sídle Baby Jagy. Se stejnou zvědavostí procházel z místnosti do místnosti, z poschodí do poschodí. Kdesi v šatníku si vyhledal vhodný oblek a své ubohé hadříky pověsil na jeho místo. V nejvyšším poschodí objevil dlouhý sál, jakousi galerii výtvarného umění. Byly tu skici, náčrtky, malby a plastiky hvězdoplavců z výpravy k Centauru. Zde strávil stařec celý zbytek dne. Před každým portrétem, před každou kvarťanskou krajinou stál v dlouhém zadumání. Teprve pozdě večer vstoupil do vedlejšího sálu, kde byly rozvěšeny kopie skalních maleb a reliéfů, vytvořených praobyvateli Kvarty. Příští den pronikl do podzemních laboratoří. Zámky ho příliš nezdržely, pod jeho prsty povolovaly jako kouzlem. Přístroje ho nezajímaly; spíše jejich záznamy a poznámkové bloky vědců, kteří je tu zanechali na svých pracovních stolech. V jedné laboratoři spatřil další neutronový kalich. Pronikl jeho stěnou na pevné těžké dno, sáhl na medailónek, zavěšený na řetízku kolem krku, a dlouho něco šeptal. V noci přijeli do domu nad řekou Džumnou Jones a Nataša Orlovová. Starce objevili až ráno, když právě vycházel ze svého pokoje. Jones ani Nataša nebyli nijak překvapeni; na podobné návštěvy už uvykli. „Ráma Krišna? Vás ještě neznám a v seznamu vás také nemáme,“ řekla Nataša. „V kterých končinách džungle žijete?“ „Nejsem tu dlouho, sestoupil jsem z Tibetu, z Himaláje,“ odvětil stařec. „Jsem jóg, ovládám tajemné síly a mohu dělat zázraky.“ „Jak jste se stal jógem?“ položil Jones obvyklou otázku. „Až do svých dvanácti let jsem se nelišil od ostatních dětí,“ líčil ochotně Ráma svůj příběh. „A tu do mého života vstoupil světec Čandi Das. Tak na mne zapůsobil, že jsem se stal jeho žákem. Studium ve škole mne přestalo bavit, přestal jsem se stýkat s ostatními dětmi. Myslil jsem jenom na svého Mistra. Tajně jsem ho navštěvoval v jeho samotě a učil se jóginským cvikům.“ „Proč jste k nám přišel?“ zeptal se Jones. „Jste nemocen nebo potřebujete jinou pomoc?“ „Jak jsem na tom se zdravím, to ještě nevím; cítím se pouze trošku sláb. Dosáhl jsem už vysokého mistrovství, a proto se vracím mezi lidi, abych jim sdělil hluboké moudrosti života.“ „Podrobíte se prohlídce?“ zeptala se Nataša. „Pokud to nebude bolet, tak ano,“ přikývl stařec. „Jóg se přece bolesti nebojí,“ zasmál se Jones a zavedl Rámu do ordinace. „Byl jste někdy v mezihvězdném prostoru?“ zeptala se Nataša překvapeně, když prohlídka skončila. „Ano, byl,“ řekl Ráma klidně a oči mu na okamžik zaplanuly. „Ve svých koncentracích jsem prolétal celým vesmírem.“ „Nesmysl,“ neudržel se Jones a zpytavě se zahleděl do starcova obličeje. „Říkáte, že ovládáte tajemné síly. Znáte. Maharišiho?“ „Ano, je to jeden z našich Mistrů, světec.“ „A co dělá, myslím právě teď, v tomto okamžiku?“ „Je právě soustředěn do svého božského já.“ „Omyl,“ řekl Jones, „Před dvaceti hodinami zemřel. Byli jsme u jeho lože, když umíral, a dnes v noci jsme provedli pitvu.“ „Netvrdil jsem nic jiného,“ nedal se stařec vyrušit z klidu. „Dobrá, nevyznám se tak ve vašem mystickém slovníku,“ připouštěl neochotně Jones. „A co nám řekl těsně před svou smrtí… Stařec váhal, jako by se na něco soustřeďoval. Jones ztratil trpělivost. „Já vám to tedy řeknu sám — dosud jste mne totiž nepřesvědčil, že jste jóginským mistrem. Mahariši nám na smrtelném loži pověděl tohle: Žil jsem skromně, ale krásně, proto jsem se dožil tak vysokého věku. Teď mohu klidně dohořet jako svíce. Umírání je těžké jenom pro toho, kdo musí odejít dříve, než chtěl. Já chci odejít, bez smrti by nebylo života. A já budu žít ve svých dětech a vnoučatech. Nakonec jste mými dětmi všichni, celé lidstvo. Tohle řekl Mahariši. A teď vám mohu prozradit, že tento moudrý stařec z himalájského kláštera už dávno nebyl jógem ani jiným vyznavačem magie. Známe ho už dlouho; pomáhal řešit problém prodloužení života.“ „Však já vás přesvědčím, že mám nadpřirozené vlastnosti,“ řekl Ráma umíněně. Jeho obličej teď víc než dříve hovořil o vysoké inteligenci a zároveň o nepochopitelném dětinství, které se jen zázrakem nezměnilo v stařeckou senilitu. „Jste o mnoho mladší, než jsem očekával,“ dodal ještě Jones, nevšímaje si starcovy sveřeposti. „A celkový můj zdravotní stav?“ zeptal se Ráma vážně. „Slušný,“ utěšil ho Jones. „Nervová soustava je trošku oslabena a celý organismus nese stopy přizpůsobení meziplanetárnímu prostoru, a to je divné, nemyslíte?“ „Ne,“ zavrtěl Ráma hlavou. „Divy můžete spatřit ještě dnes. Pojďme do Krausova pokoje s otevřeným krbem, něco vám tam předvedu.“ „Zvláštní, podivné,“ kroutil hlavou Jones a s Natašou následoval záhadného návštěvníka. „Zatopte v krbu — aby tu bylo útulněji,“ poprosil Ráma. Když z několika polínek vyšlehl plamen, Ráma rozestavěl křesla kolem neutronové vázy a všichni se posadili. Vtom vstoupil do místnosti Severson. Ráma na okamžik utkvěl na něm pohledem, pak mlčky vstal a přisunul další křeslo. Nataša se naklonila k Seversonovi a zašeptala: „Pst, nerušit, začíná seance.“ Sotva to dořekla, v kalichu cosi zašramotilo a ozval se syčivý hlas: „Drazí obyvatelé této krásné planety. Přišli jsme k vám, abychom s vámi uzavřeli trvalé přátelství. Tento kalich, kdykoliv si budete přát, přenese vás do hlubin vesmíru, které jste jako první lidé navštívili právě vy.“ Jones dal nenápadné znamení Seversonovi, a ten pochopil; zvedl se a vyšel z pokoje. „Prosím,“ pokračoval hlas v kalichu, „aby jeden z vás vstoupil do tohoto poháru.“ Nataša uposlechla. Posadila se na dno a čekala, co se bude dít. A dělo se. Tyrkysová neprůhledná stěna neutronového květu zprůzračněla a Nataša měla pocit, že se octla na vrcholku hory a rozhlíží se po divoké kvarťanské krajině. Obraz je živý a plastický. Na obloze září dvě slunce. A hle — v dálce se leskne široká řeka a na jejím břehu stojí stavby neviditelných Kvarťanů. Nataše se zatočila hlava. Podívala se přímo nahoru. Tam už nebyla duhová obloha vzdálené planety, ale strop Krausova pokoje. Severson se zatím vrátil. Nataša se znovu noří do fantastické scény a slyší, jak Severson říká: „V druhém kalichu — v laboratoři nikdo není.“ „Zjistili jste už tedy, že poháry přenášejí zvuky,“ usmál se Ráma. „A také obrazy,“ dodala Nataša a vystoupila z neutronové nádoby. „Je to neuvěřitelné, ale běžte se, hoši, přesvědčit. Právě jsem se vrátila z Kvarty.“ Jones nastoupil na její místo a Severson si zatím prohlížel starce. Ráma to nepozoroval; díval se na kalich a oči mu plály potlačovaným vzrušením. „Johne,“ řekl najednou Severson do napjatého ticha. Stařec sebou trhl, ale hned se zase uklidnil. „Johne,“ opakoval Severson, „ty ses vrátil?“ Nad kalichem se objevil Jonesův udivený obličej. Stařec se zimničně roztřásl. „Johne McHardy,“ pokračoval Severson, „vrátil ses s armádou vesmírných žoldáků, jak jsi to kdysi plánoval, abys pokořil Zemi?“ „Ne, ne,“ vykřikl stařec zděšeně. „Vrátil jsem se, abych své kosti složil doma. Hadonošům jsem ukázal cestu, ale oni přišli jako přátelé. Kraus mne už na Akademii prozradil… „Ne. Svěřil se pouze mně. Vyprávěl mi o tobě a řekl mi, jaké má podezření. Já ovšem nevěřil, že jsi přišel jako dobyvatel.“ „A tys mne poznal?“ „Nepoznal bych tě, kdyby Kraus cestou do Akademie nepřišel na myšlenku, že jsi to ty. Všichni jsme tě měli za mrtvého, nevěřili jsme, že jsi mohl na Kvartě přežít katastrofy a strašlivou samotu. Opravdu jsi se změnil k nepoznáni.“ Stařec se rozplakal. „Nechte mne tu ještě nějaký čas, přátelé, u sebe.“ „Nemocného není možno soudit,“ řekl Jones soucitně. „A svůj zločin sis už odpykal hůř než oběti Dantova pekla. A s tím Ráma Krišnou jsi to sehrál mistrně,“ zasmál se. „Ale starého kozáka neošidíš…“ GEOLOGICKÁ BOUŘE V krbu praská a smolné dřevo voní pokojem. Kvarťanská rezervace spí, ve vzdálené džungli občas zaštěká šakal nebo zavyje potulný pes. Husté hrozny hvězd se třpytí na indigové obloze. „Nedovedete si představit, kolik vůle to stojí, aby se člověk v osamění nepomátl,“ začíná McHardy své vyprávění. „Dlouhou dobu jsem žil jen nesmyslnou nenávistí ke Krausovi. Dvojnásob jsem ho proklínal; proto, že mě opustil, i když věděl, že se chci vrátit — i proto, že je geolog. Brzy jsem poznal na vlastní kůži, co se skrývá pod vědeckým termínem „geologická bouře.“ Geolog řekne: Nerovnosti zemského povrchu, mořské hlubiny i tvary povrchu pevnin vznikly silami různého původu. Jedna skupina sil má původ v zemském nitru… Ale být uprostřed těchto sil, to už je něco jiného.“ McHardy se odmlčel. Daleko odtud, na druhé polokouli Země, v klubovně Světové akademie sedí skupina lidí. Akademik Chotěnkov, Zajac, Kraus a několik dalších hvězdoplavců. Poslouchají zpověď trosečníka z vesmíru, kterou sem přenáší třetí neutronový květ — dar hostů z Hadonoše. „Max Gruber našel brzy v pevnosti neviditelných svůj hrob. Hned v první pyramidě upadl do beztížného prostoru, kde byl zasažen nějakou jiskrou a klinicky zabit. Volal jsem Krause na pomoc, ale ten zmizel. To jsem ještě nevěděl, že utekl. Grubera jsem vtáhl do chodbičky a běžel jsem do naší skrýše, abych vás buď zavolal nebo za vámi odlétl a požádal o rychlou pomoc. Na břehu řeky jsem zjistil, co se stalo; člun zmizel a za chvíli i Kraus s vrtulníkem. Odlétl před mýma očima. Běžel jsem zpět do pyramidy, Maxe jsem vtáhl na čerstvý vzduch a pokoušel se ho probudit. Všechno bylo marné. V zoufalství jsem se vrhl do kalné vody, ale na druhý břeh jsem se nedostal. Proud mne strhl do středu veletoku a odnášel kamsi k moři. Pyramidy se mi už dávno ztratily z očí, když se nad obzorem objevil Racek. Věděl jsem, že je to bláhové počínání, a přece jsem v hrůze volal a zběsile mával rukama, až jsem ztratil vědomí. Když jsem se probral, dívalo se na mně několik párů velikých očí. Zračil se v nich údiv, zvědavost i soucit. Oči zmizely a já těžce nadzvedl hlavu. Ležel jsem na několika tlustých listech v úžlabině nad řekou. „Proč jste mě raději nepřenesli na druhý břeh, povzdychl jsem si při pohledu na vířící proud kalné vody. ‚Vždyť vám by to dalo stejnou práci a já mohl mít jednu překážku za sebou.“ Pustil jsem se proti proudu. Kolem pyramid jsem prošel s hlavou odvrácenou směrem k osadě; nemohl jsem se ani podívat na to místo. Dorazil jsem až skoro k prameni a po proudu se vrátil do skrýše, kde jsem našel věci zanechané tu Krausem. Proklel jsem ho však do horoucích pekel, protože to mně jenom potvrdilo, že mne opravdu opustil. Cesta přes Geosii byla strašlivá, ale já utíkal za vámi a na nic nedbal. Měl jsem vás už na dosah ruky a vy jste odlétli. Zaslechl jsem ještě, jak Kraus při odletu hlásí Paprsku, že se na Geosii blíží geologická bouře. Nebezpečí jsem vůbec nevnímal. Vyběhl jsem na nejbližší kopec — snad ještě chytím prchající letadlo za ocas a stáhnu zpět — a tam jsem se bezmocně svalil na zem. Prosil jsem blesky, aby mi roztříštily hlavu, prosil jsem skálu, aby se pode mnou otevřela a vtáhla do hlubin. Ale skutečná hrůza teprve přicházela. Najednou jsem cítil, že celý kopec se chvěje. Vyskočil jsem a rozhlédl se. Také hřebeny hor za průlivem se vlnily jako moře za bouře, jenže pomaleji — a tím to bylo hrůznější. Na úpatí kopce, na kterém jsem stál, rozevřela se obrovská puklina a za praskotu pokračovala až k průlivu. Z hlubin planety se vyvalila pára a oheň. Na několika místech vytrysklo ze země žhavé magma. Bezhlavě jsem pádil s kopce, nevěda kam. Pryč, pryč, hnal mě strach a plameny vulkánů mi svítily na cestu. Ani nevím, jak jsem se dostal do úzké soutěsky a odtud na rovinu končící na druhé straně pralesem. Dunění za mými zády mě zbavovalo smyslů. Jako štvané zvíře hledal jsem záchranu v pralese. I odtud mne brzy vyhnaly plameny. Kmeny napité mízou vybuchovaly jako granáty. Doběhl jsem až k holé písčině a zahrabal se do teplého písku. Probudil jsem se na vysoké hoře, která se zvedla, zatímco jsem spal. Pud sebezáchovy mě štval dolů, někam na pevnou půdu. Seběhl jsem do údolí. Vzápětí se do něho vřítila apokalyptická zvířata, jaká může vytvořit jen Kvarta. Běželi jsme stejným směrem, aniž jsem si to jasně uvědomoval. Dokonce jsem se jednomu tvoru vyšplhal na hřbet ověnčený destičkami a ještěr to ani nezpozoroval. Můj živý koráb dorazil k řece, vrhl se do vody a plaval na protější břeh. Z údolí dolehl k nám dunivý hukot. Sílil a ohlušoval. Ještěr vypjal všechny síly, aby překonal těch několik metrů, které zbývaly ke břehu. Opustil jsem ho a několika kmihy dorazil ke skále. Objal jsem ostrý útes a nechápavě pozoroval, jak stěna, vytvořená z valící se vody, letí přes řeku rovnou na mne. Její síla se však náhle zlomila, stačila ještě pohltit ještěra, ale na mne už vychrstla jen zpěněnou tříšť.“ McHardy se odmlčel. HLEDÁM LIDI „A přišel večer, večer druhý. Šaharazád navázala nit vyprávění,“ řekl McHardy, když se opět všichni sešli k černé hodince u krbu. „Z geologické bouře jsem vyvázl jen s několika popáleninami. Zachránil jsem i to nejdůležitější: lékárničku, kapesní svítilnu a člun. Včas jsem si jej omotal kolem pasu a pevně přivázal. Ostatní věci jsem zapomněl na břehu průlivu a neměl jsem nejmenší chuti se pro ně vracet. Potravy je na Kvartě dost — už jsem si na ni zvykl — a nač by mi byl vysílač s krátkým dosahem, který navíc nefungoval. Příroda se uklidnila a mě přešly sebevražedné choutky. Nežiju tu přece sám, jediný; jsou tu živí tvorové, sice jiní než já, ale vím také, kde je mám hledat. Oči kybernetického pejska mi ukázaly cestu. Jeho záznam mi prozradil, že svá obydlí vybudovali v podzemí. Věděl jsem, že Kvarťané žijí bohatým kulturním životem, jenž v čemsi připomíná život starých Egypťanů. Šel bych za nimi i tenkrát, kdyby žili jako jeskynní člověk. Vyhledával jsem proto skalnaté a hornaté krajiny, podobné povodí naší Naděje. Prolézal jsem kdejakou soutěsku a rozsedlinu, objevil jsem i mnoho jeskyní, vídal jsem, jak okřídlení lidé krouží nad pahorkatinami, volal jsem na ně a všelijak je lákal, ale příliš mi nedůvěřovali a já marně hledal vchod do jejich obydlí. Až jednou jsem se utábořil na kraji pralesa pod pahrbky, nad nimiž často kroužili Kvarťané. Noci byly studené, proto jsem si vyhrabal v zemi hlubokou jámu a přestřešil ji suchými kmeny bouří vyvrácených stromů. Jako kutací nástroj mi dobře posloužila plechová krabice lékárničky. O jídlo se mi starala sama příroda, sladké plody visely se stromů na dosah ruky, a pitná voda se brzy objevila přímo v doupěti. Z počátku jsem se z toho příliš neradoval. Voda však nikdy nepřevýšila určitou úroveň, a tak jsem ji prostě překlenul primitivní podlahou spletenou z větví a s malým otvorem pro studnu. Čas plynul a já stále čekal. Pozoroval jsem, jak každý večer vylétají Kvarťané z pahorků a jak se za svitu Proximy vracejí, a samota mě už tak netížila. Uvažoval jsem nahlas, abych nezapomněl řeč. V noci jsem vylézal ze svého doupěte, jenom když to bylo nutně zapotřebí. Pohled na hvězdnou oblohu mi svíral srdce a na kopcích mě přepadávala závrať. Jednoho večera jsem zalezl do své skrýše a nahoře jsem neprozřetelně zapomněl víko od plechové krabice. Ráno jsem je nenalezl; byla to velká rána, pozbyl jsem polovinu svého nádobí. Zvířata plech nežerou ani na Kvartě, víko si tedy odnesli Kvarťané. Nebylo na tom nic divného, vzpomeňte jen, kolik lesklých předmětů nám sebrali na Prostřeném stole. Znamenalo to zároveň, že Kvarťané odhalili moji skrýš a pravděpodobně mne tu pozorují. Hle, vhodná příležitost, jak s nimi navázat styk, napadlo mi nakonec. Přišel jsem na dobrý nápad; druhou část plechovky jsem přivázal na motouz, vložil jsem do ní několik kamínků a nastražil ji těsně k východu z doupěte. Probděl jsem několik nocí na číhané a už jsem toho chtěl zanechat, když tu plechovka konečně zašramotila. Odhodil jsem poklop a sáhl po drobném tvorečku, který pískal strachy. Bylo to kvarťanské dítě; čert ví, jak se sem zatoulalo. Křídla ještě nemělo a stejně by mu nepomohla, protože vstrčilo ručku do plechovky a nemohlo ji vytáhnout. Všechny děti jsou roztomilé; stvořeníčko otvíralo pusinku a já tenkrát ještě nevěděl, že Kvarťané se dorozumívají ultrazvukem. Vzal jsem dítě do náruče a uvolnil mu ruku. Hladil jsem je a ono se za chvíli uklidnilo a docela důvěřivě si mě prohlíželo svýma velkýma očima. Rodiče si pro ně přijdou, říkal jsem si, nebo je prostě zanesu do kopců a počkám, až se někdo objeví. Lepší příležitost k seznámení bych sotva našel. Co tak sedím a mazlím se s malým Kvarťánkem, zašumělo mi nad hlavou a vedle mne se snesl další, jen o malounko větší, asi starší bratříček. Díval se na mne tak zoufale, a tak prosil očima, že jsem mu dítě vložil do náruče. Ráno leželo u poklopu několik hliněných nádob a jakési primitivní nástroje. To bylo dobré znamení, přátelství je navázáno. Už dávno jsem nosil v hlavě plán, jak proniknout do podzemního obydlí a teď jsem dostal odvahu uskutečnit jej. Pralesem protékal potok, který mizel pod obydlenými pahorky. Z tohoto potoka asi Kvarťané čerpají vodu a je tedy docela možné, že se tudy nějak dostanu do jejich sídla. Nafoukl jsem člun a vydal se na cestu. Proplul jsem mezi zvlněnými skalními stěnami rozrytými ostře řezanými škráby až k místu, kde potok vtékal do nitra skal. Proklouzl jsem úzkým otvorem do rozlehlé jeskyně. V záři svítilny se zatřpytily krápníky, které visely se stropu a na stěnách vytvářely překrásné sloupoví. Průchod do další jeskyně uzavíral závěs dlouhých rampouchů. To znamenalo, že tudy dlouho nikdo neprošel, a já se z toho příliš neradoval. Pochyboval jsem už, že se říčkou dostanu ke Kvarťanům, ale vracet jsem se nechtěl. Ulomil jsem jeden z rampouchů a srazil jím několik dalších. Jeskyní to zařinčelo. Další jeskyně měla jiný ráz. U stěny vyčnívaly z vody nažloutlé mísy, vytvořené z vápence. Na stěnách se plazily pestré krápníkové chobotnice. Potok protékal podél stěny a na druhé straně jeskyně ponechával pevnou půdu. Člun jsem připoutal k stalaktitu a dál postupoval pěšky. Byl jsem už dost hluboko v podzemí, když jsem spatřil, že hladká stěna jedné jeskyně byla pomalována. Dokonce jsem tu objevil kulatou studnu, vtesanou do skály nad říčkou. Marně jsem hledal schody, žebřík nebo něco podobného. Křičel jsem, zpíval a rámusil jak jsem dovedl, ale nikdo se neozval. Když už mne to unavilo, zklamaně jsem se vracel zpět. Člun zmizel; na stalaktitu visel jen provázek, kýmsi přeříznutý. Tak, a teď jsem v pasti, uvědomil jsem si a veliká naděje se proměnila ve strach…“ McHardy se chvíli zamyšleně díval na hvězdnou oblohu a pak se usmál. „Dopadlo to dobře, jak jinak? Kvarťané se přece jen nade mnou smilovali — nahnal jsem jim asi víc strachu než oni mně — a vpustili mě do svého království. Najednou se ve skále objevil kruhový otvor a v něm štíhlá postava s loučí v ruce. Hodila mi dolů provaz a já se vyšplhal do chodby podkovovitého profilu. Subtilní postava kráčela přede mnou. Nebudu vám popisovat celé podzemní město. Bylo navlas podobné tomu, které jste navštívili na své průzkumné cestě po Kvartě; dnes v noci jsem si prohlédl zápis, abych vám zbytečně nevyprávěl o něčem, co sami dobře znáte. Král nebo náčelník skalní říše mne přijal s velkými poctami a od toho okamžiku mne Kvarťané považovali za jakéhosi boha. Vytesali mi zvláštní místnost — jejich příbytky byly pro mne poněkud těsné — a vyzdobili mi ji se stejnou pečlivostí jako své společenské sály. Časem jsem zjistil totéž co vy, dalo mi to ovšem větší práci; že totiž obyvatelé Kvarty mají úžasně vyvinutý plastický sluch, kterým se mohou v případě potřeby orientovat i v naprosté tmě. V podzemí si ovšem svítí, asi proto, aby si odpočinuli od ultrazvukového dorozumívání. Po všech útrapách to byl život přímo pohádkový. Později jsem pochopil jejich hieroglyfické písmo, takže jsem s nimi mohl dokonce hovořit — pomocí obrázků, které jsme si kreslili na jakýsi pergamen. Ultrazvuková řeč mi přece jen nešla…“ PŘEPOJUJEME NA GALAXII Příští ráno oznámil Chotěnkov Seversonovi, že dnes večer navštíví rezervaci přátelé z Hadonoše. Na vědeckou práci nebylo ani pomyšlení. O ničem jiném se nehovořilo než o této návštěvě. „Tím pro mne končí inkognito,“ řekl smutně McHardy. „Pojďme se posadit na stráň nad gravicentr, chtěl bych vám tam dopovědět svůj příběh — než přijdou.“ Našli si zákoutí mezi balvany, odkud byl pěkný výhled na veliký model podivných staveb z Kvarty. „V kamenném království bych žil možná dodnes, kdyby nepřišel onen veliký den. Jednou — koupal jsem se právě v říčce pod městem — přiletěl za mnou posel od faraóna (říkal jsem mu tak) s dopisem, kterému jsem na první pohled nerozuměl. Hieroglyfy byly načmárány příliš ledabyle, zřejmě ve spěchu. „Přišli tvoji bratři,“ vyluštil jsem konečně. Spěchal jsem za faraónem. Jeho písař mi v pečlivě provedených obrázcích tlumočil fantastickou zprávu: U pevnosti neviditelných — písař věrně vykreslil tyhle stavby,“ ukázal McHardy na skupinu pyramid a spirál — „tedy u pevnosti neviditelných přistál veliký pták s lidmi ve skafandrech. Naši se vrátili, křičel jsem, až se podzemí otřáslo. „Rozumějí moji bratři vaší obrázkové řeči?' zeptal jsem se prostřednictvím hliněné tabulky. „Ano, už dávno se jí naučili,“ tak nějak odpověděl faraón. ‚Navštívili nás už několikrát, už dávno si za velkou řekou postavili nadzemní město a na skalách vypěstovali květy.“ Tím městem mínil pochopitelně stavby u řeky. „Králi nejmoudřejší a nejslavnější,“ klekl jsem před ním na kolena. „Pošli okamžitě své okřídlené posly k mým bratřím s žádostí, aby mne navštívili.“ ‚Již se stalo,“ upokojil mne. „Běž k jezeru u kamenného ještěra a očekávej je.“ Doběhl jsem tam jako šílený. Těžko mohu vylíčit, jaké jsem měl pocity, když se na hladinu sneslo divné vznášedlo v podobě platýze. Připlulo až ke břehu a z něho vystoupili přátelé z Hadonoše. Byl jsem pro ně stejným překvapením jako oni pro mne. Ne snad proto, že by o nás nevěděli — kalichy rozmístěné po Kvartě jim už dávno podaly zprávu o naší návštěvě Kvarty — ale udivilo je, že jsem na planetě zůstal. To všechno jsem se dověděl až mnohem později. Vzpomněl jsem si na faraónova slova a jal jsem se do písku kreslit hieroglyfy, abych se s podivnými trpaslíky v neprůhledných skafandrech nějak domluvil. Asi jsme si s vládcem skalního města špatně rozuměli, protože Hadonoši naznačovali, že nechápou ani slovo. Naštěstí si rozuměli s písařem, který mi přispěchal na pomoc a domlouval se s nimi pomocí svého ultrazvukového orgánu. Pozvali nás do letadla a zavezli k tomuhle gravicentru. A tam jsem našel vak s věcmi, které jste mi uložili do pyramidy. Domluva přes hieroglyfy a ultrazvukovou řeč Kvarťanů byla těžká, stále jsem nechápal, co mi chtějí říci. A tak jsem je musel naučit anglicky, protože jejich řeč jsem nikdy neslyšel a dodnes nevím, jak se mezi sebou domlouvají. Watson bude žasnout, až mu podrobně vylíčím, jak jsem Hadonoše učil mluvit. Mezitím mne seznámili s kouzly jejich nesmírně vyspělé vědy. Jednou mne posadili do jednoho z neutronových kalichů, a ten mi dal nahlédnout do Paprsku. Už dávno jste se vraceli domů a vaše kalichy jste měli uložené ve skladišti, takže jsem toho mnoho neviděl. Až po dlouhém čase jsem spatřil Krause, který cestou zkoumal tajemné květy. Osudy kalichů, které jste si odnesli z Kvarty, sledoval jsem i na cestě domů na Zemi. Proto jsem také zjistil, kde vás tu mám hledat. Je to úžasný vynález, tyhle gravitační sdělovače. Na tomto systému je již propojena část naší Galaxie. V přesně určenou dobu podle galaktického času hovoří spolu myslící tvorové z různých koutů vesmíru. Také lidstvo brzy uslyší hlášení: Přepojujeme na Galaxii. Přátelé z Hadonoše slíbili, že nám pomohou postavit mohutný vysílač podobný tomuhle gravicentru. Trochu předbíhám, ale stejně mi už mnoho k vyprávění nezbývá. Hadonoši se brzy naučili hovořit naší řečí tak dokonale, že jsme se mohli domluvit i o nejsložitějších věcech. Zasvětili mne do tajů své vyspělé techniky — doufám, že jsem něco pochopil — a já jim na oplátku vykreslil náš svět a svěřil se se všemi svými útrapami. Z Kvarty měli namířeno jinam, ale já je lehce přemluvil, aby změnili kurs a navštívili Zemi. Teprve při pohledu na zeměkouli, která mi rostla přímo před očima a stávala se hmatatelnou, poprvé jsem si uvědomil, že nemožné se stalo skutečností. Vracím se domů. A Hadonoši slib splnili — dopravili mne na Zemi inkognito. Dixi et salvavi animam meam.“ Lehounce, jako javorový list padající na podzim, sedl si na hladinu Džumny platýz Hadonošů. S vesmírnými poutníky vystoupil na břeh Chotěnkov a téměř celá posádka Paprsku. „Vítám tě,“ volá Chotěnkov na vyprávěče, který před chvílí zmlkl. „A děkuju ti…“ OBSAH SIGNÁLY Z VESMÍRU Prolog O život pračlověka Hlas gravitace Zmrtvýchvstání Dopisy do minulosti Druhé probuzení Žena z Měsíce Domů! Paprsky do temnot Nová křídla Na sedmém světadíle Neštěstí nechodí po horách Ze Seversonova deníku Pozdravujte planetu X! Ještě nám svítí slunce Černý pasažér Viry na palubě Detektivové Watsonovo tajemství Katastrofa PLANETA TRÍ SLUNCÍ Májová noc Ve znamení tří hvězd Robinsoni vesmíru Pod třemi slunci Do vnitrozemí První obydlí Světla v údolí Astrogravimetr hovoří Pevnost neviditelných Červotoči Skok do tmy Kvetoucí skála Cortézové Útok na Tenochtitlan Pygmalion Ohnivá půda PŘÁTELÉ Z HADONOŠE Muž z jiného světa Hosté z vesmíru Dům nad Džumnou Geologická bouře Hledám lidi Přepojujeme na Galaxii Vladimír Babula Oceánem světelných roků Fantastická trilogie Signály z Vesmíru Planeta trí sluncí Přátelé z Hadonoše Ilustroval, obálku a vazbu navrhl Kamil Lhoták Graficky upravil Zdeněk Mlčoch Vydala Mladá fronta, nakladatelství ČSM, jako 1933. publikaci. Edice Vpřed, svazek 128. Odpovědná redaktorka Jarmila Škodová. Vytiskl Mír, n. p., závod 2, provozovna 22, Legerova 22, Praha 2. Přílohy ofsetem vytiskla Svoboda n. p. v Praze. 16,21 VA, 15,98 AA. Rozsah 268-stran, 10 příloh. Náklad 20.500 výtisků. D-16*30107. První vydání. Praha 1963. — 63/VII-10. — 23-060-63. 14/5 Cena váz. výtisku Kčs 22,50.